PROZŘENÍ

Dočetla jsem knížku a to, co si uvědomuji, je tak silné, že se musím svěřit alespoň papíru, od kterého neočekávám pochopení a diskusi. Vím, že to zní možná sebevědomě a každý by toto tvrzení odsoudil, neboť v dnešní době si každý může myslet, co chce, ale tato kniha byla to poslední zrnko, které chybělo do celku. Teď už vím. Vím všechno co vědět mám a mohu a to co jsem sama schopná pochopit. Je to tak jednoduché a přitom tak těžké. Teď už nemusím bádat nad příčinami chování ostatních a přesvědčovat je o čemkoli. Už mě nikdy nic nerozčílí a už nikdy nepocítím nenávist ani sobectví. Už nikdy neudělám nic, čím bych se na úkor druhých obohatila nebo spíš už nikdy nebudu s nikým jednat tak, abych se nesnažila o jeho procitnutí a pochopení byť jen malé části z celé pravdy, která je ve skutečnosti tak obyčejná, prostá a jasná, že je vlastně zvláštní, že lidská bytost obdařená inteligencí, schopností vnímat důsledky a řídit svoje jednání, tvor, který se holedbá tím, co všechno vymyslel, zdokonalil a sestrojil nedokáže vidět pravdu takovou jaká je. Ke všemu potřebuje důkaz a jistotu a přitom není nic jistějšího a důkazem samo o sobě, jako skutečnost sama.

Jsem ráda, že se mi tato kniha dostala do ruky, protože mě přiměla k tomu přemýšlet jako vždy, ale trochu jinak. Nedozvěděla jsem se nic, co bych nevěděla předtím, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že se tam píše o těch samých věcech nad kterými přemýšlím od malička a které vím dávno, ale dostala jsem se k nim zcela jinou cestou. Nevím jestli kratší nebo delší, návod nemám, těžko bych hledala slova, která by dokázala zapříčinit, že by ještě někdo jiný uviděl to, co já.

