Zrádná kniha

   Vždy jsem byla zvláštní dítě. Zvláštní ve smyslu divné. Nikdy jsem neměla kamarády a celkově jsem byla jiná. Rodiče si s tím nelámali hlavu. Oba byli bez práce, většinu času trávili pryč, a když se zrovna objevili doma, oba byli namol. Nevadilo mi to. Mohla jsem se ponořit do sebe.
    Po přechodu na druhý stupeň se vše změnilo. Můj život začal. Ve třinácti letech jsem začala kouřit, v patnácti brát drogy. Začala jsem prodávat své tělo, protože jsem neměla peníze. Ale vše bylo krásné. Neměla jsem sice kamarády, ale byla jsem šťastná.
    V sedmnácti letech se stal další převrat. Potkala jsem Jeho. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy mi o sobě nic moc neřekl. Většinou se jen poťouchle usmíval a koukal na mě. A tak jsem našla prvního opravdového přítele.
   Trvalo dlouho, než jsme se spolu začali bavit. Jeho neustálý pohled jsem brala jako důkaz, že si myslí, že patřím na psychiatrii. Vlastně to byla pravda, ale já  jsem to nebrala vážně.
   Jednoho dne si za mnou sedl na obědě. Ze začátku jsem nebyla moc nadšená, ale potom jsme se začali bavit a já jsem si uvědomila, jak moc jsme si podobní. Jeho život byl skoro kopií toho mého, jenže v něm bylo více slunečna a poťouchlých úsměvů.
   Po půl roce se stalo něco opravdu divného. Přinesl mi dárek. Knihu. Nemohla jsem pochopit, co ho to napadlo. „Tady máš,“ řekl s tím jeho úsměvem a podával mi svazeček. „Přečti si ji, bude se ti líbit.“ A tak jsem si knihu vzala s pocitem hrozného překonání, protože jsem se rozhodla si ji přečíst. Jen kvůli němu, samozřejmě.
   Večer jsem si knihu vzala do postele. Začala jsem číst a nemohla jsem přestat. Nebylo to tak, že by se mi kniha líbila, prostě nešlo skončit. Byl to hrozný pocit. Myslela jsem, že se každou chvíli sesypu. Zkusila jsem se bránit.
   Po první kapitole jsem vyčerpáním usnula. Ráno jsem se rozhodla, že už ji nikdy nevezmu do rukou. Schovala jsem ji až do zadní části skříně a spěchala jsem do školy. Hned ve dveřích na mě všichni vyjeveně koukali a já jsem je naprosto nechápala. Chvíli jsem přemýšlela a poté jsem si to uvědomila. Neměla jsem cigaretu! Zničeně jsem si sedla na své místo. Jak se to mohlo stát? Celé čtyři roky jsem pravidelně do školy přicházela s cigaretou. A nejhorší na tom bylo, že mi to vůbec nechybělo.
   U oběda jsem si zase sedla za Ním. Hned se ptal na knihu a já mu pověděla vše, co se stalo. On mě ale ujistil, že se nemusím bát, že prý se mu to stalo taky. Další kapitoly jsou prý v pořádku.
    Další dny jsem knihu četla dál a dál. Pocit neustupoval, spíše naopak- teď to bylo tak, že jsem večer prostě potřebovala číst dál. A on se nad tím jen usmíval.
    Už jsem byla u poslední kapitoly, když jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem neměla jedinou drogu. Nestýskalo se mi po tom. V tu chvíli jsem přemýšlels jen o tom, jak dopadne moje knížečka. Jen co jsem přečetla poslední slovo, omdlela jsem. Dál už si to nepamatuji.
   Probudila jsem se v bílé místnosti. Pokud vím, nic v ní nebylo. Jen prázdno. I když vlastně ne. V rohu místnosti seděl On a díval se na mě s tím nejkrásnějším poťouchlým úsměvem