Vlakem do říše fantazie

Stmívalo se. Byl to jeden z těch zimních podvečerů, kdy se zdá, že je Slunce na míle daleko a zima zalézá i do toho nejteplejšího kabátu. Slyšela cizí kroky. Věděla, že za ní vystoupil sympatický mladík. Asi dobře vychovaný, jinak by ji nejspíše nepomohl sundat brašnu z police. Ve vlaku mu proto věnovala letmý úsměv. Takový, jakým si zvykla opětovat pozornost svých početných nápadníků. Zpomalila. Představa společenské konverzace se jí zamlouvala. Třeba má i stejnou cestu a ona by tak měla výmluvu, proč se ve vlaku neučit do školy.

Zvuk kroků zesílil. Zdálo se jí, že i zrychlil. Neohlédla se. Říkala si, ať se snaží, hošík. Koneckonců byla dáma a tak si zvykla být lovena. Šel hned za ní. Vnímala ozvěnu jeho kroků, nesla se podchodem, který spojuje jednotlivá nástupiště. Cítila jemnou vůni jeho parfému. Slyšela jeho dech. Začala být nejistá. Proč ji nepředejde? Proč je stále pár kroků za ní? Sleduje ji? Nevypadal na nějakého úchyla. Přišli spolu na nástupiště. Postavil se několik kroků vedle ní. Nepromluvil. Jen k ní občas zabloudil pohledem. Potkali se očima. Usmál se. Patrně bude nesmělý, napadlo  ji. Takových nesmělých ňoumů už zažila alespoň tucet. Odvrátila svůj pohled na druhou stranu a počítala minuty do příjezdu vlaku.

Konečně. Nastoupila do nejbližších dvířek. Zapomněla na tíhu své tašky a vytáhla se po schůdkách jako mrštná kočka. Doufala, že najde co nejdříve volné kupé, ale míjela jen samé rodiny s dětmi, unavené dělníky, kteří se vraceli z nádenické práce a party studentů. Uviděla ho v chodbě, usmíval se a mával na ni. Ohlédla se za sebe, zda ten nevinný úsměv patří opravdu ji. Stál u volného kupé. Pustil ji první do dveří.

Zamkl. Vzpomněla si na příběhy o znásilnění, které znala z televize, časopisů, dokonce i od své nejlepší kamarádky. Rozzlobila se sama na sebe, měla ráda věci pod kontrolou a cizí muž v zamčeném kupé k nim rozhodně nepatřil. Přemýšlela, jestli má smysl křičet. Snad by jí někdo přišel na pomoc.

On věděl, co jí běží hlavou. „Mlč“, řekl. Jeho hlas zněl tak rozhodně a vážně, že se neodvážila vydat ani hlásku. Čekala, co bude dál. Bála se, ale zároveň jí intuice říkala, že je v bezpečí. Znovu uviděla jeho úsměv.  Vykročil k ní. Neudělala vůbec nic. Políbil ji. Třásla se strachem i vzrušením zároveň. Cítila, jak se jí zrychlil tlukot srdce. Nevydala ani hlásku.

Podlehla mu.