Nemyslím si, že je v mé moci dokázat, aby díky mým slovům kdokoli pochopil podstatu, byť by chtěl. Dar řeči není dar ale prostředek k nepochopení a zkreslení jasného a samozřejmého beze slov. Řeč není prostředek k dorozumívání, ale ke sporům a věčného vysvětlování svojí pravdy i přestože pravda je jen jedna a kdysi to věděli všichni. Slovo je slovo, v podstatě obrázek, který je složen z částí, které sami o sobě nic nesdělují. Pár znaků různými způsoby poskládaných do kratších, či delších celků přece nemohou jakkoli vyjádřit pocit takový jaký opravdu je, protože význam slov se nedá vysvětlit a přesně určit, když jediným prostředkem k jeho vysvětlení jsou opět jen slova. Jazyk jako forma dorozumívání a pochopení se navzájem je důvod, proč se lidé dostali tak daleko, že nejsou schopni vidět to jediné pravé, jedinou skutečnost, která je všude kolem, to co je tak jasné, že nad tím nikdo nemusel přemýšlet a hledat to a tápat. Být uvnitř toho, být toho nedílnou součástí,  podílet se na tom a zároveň to nevidět je v podstatě nemožné. Dalo by se říct. Jenomže lidský tvor, který je učenlivý a má schopnost vnímat věci v souvislostech, zapomněl díky slovům a těm užitečným věcem, které se naučil, to co už jednou věděl. Věděl to každý z nás a nikdo není schopen se rozpomenout. Lidský tvor, člověk jako živočišný druh je daleko omezenější než jakýkoli jiný živý organismus. A to, čemu říkáme dar a díky čemu ze sebe děláme něco víc a žijeme s jasným přesvědčením, že máme právo velet a rozhodovat o veškerém dění na rozdíl od zvířat je vlastně ta nejhorší slabina, kterou máme. Myslíme si, že víme, co znamenají pojmy jako láska, pravda, upřímnost ale my pouze známe definici složenou ze slov, která sama o sobě nic neříkají. Jsme na sebe hrdí, díky objevům, které jsme odhalili a díky technice, která nás má posouvat vpřed a zlehčovat nám život. Ale veškeré přístroje, léky, pomůcky a potřeby, bez kterých by se civilizace dnes neobešla jsou jenom náplastí na rány, které jsme si sami způsobili, náplastí na důsledky našeho jednání a zoufalou snahou přibrzdit, zmírnit, zpomalit náš konec. Náplast na krvácení, které se nezastavilo. Pouze se přikryla rána, ze které krev tekla, to ale neznamená, že se tím vše napravilo. Krev tekla samozřejmě dál, protože neměla příčinu jejíž důsledek by vedl k zastavení krvácení. Tekla ale dovnitř, prostě tekla dál úplně stejně s tím rozdílem, že to nebylo vidět pouhým okem a na první pohled a to je o hodně horší, než naopak. Člověk se ukolébá iluzí o pravdě, věc pokládá za vyřešenou a dál nepřemýšlí. Jenže náplast není dokonalá a tak se za krátký čas odloupne,a rána je nezahojená a daleko bolestivější. A díky našemu daru přemýšlet, uděláme to nejhorší,co můžeme, vymyslíme lepší náplast, pevnější, ta se neodlepí hned, ale vydrží. Místo toho abychom odstranili příčinu rány a tím jí zahojili, lepíme pouze důsledky, které gradují a gradují, a my už si ztraceni ve lžích a iluzích, které přijímáme místo pravdy nedokážeme uvědomit, že není nic snadnějšího, rychlejšího, méně bolestivého a logičtějšího, odstranit pouhou příčinu jedné malé odřeniny, nechat ji zahojit a nezpůsobit ničemu, nikomu a hlavně sami sobě žádné negativní újmy nebo jakoukoli bolest a utrpení. Celé svoje bytí na tomto světě věnujeme den ode dne pouze a jedině tomu, jak vymyslet dokonalejší náplast a je to čím dál nákladnější, těžší a složitější, vrhá to negativní dopady na nás samé a přitom to nemá vůbec ale vůbec žádný smysl. Tento koloběh hledání nesmyslných opatření na vyřešení něčeho, co se řešit nemusí je ubíjející, vysilující a sebezničující. To, že vedlejším produktem jsou nástroje, na jejichž fungování máme zásluhy není ničím lichotivý a naprosto v žádném případě neukazuje na nadřazenost lidského druhu, ba naopak, staví tím tohoto živočicha na dno a vede to k jedinému nutnému a správnému a jasnému, vyhynutí tohoto nic dobrého nepřinášejícímu druhu, který celé svoje bytí a epochu pouze trpěl a strádal. A každý jedinec plynul s iluzí prozření a vševědoucnosti životem s bolestí a vyčerpaností, a s jasně stanoveným cílem, vymyslet nebo alespoň rozvíjet prostředky, které vedly k tomu že bylo utrpení ještě horší, ale člověk se dál nevzdává a sám ničí vyrovnanost a zvyšuje bolest co mu síly stačí, až jednou dojde do cíle – konec lidského druhu, o který vlastně celou dobu usiloval a snažil se ho urychlit a díky darům, které dostal do vínku – daru  řeči a myšlení to docela vyšlo a úkol splnil. Lidský život, který žijeme nemá vůbec žádný smysl a ještě ničí všechno čeho se dotkne, pomalu ale jistě. A je paradox, že zrovna my, kteří jsme svoji existencí pouze demolovali dokonalý bezchybný systém, kde se vše děje tak jak má a nikdy nedojde k omylu, kde je každá změna neomylně a s jistotou nastavena tak, aby vedla k rychlému a co nejméně bolestivému zastavení drobné krvácející ranky, zrovna my, mylná slepá větev se kterou si všudypřítomný bezchybný dokonalý systém poradí nejlépe jak bude umět a rozhodně dobře, není to poprvé ani naposled a má to smysl a nikomu to nezpůsobí utrpení. Dojde pouze k tomu o co se snažíme dnes a denně, konečně se dostaneme ke kýženému cíli. Naše modlitby budou vyslyšeny.

