Dumal v zajetí čtyř stěn.

Seděl na židli a kouřil jednu cigaretu za druhou. Žmoulal v ruce kousek tužky. Když se rozhodl, že to zkusí, vůbec by ho nenapadlo, co mu to odhalí. Papír byl prázdný a on neměl tušení, co tam sakra napsat.

Psát si deník byla prostě hloupost, protože jeho život byl poslední dny hrozně plochý, nudný a nijaký. Poslední dny? Pokud si pamatuje, sahalo to mnohem dál. Když se chtěl bavit, zavolal někomu ze svých stejně nudných přátel a šli se opít. Pak přišlo pondělí a zase se rozjela ta mašina stereotypu. Škola, práce, trénink. Škola, práce. Škola, práce, trénink. A tak dál do dalšího víkendu, na který se těšil jako na spásu a o kterém sám sebe vždycky tak hrozně zklamal.

Před měsícem začal kouřit. Začal kouřit jen proto, aby mohl do deníku napsat něco nového. Něco zajímavého. Prostě aby tam mohl vůbec něco napsat.

Zaklapl sešit a přesunul se na postel. Vytáhl další cigaretu z krabičky. Koupil si jinou značku než obvykle. Zapálil si. Potáhl.

Přemýšlel, jak ho tohle napadlo.

Bylo to začátkem semestru. Přednášející se studentů ptal, kdo si píše deník. Nikdo nezdvihl ruku. Překvapení. Proč to tak bylo? Chtěl na to přijít a teď to měl.

Nuda. Náš život je hrozně nudný, blesklo mu hlavou. Vůbec nevím co tam psát, abych se nemusel sám za sebe stydět.

Najednou vyskočil z postele a hnal se zpět ke stolu. Cestou zakopl o odpadkový koš, který už tu tak týden přetékal (a páchl zkaženými zbytky ovoce) a kvuli tomu pokládal odpadky v papírových pytlících na stůl. Ještě jednou otevřel deník a energicky naškrábal: Máš kdy, co, proč a jak psát.. ale najednou zjišťuješ že nemáš příběh, protože se kolem tebe už hrozně dlouho nic neděje a dochází ti, proč každej, kdo zkouší psát, chlastá. A venku je zima a do sámošky daleko a do kapsy ještě pár dní hluboko, tak z toho asi nic nebude.

Pak se na stránku podíval, vytrhl jí, zmačkal a zase si lehl. Vždyť jsou to sračky, došlo mu.

Zazvonil telefon.

"Jedem kalit, přidáš se?" ozvalo se na druhé straně.

"To si piš."