H - Polednice

Polednice

Když jsem byl kluk, rozvážela u nás ve vsi poštu poštovní doručovatelka pani Pešlová. S jejim synem jsem chodil do třídy a tak jsem se jí nebál, i když jezdila na červenym služebnim mopedu značky JAWA, nosila koženou bundu, kuklu a obrovský motocyklový brejle. Taky jsme se přistěhovali, až když mi bylo sedum, a to už jsou dětský strachy poměrně náročný na příčiny.

Hynek na tom byl hůř. Stejnej rok narození nám zajistil nejen společný studia na vejšce, ale taky shodný vybavení poštovních doručovatelek našeho dětství. On tu svojí, na rozdíl ode mne, vídal v podstatě od narození. Podivnou bytost na prskavym červenym babošlapu, na kterym vypadala jako čarodějnice čekatelka, co ještě nesmí na koště, ale už se připravuje. Ve stejný kožený bundě, stejný kožený kukle, se stejnejma brejlema, který jí nepřirozeně zvětšovaly oči a strašidelně je vymkávaly z kloubů. Kdyby u nich v rodině byla nějak zavedená Polednice, určitě by si jí nepředstavoval jinak.

Ta hrůzostrašná osoba se zjevovala jednou s drnčivou znělkou z týhle strany, podruhý bez varování potichu z druhý, z kopce. Sesedala, přibližovala se k vrátkům, cosi u nich kutila a naštěstí zase mizela. Občas za ní k vrátkům odcházela maminka, to se pak k vlastnímu strachu přidávaly obavy o její osud, protože setkání s tim zjevenim muselo bejt plný nebezpečí i pro ní.

Hynek sám se držel v bezpečný vzdálenosti, až jednou, až jednou ho pani doručovatelka zaskočila. Seděl na hrnečku, venku se ozvalo to zavrčení zaprskání, někdo zazvonil, chvíli se nedělo nic a pak vešla. Na hlavě kuklu, jakoby nepřijela Jawičkou, ale přiletěla Camelem pučenym od Bigglese, motocyklový brejle na očích, usmívala se a s nataženou rukou šla k němu.

Ztuhnul, jinou reakci nelze doložit, protože stav nočníku před vstupem poštovní doručovatelky nebyl zaznamenej, a strnule převzal pětadvacetihalíř, kterej mu vtiskla do dlaně. Když odešla cosi vyřešit s maminkou, uvědomil si tu hrůzu, zoufalou situaci – má něco od tý bytosti. Něco, do čeho se určitě vtělilo všechno strašidelno, který pro něj pani doručovatelka představovala. Bylo třeba se toho okamžitě zbavit. Ale jak? Na podlahu? Každej si hned všimne. Na kredenc? Hynek sice už dosáhnul, ale ne z nočníku, a i tam by to všichni viděli. Řešení bylo prostý, rychlý a jednoduchý, Hynečkovi se díky nočníčku ten den ulevilo už podruhý.

Spokojeně si nechal utřít prdelku a vrátil se k činnosti přerušený kvůli kakání. Že mamince trvá vyřízení následných nočníkových úkonů nějak dýl, si ani nevšimnul. „Hynečku, tady máš ten penízek od paní pošťačky, on ti asi upadl, viď?“

Ještě dnes má Hynek v živý paměti ono zděšení, že se TO vrátilo a odkud, což při vyprávění formuluje podle toho, jak kdo zrovna poslouchá.