Člověk dnes a denně přemýšlí nad smyslem života, vymýšlí spoustu teorií a vzájemně nenávidí a pere s těmi, kteří mají v definici smyslu života písmena jinak poskládaná. Dokud člověk nepochopí, že není žádné nadpřirozeno, temné síly a tajemství smyslu života, že pochopení všeho neznamená pochopení a odhalení něčeho nového a nevídaného, překvapivého a úžasného, ale pochopení podstaty věci, že smysl života není nová informace ale pouze život sám. A je pravda, že je to naprosté prozření, které změní celý tvůj život ve skutečné žití a ne v o co nejbolestivější umírání. Lidé díky iluzím,klamnému zraku a slovům které neznamenají vůbec nic, kromě dalších slov vysvětlujících předchozí nesmyslná slova ubližuje sám sobě tak dokonale a důsledně, že je to až neuvěřitelné. Celý život se snaží svými činy vytvořit něco dokonalého, bez možnosti omylu a chyby a přitom už samotný cíl je chyba. Jestliže něco funguje dokonale a bez chyby, bez potřeby popohánět a opravovat, nemůže to fungovat vícekrát, než jenom jednou a všudypřítomně. Veškeré snahy člověka vytvořit cokoli lepšího byly nesmyslem už od samého počátku, protože co už jednou někdo vymyslel nemůže jiný vymyslet znova. A my se o to stejně snažíme a každý náš další předem samozřejmý neúspěch spějě pouze k našemu utrpení. Celé bytí se bojíme pravdy a tak radši věříme iluzím a kulisám před očima. Pravda, i přestože nikdy nikomu neublížila a není na ní vůbec nic děsivého ani zvláštního je pro lidskou rasu odjakživa předmětem strachu, který se od dětství pohádkami a smyšlenými důkazy zvětšuje a prohlubuje. Strach z neznáma, přesto že žádné není. Strach že to bude ještě horší, i přestože se usilovně snažím aby to bylo co nejhorší to jde a je to mým životním cílem? Strach z boha, který mě potrestá za moje hříchy v životě? Strach z božího soudu – z toho, že jednou bude nucený podívat se do zrcadla a vydržet sám se svým svědomím, které jsem celý život přebíjel kulisami.

A právě tento strach a nejistota nás vedou k mylné doměnce, že kdyby náhodou přišlo to nejhorší, tak si musím ještě předtím užít, protože když už budu navěky ztracen, tak aspoň teď si užiju a poznám, co je to štěstí a potom děj se vůle Boží. Čím je neschopnost smířit se sám se sebou a s prostou pravdou větší, tím je větší i strach a ti, co se bojí nejvíc ze všech a nemůžou v noci hrůzou spát, jsou ti co touží po moci a vládě nad lidem. Dává jim to mylnou iluzi, že když je všichni poslouchají a bojí se jich, jsou vlastně nesmrtelní, čím je strach větší, tím je větší i potřeba ovládat a vlastnit, nadřazovat se a hrát si na Boha, a tím se ale i zároveň zvyšuje strach z božího soudu, strach sám se sebe. Nebo je druhá část populace, která na ten samý problém strachu jde naprosto opačnou ale úplně stejně nesmyslnou teorií, „ Nevím, jestli to pak nebude ještě horší, ale někdo říkal, že když se budu chovat vzorově, a poslouchat nadřízeného, který je vlastně prostředníkem mezi mnou a bohem, tak to možná pomůže. Takže si opět všichni vzájemně pomůžou k vytouženému utrpení…Jendi potřebují dav poslušných oveček, na kterých se můžu ukájet, druzí potřebují někoho, komu dají bezmeznou víru a přemění si ho v Boha jenom proto, že je to pro ně pohodlnější, než přemýšlet nad významem slov a dávat si jednotlivosti do celku. Radši než zodpovědnost za své činy a svobodu mysli volí utrpení každý den celý život a to naprosto dobrovolně, protože nemají odvahu rozhodovat o čemkoli ze strachu před špatným rozhodnutím radši nedělají žádné a nechají se vodit jako loutky v kulisách.

