Válečnice

Zatím ještě nedokončeno.

 

1.

Silberion byla drobná země ležící na severu Kontinentu. Zimy zde byly dlouhé, tuhé a mrazivější než v kterékoliv jiné zemi. Léta naopak krátká, ale zato horká. Krajina zde byla zvlněná horami, zelenala se hlubokými listnatými, ale i jehličnatými lesy. V horách pramenilo mnoho studánek a potoků, z nichž mnohé se vlévaly do sebe a naplňovaly četná jezera, rybníky a řeky, které posléze protékaly celým Kontinentem. Díky tuhému podnebí se zde dařilo některým zvířecím druhům více než ostatním. A možná i proto, že zdejší kraj nebyl hustě osídlen. Lidí zde žilo pramálo a nejčastěji v osadách rozmístěných blízko hlavního města Silberian. Hlouběji v krajině bylo roztroušeno pouze nemnoho farem, které obhospodařovaly rodiny, které si buď nemohly dovolit půdu v blízkosti hlavního města nebo zde žily po staletí a ke svému pozemku je vázalo rodinné pouto.

V jedné z těchto farem žila i Erea se svou rodinou nebo spíše tím, co zbylo z její rodiny. Matka zemřela dávno při porodu její sestry a babička odešla k Morhontovi, Bohu smrti a posmrtného života před šesti lety. Erea kvůli ní stále truchlila. Těžko se smiřovala s tím, že z její rodiny zbyla už jen milovaná sestra a nenáviděný otčím.

Život v tomto kraji byl i tak dost těžký a kvůli otčímovi Beronovi byl ještě o to těžší. Farma stěží stačila k uživení třem lidem. Hospodářská zvířata rozprodali již dávno a posledním zvířetem, které zůstávalo na farmě byl vlkodav Gores. Urostlý šedý pes byl věrným společníkem dívek.

Většinu skromného výdělku, který farma skýtala Beron propil. Erea i se sestrou Ermis proto raději trávily většinu času v přírodě, kterou milovaly. Krajina zde byla sice nehostinná, ale také krásná.

Často chodily pod mělký skalní převis na úpatí vysoké hory, jejíž vrchol se neustále bělal sněhem a byl dostatečně vzdálený od farmy. Poskytoval jim úkryt nejen před deštěm, ale dal se tu také rozdělat oheň a nikdy sem nezabloudila živá duše. O to horší byly návraty domů. Beron nechodil pro ránu daleko a proto se dívky raději držely stranou.

Tak to šlo roky a ani jednu by nenapadlo, že se na tom cokoliv změní, dokud se alespoň jedna z dívek nevdá.

2.

Ereu probudil hluk. Přelétla pohledem spící Ermis a zabloudila pohledem také ke Goresovi. Pes byl však pryč. Napadlo ji, že Beron možná jen něco hledá.

Hluk ale neustával a naopak se stupňoval. Potichu vstala tak, aby nevzbudila sestru a došla ke dveřím, které pootevřela jen do maličké štěrbiny, aby mohla nahlédnout jedním okem, co se děje.

To co uviděla, jí vyrazilo dech. Beron klečel mezi pěti vojáky zbitý k nepoznání. Erea zalapala po dechu a začala couvat, dokud s úlekem nevrazila do Ermis, která už se také vzbudila.

V tom okamžiku si jich všimli vojáci. Beron těžce zvedl hlavu a zasípal: „Utečte, vy husy!“ Jeden z vojáků za jeho zády k němu přistoupil, zvrátil mu hlavu dozadu a podřízl hrdlo. Muž zachroptěl a z rány začala rychlými pramínky crčet krev.

Erea popadla sestru za ruku a táhla ji k oknu. Prolezla jím, pomohla také druhé dívce a rozběhly se nejbližší cestou k lesu.

Vojáci se rozchechtali a čtyři se jali prohledávat dům. Pátý prolezl oknem, napnul tětivu luku a snažil se trefit některou z dívek. Pokud se trefí dobře, zpomalí je to a ještě si možná večer i užijí. Tětiva zadrnčela a šíp hvízdl vzduchem. Vedle. Další, k lesu to mají daleko. Další tři pokusy se nezdařily, dívky už byly téměř u lesa. Poslední pokus, pomyslel si a soustředil se. A šíp zasáhl.

Ermis, která běžela pár kroků za Ereou vydala podivnou směsici zachroptění a stenu. Erea se divoce ohlédla a spatřila sestru a šíp, který jí trčel ze zad. Zanaříkala a přehodila si sestřinu paži kolem krku. Další šíp je jen těsně minul a třeskl o kámen před nimi.

Ermis dále sípala a lapala po dechu. Koutkem úst stekl drobný růžový pramínek. „Vydrž…,“ zaprosila Erea a šeptala motlitbu ke všem bohům a svatým, aby jim pomohli. Věděla, že je to zlé, ale nechtěla se vzdát. Musí se dostat do nejhlouběji do lesa!

