Na dobrou noc

Pro ty, kterým se nechce spát, nebo nemůžou, nechtějí,...

Dobrý večer. Jmenuji se Frank. Jak dál ptáte se? To je zbytečné, abych vám říkal své příjmení – stejně mne neznáte a asi nikdy nepoznáte. Jsem ze Států. Dost daleko od vás na to, aby jste mne někdy uviděli na vlastní oči. Přeci jen vám ale chci něco říct. Chtěl bych vám vyprávět krátký příběh z mé dovolené. Byl jsem jedno krásné léto na návštěvě u svého dobrého přítele ve Francii. Nádherné, překrásné léto, které jsem u něho strávil – na to se prostě nedá zapomenout. Když jsem vyhlédl z okna svého pokoje, tak jsem hleděl přímo na písčitou pláž a nádherné moře. Po té pláži se večer co večer při západu slunce někdo procházel. Vždycky jsem dostal chuť jít tam také, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Jenom jsem váhal, protože se mi samotnému nechtělo. A tak mi zbývalo už jen pár posledních dní, které jsem tam mohl strávit, než se budu muset vrátit do Států. Ten jeden den bylo horko. Na to, že už léto skončilo, tak byl opravdu hic k padnutí. Nic se mi nechtělo dělat. Jen jsem odpočíval. A zdál se mi sen, protože jsem z toho nicnedělání usnul. Ten sen byl dlouhý a krásný sen. Budu vám ho vyprávět. Bylo to to nejlepší, co by se mi mohlo někdy stát, ale doposud se nestalo. Teď když o tom tak přemýšlím, tak si myslím, že ten můj sen může být pro vás takový příjemný večerníček, který by vás konečně uspal. Pro ty, kteří nemohou spát a kteří jsou už zachumlaní do deky a marně čekají až skončí ten nanicovatý den, může být ukolébavkou. Tak tedy - ležíte už? A chcete už spát? Vykročme za mým snem. Bylo to jako skutečnost, ale vím, že to byla spíše přehnaná fantasie, než nějaký skutečný zážitek. Ráno jsem vstal, šel jsem se omýt jako obyčejně. Snídaně spolu s ostatními všedními záležitostmi byli úplně stejné jako ve skutečnosti. Takový obyčejný den. Pak jakobych přeskočil od oběda, který byl tak rychle po snídani, že se mi to opravdu mohlo jen zdát. A ocitl jsem se po večeři. Ve Francii mají večeři o něco později než my - a tak se už začalo stmívat. Odešel jsem do svého pokoje a jako obvykle jsem zasněně hleděl ven z okna. Koukal jsem na to, jak se oranžově žlutá koule, která jakoby visela na obloze, pomalu potápěla do moře. Vlny toho večera byly spíše vlnkami, které si pohrávají s pobřežím jako si hraje hřeben pročesávající zlatavé kadeře spanilé krasavice. Zapadající žhavé jablko jakoby na obzoru vysoušelo zpěněné moře, které se měnilo v pestrobarevné výpary oblaků. To ale nebyla jen taková obyčejná obloha. To už nebyly jen tak nějaké červánky. Měly barvu do růžova a zračily se purpurem. Odrážely se v modři moře a vytvářely tak společně se sluncem krásnou kompozici, která byla jako stvořená pro malířovu paletu. A skutečně. Stál tam se štětcem v ruce. Tedy spíše stála. Byla to dívka se zlatavě zářícími vlasy, ve kterých se slunce zrcadlilo jen jako slabý záblesk. V ruce měla paletu barev a před sebou plátno, které však bylo bílé jako sníh - zelo prázdnotou. V němém úžasu hleděla na tu nádheru a nemohla se ani hnout. Toto úchvatné divadlo trvalo jen zlomky vteřiny a přesto se mi zdálo věčností. Teď jsem se rozhodl, že musím jít ven. Teď anebo nikdy. Dostal jsem chuť projít se po pláži bos a cítit jak se písek dotýká mých chodidel. Vyšel jsem ven, teda spíše skoro vyběhl ven ze dveří. A ona tam ještě stála. Nehýbala se a v jejích očích se objevily slzy. Plakala dojetím, nebo steskem. Popošel jsem k ní a dotkl se lehce jejího ramena. Jakoby se probudila ze sna. „Ne, ještě ne, chci si to namalovat. Nedokážu to,“ řekla. Nevěděl jsem co mám říci a tak jsem radši mlčel. Ona také. Odnesla plátno a paletu ke stěně jednoho z domů a vrátila se zpět ke mně. „Vy nejste odsud, že? Nechcete se projít?“ zeptala se. Pouze jsem přitakal a vydal se s ní po pláži. Chytla mne za ruku. Připadalo mi to spíše, že se vznášíme, než že jdeme, protože jsem necítil pod nohama písek, ale chladivý vánek. Jenom jsme mlčeli a šli dál a dál. Po chvíli, když už jsme byli daleko od domků na pláži, jsme se zastavili a pohlédli opět na moře. Poslední zbytky růžové pěny zahnala černá obloha, na které se teď objevily stříbrné mince, které zářily do tmy silou pravdy. Noc to byla jako stvořená pro lidi jako jsem já. Byl úplněk a ten jak velké zrcátko vrhal na zemi oslňující prasátka. cítil jsem se nádherně. Ona asi také, ale to jsem nevěděl. Nehýbala se. Jen tak se dívala kolem sebe. Na oblohu, na moře, na měsíc, ... a teď na mne. Její oči se ve svitu hvězd leskly jako dva malé smaragdy. Měla pohled, na který se jen tak nedá zapomenout. Měla v sobě něco andělského. Trvalo to jen chvíli. Kratičkou. A pak jsem cítil, jak slábnu. A najednou jsem se probudil. Před mýma očima byl ten samý pohled, který jsem viděl ve snu předtím, než jsem se probudil. Byl jsem docela zmaten. Ležel jsem na pláži, ale vůbec jsem nevěděl, jak jsem se tam dostal. Ta dívka, která mne probudila, teď odešla s milým úsměvem. Odešla a již jsem ji nikdy nespatřil. Nic mi po ní nezůstalo. Snad jen ta vzpomínka na ni. A ta mušle. Ano mušle. Dostal jsem ji od ní se slovy, že až mi bude smutno, tak si mám vzpomenout na někoho velice blízkého a.. A stane se prý malý zázrak. Odešla. Pár dní nato jsem byl na letišti. Pak v letadle a teď jsem tady. Zpátky doma. Ve svém oblíbeném křesle a zase o pár týdnů starší. Přepadla mne taková smutná, až truchlivá nálada. Myslel jsem si, že to přejde, když něco napíšu. Asi už to psaní na mne nemá vliv. Asi zkusím malý zázrak. Vzal jsem do dlaní mušli, kterou mi ona dala a vzpomněl jsem si na ty její oči, na tu nádhernou tvář, prostě na ni. Když vtom se ozval telefon. Drnčel jako zběsilý. A nechtěl přestat. Jen pomalu jsem se k němu přibližoval. „Haló“ ozvalo se. „To jsem já. Mám teď volno. Přijela jsem se podívat na západ slunce někam, kde bych ho už snad namalovala. Prosím, přijeď si pro mne na letiště.“

---