Bývala to jitra

Byl to jen okamžik a je znova den

Ostří slunce protíná těla.

Krátká je letní noc, ještě kratší probdělá

 

Bezvládná těla

teď v trávě probděla.

Časná ranní záře 

mou myslí ochvěla.

 

Poklekám, zvedám tvář, 

nastavuji ji teplému lití.

Vidím bílou zemi, louky a zář.

Vidím bílé kvítí.

 

Nevím kde jsem, je mi to jedno...

Vzácné chvíle života...

 

Hadry prosáklé včerejším suchým...

Nechť schnou v tomto světě...

 

Na trávě, která v řadách vlaje,

na místě kde jsem nestál dosud.

Má mysl nikdy nedozraje

Mé nitro vnímá osud...

 

---