Pít z lahve

Pít z láhve

Déjà vu bylo slovo, které se mu vyrývalo do mysli. Tohle už prožil, tahle scéna se mu přehrála v hlavě tolikrát a najednou je to tu znova.

Stál tam stejně jako před dvaceti lety, před sebou papíry a pero a vědomí, že tohle může všechno změnit.  

Tenkrát mu bylo třicet a listopadová revoluce ho vynesla na místo ministerského poradce. Všichni se tenkrát domnívali, že bude lépe, že už ty hajzly poznáme podle červených knížek.

Konečně se k moci dostali ti, co nejeli s režimem. V té divoké době za ním přišli pánové ve fialových oblecích. „Hele, doktůrku, tady mi to podepíšete, jako že souhlasíte, a máte z toho vejvar deset mega.“ Nechápal tenhle slang, ale chápal, že jde o hodně, a taky mu rychle došlo, že když tohle podepíše, tihle podnikatelé dostanou za kšeftík nejméně 80 milionů a do státní kasy nepůjde skoro nic.

 Byl silný, věřil v charakter, měl ideály, měl rád Havla, poslouchal Dylana a Lennona. Na druhou stranu chápal, že „vejvar deset mega“ všechno změní.

Prastaré zvířecí instinkty mu narovnaly záda, stoupl si zpříma, jako by chtěl nepříteli nahnat hrůzu, přál si svým slovům dodat váhu, a když srovnal hřbet, nemohl už udělat krok zpět.

„Panové, prosím, odejděte okamžitě z mojí kanceláře.“ Odcházeli s úsměvem a na jejich tváři se dalo číst pohrdání.

Týdny utíkaly a on najednou ze zápisů ze schůzí vyčetl, že „kšeft za deset mega“ se uskutečnil, prošel v tichosti, a na založené smlouvě byl podpis druhého náměstka a současně jeho kamaráda Pavla. Jak se doslechl, Pavel podepsal za 30 milionů.

Když na to myslel, sám sebe přesvědčoval, jak je rád, že jemu zůstala čest a že on není ten, co si lehce pomohl k penězům. A také nepochyboval, že přijde trest, že si na Pavla někdo došlápne, že to někdo vyřeší. Když Pavel odcházel z ministerstva, přišla kriminálka a o celou věc se začala zajímat a šťourat se v ní, ale stejně, jak začala, tak i postupně skončila.

Pavla často vídal v televizi, jak vypráví, že je labužník, že on by nikdy nepil vodu z láhve, nejdřív by si jí přelil do karafy. Mluvil o tom, jak je důležité udržovat si úroveň a jak si neumí představit, že by mohl nosit doma tepláky. Přesvědčoval, jak je důležité investovat do studia svých dětí v zahraničí. – Lehce se mu zhoupl žaludek, když viděl jeho luxusní vilu a poslouchal ty kecy o schopných a podnikavých. Když si Pavel založil poradenskou firmu, dával dobré rady za statisíce, každý přeci uvěří tak schopnému podnikateli.

 I on začal budovat svoji firmu a šlo to velmi ztuha bez peněz, bez konexí. Nedostal úvěr, přesto, že ti ostatní ho dostávali bez problémů. Najednou si připadal, že jeho život nestojí za nic, že má problém i udržet obě svoje holky na vysoké škole a že jeho podnikání ho tak tak drží nad vodou. Nebyla to závist, co cítil, jen ztráta ideálů… nikdo neocenil, že si neumazal ruce a na rameno si mohl poklepat leda sám.

 Vzpomínal si, jak mu Pavel kdysi řekl: „No jasně, ti dole na nás nadávají, ale jen proto, že oni tu možnost nemají, kdyby ji měli, brali by si taky, to mi věř.“

Teď ale vstoupil znovu do stejné řeky, znova má tu možnost, když podepíše, bude si moci dopřát luxus, nebude pít z láhve a nebude nosit doma tepláky. Manželku vezme s sebou na dovolenou a holkám zařídí bydlení. Znova to slyšel v hlavě: „… kdyby ti dole měli tu možnost, berou taky,“ nebo druhá cesta, do konce života bude žít v činžáku, žádná dovolená, jen pár stovek důchodu. Věděl, že když tenhle posudek nepodepíše on, podepíše někdo jiný, a trest za podpis je jenom šmouha na svědomí.

Bylo to jako věčnost, když pomalu odsunul od sebe pero a papíry. „Pánové, prosím, odejděte.“

A najednou tam stál a nevěděl, jestli se cítí víc jako silný a čestný muž, nebo jako úplný vůl.