Lukostřelec se pousmál, když zahlédl, že zasáhl cíl. Svižným poklusem vyrazil směrem k lesu, kde zmizely obě dívky.

Les byl hlubší, než čekal. Mnohé kapradiny mu dosahovaly až k pasu a jehličnaté větvičky nepříjemně škrábaly do obličeje. Přesto se nezalekl a pokračoval hlouběji.

Dívky klopýtaly stále dál. Ermis s každým krokem chrčela čím dál, tím hůř. Nakonec se jí podlomily kolena a sesunula se k zemi. Ústa měla od krve a lapala po dechu. Erea poklekla vedle ní. Na tvářích ji pálily slzy a dusila v sobě nářek, aby o sobě nedaly vědět. Sestra ji chytila za ruku, ale jemný stisk ihned povolil a dívčiny oči se změnily v kusy neživého kamene.

Chtěla plakat a zůstat u ní, ale místo toho ji políbila na čelo a utíkala dál. Vrátím se a pohřbím tě!

Hnal ji stále hlouběji do lesa. Byla zoufalá a prosila všechny bohy, na které si vzpomněla, aby jí pomohli. On ji zabil! JI! Srdce jí pukalo při myšlence na sestru a také na to, že ji tam musela nechat. Slyšela jeho kroky, které byly stále blíž.

Uběhla ještě kus cesty, sotva popadala dech. Povalil ji. Sedl jí na břicho. „Teď budeš má, holubičko…“, zašeptal a sáhl po šněrování šatů. Strachy se roztřásla. Muži jí nikdy nebyli cizí, ale ne takhle. Najednou se v ní zvedla nová vlna odporu. Ona se nenechá jen tak znásilnit! A navíc tím, co zabil její sestru!

Přitlačil ji k zemi, nadzvedl se a zašátral volnou rukou po sukni. V tom samém okamžiku se ze všech sil nadzvedla. Ztratil rovnováhu. Rychle sádla po jeho dýce u pasu. Pohlédla mu do očí a zahlédla v nich záblesk strachu. On se bojí! To jí dodalo sílu pokračovat a sekla jej přes krk. Rána byla slabá, ale stačila na roztržení tepny. Vytekla první kapka. Hned za ní další. A pak přišel první výstřik. Krev jí stříkla do obličeje.

Najednou se jakoby odnikud zvedl vítr. Ruka, co svírala dýku, už nebyla její. Patřila mnoha tisícům osob před ní. V nejhlubším nitru mysli cítila stovky duší dávno minulých válečníků a válečnic. Vedly její ruku přesně. Dýka se ponořila hluboko do srdce a ukončila vojákovu existenci v lidském světě. Kolem se modře zablýsklo a onen modrý žár vstoupil do ní.

Vítr ustal. Erea se pomalu vzpamatovala. Nikdy nic takového nezažila. Netušila, co se v ní skrývá. Nechápala, co se stalo. Proč se to stalo. Co to bylo. Cítila Dotek, který byl tak opojný a zároveň smrtelně nebezpečný a přímo z něj čišela starobylá síla. Na obličeji stále cítila jeho horkou krev. Těšilo ji to. Chtěla víc krve. Daleko víc. Chtěla pobít všechny, co zničili její dům a co jsou zodpovědní za smrt její sestry a otčíma.

Pohled jí sklouzl k dýce v zakrvácené ruce. Ano, přesně tak to udělá. Dotek ji sledoval, prožíval tuto chvilku s ní. Jako by kolem ní byl kruh osob. Všichni věděli k čemu se chystá a všichni věděli, že je to správné.

Svlékla jeho zbroj. Mrtvola před ní nyní zůstala nahá. Setmělo se. Vedla řez po celé délce jeho břicha až po podbřišek. Vložila do rány ruce a trhla do stran. Sáhla dovnitř a hledala srdce. Pak jej vytrhla a pohlédla na něj. Dotek ji vidí a pobízí ji. Věděla, že tímto rituálem prošly stovky jiných před ní. Zakousla se a pomalu jej žvýkala. Chutnalo po krvi a stejně jako tenkrát.

Znovu vnořila ruce do mrtvého muže a trhala všechny vnitřnosti a vytahovala je z trupu ven. Všechny je rozmístila do kruhu kolem mrtvého těla.

Pak si oblékla jeho zbroj a znovu se rozhlédla. Myslí jí probleskla starobylá slova: „A všichni nepřátelé, kteří se rozhodli pohlédnout mi do očí, budou litovat tohoto dne, budou klečet v prachu a čekat, dokud se sama nerozhodnu ukončit jejich muka a dokud se sami neobrátí v prach, ve kterém přede mnou klečí. Nelze se protivit vůli božího válečníka. Pak slunce zrudne krví a krajem se bude šířit strach a smrt…“ Slova dozněla a ona i přes zrůdnost svého činu věděla, že tak to má být, že vše udělala správně a že tělo nyní patří mrchožroutům…

---