Opuštěná - 2. kapitola

Opuštěná - 2. kapitola

Do schůzky mám ještě čas, tak se ještě půjdu natáhnout, pomyslel jsem si a vyšel nahoru do ložnice, kde jsem potkal Rona, který si četl Létání s Kanonýry. ,,Rone, za dvě hodiny mě prosím probuď.'', můj nejlepší kámoš zahučel nějakou kladnou odpověď a otočil stránku. Padl jsem na postel a za deset vteřin už jsem spal a zdálo se mi o tom, že jsem byl v Komnatě nejvyšší potřeby, která byla proměněná na postelový palác, zaslechl jsem nějaké tlumené zvuky, a odhrnul jsem závěsy jedné postele, k mému překvapení na ní klečely Rendy a Avallona a líbaly se. V tom mě něco probudilo, a já jsem byl zavěšený za kotník ve vzduchu a uvědomil sem si, že to byl asi Ron, protože o zlomek vteřiny později jsem už letěl a pořádně se prásknul do hlavy. ,,Kolik je ty imbecile, že mě tak příjemně budíš?'' vyhrkl jsem, když jsem se vyškrábal zpět na postel, Ron mi s omluvným úšklebkem odpověděl ,,Promiň kámo, ale budil jsem tě i jinak, ale teď není vhodná na vysvětlování, je už 7 a tvoje holka na tebe asi už čeká..'', bezeslova jsem tryskem vyběhl z místnosti a jakmile jsem proběhl portrétem Buclaté dámy, objevila se přede mnou Helena z Havraspáru a řekla ,,Tvoje přítelkyně již na tebe čeká, měl by sis pospíšit.'', co asi dělám kurva, pomyslel jsem si, ale nechtěl jsem téhle vznešené dámě sdělovat své přesné úvahy. Zase jsem se rozběhl a o tři minuty (teda výkon), jsem už dobíhal do Vstupní síně, kde na mě čekala moje úchvatná přítelkyně. ,,Promiň,'' začal jsem se omlouvat, ale jaksi jsem to nestihl doříct, protože Avallona už začala náš rituál na přivítanou. Když jsme se od sebe odrthli, zeptal jsem se, jestli už půjdeme, ,, Jasně.'' přisvědčila, podal jsem jí ruku a společně jsme odcházeli do Prasinek. Když jsme přišli k Třem koštatům, zeptal jsem se jí, co si dá a ona odpověděla, že odvar z chejru, políbila mě, a odešla si sednout. Pořád nechápu, jak zrovna mě se podařilo tehdy sbalit tuhle nádhernou holku, s těmihle uváhami jsem přistoupil k madame Rosmertě a řekl jí naší objednávku, podala mi odvar z chejru a láhev máslového ležáku, ,,25 srpců a 3 svrčky'' poprosila mě a usmála se. Odešel jsem k našemu stolu, kde si Avallona ještě nesedla, ale jen koukala do prázdna (řek bych do blba, ale je to moje holka). Řekl jsem jí nějakou lichotku z knížky Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak okouzlit čarodějky, v tichosti jsme popíjeli a já začal přemýšlet, jestli stihnu svojí schůzku s Rendy. Navrhl jsem tedy ,,Nepůjdeme už, venku už je stejně tma a my se ještě musíme vrátit do Bradavic?'', ona se usmála, přikývla a společně jsme odešli. Odvedl jsem ji k její společenské místnosti, popřál jí dobrou noc a vtiskl jí polibek a už jsem spěchal zpět k Buclaté dámě. Řekl jsem jí heslo Quid agis, aby mě propustila do Nebelvírské věže, uvnitř jsem se posadil na pohovku a přemítal, kdy Rendy přijde. Zrovna když jsem dospěl k názoru, že asi nepřijde, otevřely se dveře a dovnitř vklouzla blonďatá Rendy, omluvně se usmála, sedla si mi na klín a začali jsme se vášnivě líbat, povalila mě. V ten moment nastal konec světa, teda tak mi to aspoň připadalo, protože přímo před pohovkou se začala objevovat Avallona, s tak zlostně zkřiveným krásným obličejem a vmetla mi do tváře dost drsně co jsem provedl. Poté se rozběhla, rozrazila portrét a já za ní stále zděšeně koukal, jak se láska mého života vytratila, Rendy se tomu však zasmála a řekla ,,Tak to jí máš aspoň z krku.'' . Tahle věta mě tak nasrala, jako ještě nikdy, prudce jsem se zvedl a shodil jí na zem a zařval jsem Crucio a ona letěla vzduchem, ječela a vřískala a narazila hlavou do krbu, takže napůl ležela v plamenech, jenže já místo abych se rozběhl a zachránil jí, pocítil jsem jenom zběsilé a nechutné uspokojení z toho, že Rendy je už jistojistě mrtvá. Po dvaceti minutách sem na ní přestal čumět, vytáhl jí z ohně a zbytky jejího kdysi krásného těla jsem proměnil ve větvičku, kterou jsem vyhodil z okna. Poté mě přepadl smutek ze ztráty a já se v bezvědomí zkácel k zemi...