Přitom jenom stačí cítit a poslouchat co ti bůh říká. Jenže je těžké zaslechnout tichou pravdu místo hlasitých slov. Když celý život vnímám, že se jeho podstatu a smysl na jeho konci dozvím a automaticky čekám něco tak fascinujícího, že nemám ani představu jak to bude ohromné a zcela nečekané, nedokážu uvěřit tomu, že je to tak prosté a jednoduché – protože to vlastně není vůbec zajímavé a to takhle být nemůže, protože beze smyslu by přece bůh nedopustil nic. Jenže ne bůh ale my sami pořád musíme mít důkazy a jasně dané smysly veškerého dění, proč jsem tady zrovna já? Je to hrozně egoistická myšlenka domnívat se, že snad lidský druh a nebo dokonce jeho jednotliví zástupci mají nějaké poslání a proto žijou a stejně tak že moje já je věčné a já budu navěky sám sebe vnímat jako bytost. Lidé prostě nedokáží ani připustit, že vůbec nic neznamenají, nic nedokázali, nikdo si je nebude pamatovat a že zmarnili jedinou příležitost užít si skutečného a jediného daru a smyslu a to je žití samotné, oproštěné od všech kulis a zamčených tajemství. Žít v souladu s bohem a poslouchat pravdu, která není zaobalená do písmen. Žít a denně pociťovat rovnováhu, štěstí a mír a klid v nitru beze strachu a viny.

Tohle je můj pokus o vyjádření toho samého, co jsem četla v knížce s ukázkou jiné cesty jak napomoci pochopení.

Já jsem celou dobu pozorovala ostatní, jejich činy a životy a na základě snahy pochopit, proč se chovají tak či onak, jsem došla k tomu, co se skrývá pod tvrdými slovy a agresivními skutky. Pořád jsem přemýšlela a rozvíjela jsem se a učila se objevit skrytou pravdu hned a ne až po čase. Snažila jsem se pozorovat ostatní, jejich stres a napětí, strach a zoufalství, touhu po lásce a neschopnost milovat a přitom z úst padaly shluky písmen, které měly podle definice významu znamenat pravý opak. Rozpoznala jsem okamžitě kdo lže a kdo mluví pravdu protože to bylo vidět a cítit. Dělala jsem to každou chvíli a časem jsem se naučila přestat kdykoli vnímat slova a nenechat se jejich vžitým významem jakkoli ovlivnit. A každá hodinu vysvětlující ale přesto marná rozprava se mi zjevila jako na dlani během vteřiny. To není naučená psychologie a okoukaná verbální gesta přiřazená k činům a poté k myšlenkám. To je energie, utrpení, hněv a bezcílnost, která prýští z nitra vypravěče a prosí o pomoc, které se však následně ubrání.

Když tohle víte, nemůžete nenávidět, máte touhu pomoct a lítost nad svým bližním, když ji nechce přijmout a není schopen být šťastný, i přesto že mu v tom vůbec nic nebrání. Když tohle víte nemůžete se bát protože není čeho. Když tohle víte, zbavíte se uvažování v podmiňovacím způsobu a veškerých výčitek. Zbavíte se prostě rázem všeho, co vám doteď bránilo mít v duši klid a mír a být šťastný z podstaty života.

Alespoň doufám, že máme stejné poznatky a vím, že jste knihu nevydával marně, díky ní jsem spojila jednotlivosti v celek a moc to pomohlo. Ale já díky své permanentní dlouholeté psychologii a pozorování svého druhu vím, že nikdo, z těch tvorů netuší, že dělá něco špatně.A je těžké chtít po někom aby napravil něco o čem neví že napravovat musí. Tito lidé nejsou na vaši knihu přiraveni a jediné slovo v ní napsané si nespojí s významem. Bude to pro ně nesmysl a vy blázen a to se změní pouze činy, které uvidí ve svém blízkém okolí a neuvědomí si jejich záměr. Činy řeknou více než slova a já se budu snažit drobnými činy vést své okolí k poznání pravdy, aniž by věděli, že je učím a že mají možnost nesouhlasit.

