Když čas není jen veličina

Zimní uchvátaný den v duchu vánočních nákupů, a odpoledne, na které jsem dostala volno. Brodila jsem ve sněhu nahrnutém k okraji vozovky a poklusem jsem zdolala návštěvu lékárny, knihovny a ještě zbýval obchod s jídlem. Vzhledem k množství lidí v ulicích jsem dala přednost malým potravinám na náměstí před přeplným marketem. Odbíjela pátá a všude se rozlilo zimní šero, které prořezávala světla lamp a světelných výzdob. Téměř poklusem jsem uháněla k autu, když do mě vrazil cizí muž. Byla jsem ráda, že na poslední chvilku jsem udržela balanc, ale moje pomeranče již putovaly po ulici. Celkem pohledný pán před čtyřicítkou, na kterého jsem podrážděně vyštěkla, že má dávat pozor a několik dalších podrážděných slov, mi pomáhal veškeré ovoce posbírat. Trochu mi zamrzelo, jak jsem se nechala unést vztekem a usmála jsem se. Zůstali jsme na sebe chvilku hledět a pak jsme mu podala svou vizitku s telefonem do práce a se slovy, že pokud by něco potřeboval, může se ozvat. Otočila jsem se a odešla k autu.

Bylo mi 21 a měla jsem své druhé zaměstnání, které mi celkem sedělo, bylo dost zajímavé celkem dobře placené, ale bohužel i také časově náročné. Od setkání uběhlo několik dnů, které jsem strávila pracovním nasazením, protože se blížil konec roku a většinou je klid až poslední týden. Celkem vše se mi dařilo, těšila jsem se na Vánoce, které slibovali alespoň chvíli odpočinku, kdy se pokoušíte dohnat vše, na co není během roku čas. Zamyslela jsem se nad doklady, které jsem potřebovala dokompletovat, když na mě mává recepční, že si mám vzít telefon, ale netušila jsem, co se mi snaží povědět. Došla jsem k ní a sdělila mi, že jde o někoho, koho nezná, nepředstavil se a chce mluvit se mnou. Nechala jsem si spojit hovor ke svému stolu. Kolega hovořil se zákazníky, a proto si mě nevšímal. Ozvala jsem se do sluchátka příjmením, chvilinku se nic nedělo a pak jsem slyšela ten medový hlas, který mi přál hezký den a chtěl vědět jakou mám náladu a jestli pomeranče neměli větší újmu než malou. Rozhovor byl spíše humorný, a mě bylo příjemně. Tohle se mi nikdy nestalo, byla jsem hodně překvapená a po té co jsem položila sluchátko, se mě zmocnil hloupý výraz a neuvěřitelně skvělá nálada. Prvně se mi stalo něco podobného a po neuvěřitelných potížích s bývalým přítelem, který ještě do nekonečna mi házel klacky pod nohy, jsem tomu téměř nemohla věřit. Věděla jsem, že tenhle rozhovor byl první, ale v žádném případě ne poslední. Po příchodu domů jsem nemohla opustit nekonečné vybavování si tváře, těla, rukou muže, který mě dnes v práci tak překvapil. Byl vyšší plnoštíhlé postavy, ale zarážející byli oči kluka, ne muže ale kluka. Jako by opustil druhou třídu a chtěl dělat rošťárny. Z tohohle rozjímání mi vytrhla až moje máma. Divila se, že jsem odešla od svého přítele. Přítele, který nemohl být nikdy mou oporou. Neustále mi házel klacky pod nohy a byl už konec výčitkám, jak dlouho jsem v práci. Zjistila jsem, že pro něj nebudu nikdy dostatečně dobrá, protože snad ještě ten večer, co jsem mu vysvětlila, že je mezi námi konec, uvízl v posteli mojí sestřenice. A tak nějak se mi dařilo lépe se nadechnout.

Když začíná nový týden

Do práce jsem dost komplikovaně dojížděla vlakem. Zabralo to hodně času a byla to otrava. Musela jsem se jen nenechat otrávit. Při ranním cestování jsem zvládla noviny a nebo jsem se chvilku prospala. Nehybně jsem seděla u okénka a hleděla ven. Usilovně jsem si vybavovala každý detail toho okouzlujícího muže, že nechybělo mnoho a snad bych si ho přičarovala. Skoro se mi povedlo přejet. Mrzlo a studený vzduch mě probral. Když jsem seděla u kafe nad novými smlouvami, opět zazvonil telefon. Kolegyně na mě kývala, vzala jsem sluchátko a opět jsem Iva slyšela. Mluvil pomalu a já si přála, aby tenhle hovor neměl konec. Jeho slova byla pohlazením a zůstávalo ve mně jako rýhy vidličky v bramborové kaši. Jenže to jsem ještě nevěděla, jakou nezapomenutelnou stopu ve mně nechá a kaši stačí pouze dojíst. Dala jsem Ivovi soukromé číslo aby nemusel volat na pevnou. O pár dnů později jsem se nechala odvézt domů a zjistila jsem, že máme hodně společného. Udivovalo mě, jak moc si rozumíme a jak v čem všem se neuvěřitelně shodneme.

Těšila jsem na každou textovku a nebo email. V této omezené komunikaci jsme si toho hodně o sobě pověděli. Měla jsem zvláštní pocity. Rozdíl věku byl mezi námi 15 let, ale ten usměvavý Ivo se mi moc líbil. V myšlenkách jsem jej líbala, objímala, svlékala a milovala se s ním. Večer jsem jej navštívila v ordinaci a vášnivě jsme se líbali. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, chtěla jsem cítit jeho dotyky na svém těle. Po chvilce se zarazil a zachoval se naprosto nepochopitelně pro mě. Komentář, že bohužel mi může skoro dělat otce atd. jsem se rozhodla nebrat vážně. Než jsem dorazila domů pípla mi textovka, která měla asi vše vysvětlit. Z ní jsem se dozvěděla fakta, která nerada slyší každá žena. Milovala jsem muže, který měl rodinu, manželku a své dvě děti. Bohužel tato rodina nefungovala a již řadu let bydlel s přítelkyní a jejím synem. Byla jsem ráda, že vím pravdu, ale do tohohle harmonogramu jsem opravdu nemohla zapadnout. Ale tamtamy byly na poplach a já se vzdala posledního kousku svého rozumu. Každá žena, slečna, mladá paní a snad i středověká kurtizána by snad nezačala uvažovat jako já. Přála jsem si dosáhnout svého. Prostě jsem věděla, že tenhle chlap je ten, kterého chci. Chci být pro něj vílou, múzou, milenkou láskou. Stát se neodolatelnou aby nikdy nechtěl mě opustit.Ještě večer jsem napsala vše, co mi leželo na srdci. Odpověď jsem si přečetla až druhý den v práci. Ráno začalo mou náladou nehezkou ba skoro i ošklivou. Nevím, jestli email od Iva, měl vnést trochu světla do mého dne.