Království Dobré Naděje

Bylo, nebylo, za sedmero horami, sedmero hospodami, sedmero nevěstinci a mnoho kurvami jedno malé království.

V tomto království žil byl na zámku jeden král, jménem Čurák IV. Sličný, jehož jedinou a největší zálibou bylo posedávat a polehávat ve svém útulném zámku a procházet se po přilehlých zahradách. Jednou dívaje se z okna pravil:

• Podívej se na ty rozmrdané cesty Sluho, což naše království nemá dosti peněz na jejich opravu?
• Inu králi Čuráku, pravil Sluha, peníze by byly, ovšem Vaše Výsost je příliš lína na zabývání se takovými píčovinkami.
• Ale no no, nějak moc si dovoluješ ke svému králi, cožpak jsi zapomněl, jak jsem byl k tobě šlechetný a velkorysý, když jsem ti umožnil opustit ten chlívek ve kterém si žil, a stát se mým asistentem, ty jeden malý prasomrde? Za tu drzost bych ti měl nechat hlavu stíti!
• Ó ne, pane králi, to nebude třeba, podívejte, jak hluboce se vám klaním a omlouvám!
• Mrdat na tebe! Už tě mám po krk, a tohoto zasraného zámku jakbysmet, odjíždím pryč!

A jak Čurák řekl, tak také udělal, ještě ten den zapřáhl svého nejlepšího oře a vyrazil na cestu („Zamrdaná cesta, kurvy!“). A kam že to vlastně jel? To sám nevěděl – prostě někam do píči.

Kvapem uháněl krajinou, když v tom uslyšel volání:

•  Pomoc! Pomoc! Znásilnění!

Čurák zastavil, seskočil z koně a běžel směrem, odkud přicházel hlas. Přiběhl na malý palouk a uviděl velkého chlupatého vlka, jak si to zezadu rozdává s Karkulkou. Karkulka sebou divoce házela, přes hlavu měla utažený svůj červený šáteček.

• Hej, ty chlupatá píčo! zvolal král Čurák. 
• Té už nepomůžeš! křikl vlk, - Hleď si svého honibrku! Tahle je moje!
• To bych se na to podíval!, řekl Čurák a s rozběhem nakopl vlka do prdele.
• Do prdele! zařval vlk, - Celý jsem se pocákal!, - No počkej, a teď uvidíš!

V tu chvíli se strhla bitka tak divoká až krev i zuby lítaly. Karkulka mohla tomuto děsivému výjevu jen přihlížet, hrůzou jí vstávaly chlupy. Na hlavě. Vlk byl zdatný bojovník, uštědřil Čurákovi několik velmi dobře mířených úderů, ovšem Král Čurák byl ze staré školy, stále se uměl znamenitě bíti.

• Bum!, tahle je za Čuráka! Prásk!, A tahle za mého strýce, který mě honbě naučil!

Ovšem bylo mu to hovno platné, vlk ta srágora, si uvědomoval, že by bitku prohrál, a tak sáhl po své zbrani nejmocnější – kopl Čuráka do koulí. Král se svalil na zem, svíjíce se bolestí křičel:

• Au!, ty prohnilče zbabělý! Ani jako vlk bojovat neumíš!
• Vlk se jen zasmál - Adios králi, mrdám na tenhle kšeft!

Pak zvedl svůj zaprášený klobouk a kvapem pelášil pryč.

(Pokračování příště)…