Je to jediná možnost jak zmírnit dopad našich činů na budoucnost celého druhu. A ať to zní jako neúcta k životu, dopadne to každopádně dobře a tak jak má,byť to bude znamenat vymření lidstva.Protože člověk není o nic zajímavější, schopnější a důležitější než jakýkoli jiný živý tvor, ba naopak, jenom sám o sobě by nepřežil ani den, příroda ho nevybavila žádným obraným systémem, protože na vrcholu potravního řetězce neriskoval a bránit se nemusel. Člověka nikdy nic nenutilo posunout se dál sám o sobě, protože se vždycky posouval s masou a přiživoval se na myšlenkách a nápadech jiných. To vedlo pouze k tomu, že plně ztratil schopnost rozpoznat pravý význam slov a tím prakticky ztratil schopnost se v rámci svého druhu dorozumět To čemu se říká cit pro jazyk, je ve skutečnosti jenom pochopení významu slov a správnému přiřazení konkrétního pocitu ke konkrétnímu slovu. Kdo není schopen rozumět řeči jako významu, není v podstatě schopen samostatného plnohodnotnotného života. Ničemu nerozumí a vinu za to svaluje na celý okolní svět kromě sebe. Neexistuje člověk o kterém by se nevyjádřil s opovržením, jenom sebe nepohaní, protože se vžije do role oběti. Celý život bude nenáviděný a nenávistný ke všemu, a hlavně ke každému slovu a přitom se ani nedozví, co mu kdo říkal.Opak role oběti je role všemohoucího a nepostradatelného. To zase veškeré dění které není na 100% pozitivní dává za vinu sobě, a potom se trestá za to že způsobil lidem starost. Obě role mají jednu společnou věc, i přestože jsou to protiklady, slouží tomu samému účelu – sejmout ze sebe zodpovědnost a možnost samostatně rozhodnout.

Dá se snadno poznat, jestli člověk chápe význam slov správně. Stačí, abyste po něm chtěli slyšet opak – když tápe, tak neví co slova opravdu znamenají. To není cit pro jazyk a dysgrafie. To je uměle vytvořená kulisa která zabrání pocitu méněcennosti ale jinak to není nic jiného, než neporozumění Nad opakem se totiž nedá polemizovat ani dlouze přemýšlet nad správnou odpovědí. Opak je pouze jeden, víc opaků už nejsou opaky ale jen jiné slovo pro tentýž problém. A opak nemůže nebýt, protože teprve opačný pól problému člověku zajistí ten zoufale potřebný a jistý důkaz o tom že problém skutečně existuje .No zkrátka bez základní nutnosti, rozumět co nám sdělují slova a pochopit toto sdělení, nemá smysl ani cokoliv číst natož snad chápat. Každý základ je nejdůležitějším pro další vývoj a naše rasa by se měla v první řadě neučit  rozpoznat rozdíl  mezi chci a potřebuji, hladem a chutí, láskou a sobectvím, posloucháním a porozuměním, pravdou a iluzí, strachem a nechutí, soucitem a opovrhováním, životem a umíráním.

Všichni mají zastřenou mysl strachem ze sebe, z vlastních chyb a pocitů a strachem z nejistoty, se kterou neumí žít, kterou nezvládají a radši si vyberou tu horší možnost čehokoli a budou ji snášet, než žít třeba týden v nejistotě.

Když se oprostím od představ, že bůh je osoba a uvědomím si skutečnou existenci boha, pak teprve pochopím náboženství a jeho pravdu a moudrost. Když začnu dělat to co mi bůh denně ukazuje, můžu mít jistotu, že nedělám nic špatného. A když pochopím Boha a jeho existenci, nebudu se ho bát, ale budu mít k němu vždy úctu a pokoru a už nikdy mě nenapadne zkoušet něco, co je již dokonalé a budu se snažit nekazit, nemarnit, neubližovat, a žít tak jako v ráji před poznáním, protože naprosté uvědomění je stejné jako nevědomost a i přestože bůh potrestal adama a evu a my trpíme kvůli jejich chybě, není to definitivní a když člověk chce, a učí se učit a učí se poslouchat a dívat, může napravit tu chybu a tím lépe prožít štěstí a kouzlo ráje, čím více trpěl a kolik úsilí ho stálo znovuprozření, které už si nenechá vlastní pošetilostí nikdy sebrat.