Orchestr ruské literatury

Matějovi už se zavíraly oči, byl strašně unavený a už ho ty tlusté knižky vůbec nebavily. Myslím, že byl asi tak na prvních stránkách druhé části Mrtvých duší, když z únavy usnul. Ale za vteřinu se probudil a spatřil Piotreka, který šel přímo pod oknem Matějova pokoje. Matěj na něj začal křičet:

-                 Ježiši, co tady proboha děláš? Zítra máme státnice. Co se...

-                 No jo, - přerušil ho Piotrek, - ale mě ta ruská literatura vůbec nebaví, já ji nesnáším a nenavidím a už ji nemůžu číst.

Pak Piotrek nečekaně zmizel. Matěj se zamyslel: «No jo, oni jsou tam všichni opravdu blázni. Příliš dobří, příliš zlí, to všechno spolu, samozřejmě géniové ... a...a...a tak». Když nad tím přemýšlel, podíval se z okna a uviděl pana Belinského. Rychle běhal, mával rukama a křičel: «My nemáme literaturu, nemáme žádnou literaturu! V Rusku není literatura! O jaký hudební soulad může jít, když u nás nikdo nemůže nic napsat!» Pak vzal Belinský velký kufr a vyndal odtud hodně hudebních nástrojů; sedl si a začal skoro plakat: «Kdo na tom všechno bude hrát?! Kdo?!». A tu se objevil mladý muž s kudrnatými vlasy a přečetl básně, které byly krásnější než hudba, krásnější než déšť, krásnější než slunce a moře, krásnější než vítr a celá příroda.

- Vy, pane, vy jste…vy budete prvními houslemi naší literatury, prvními houslemi našeho orchestru. Posaďte se.

On se posadil a vzal si housle. Jmenoval se Saša, Alexander, Alexander Sergejevič Puškin.

Matěj si řekl, že se zbláznil, ale než na to pomyslel, zjistil, že naproti němu sedí smutný pán  s čtvercovým výstřihem a dlouhým nepravidelným nosem. Pak vystoupil z Matějova pokoje, vyšel na ulici a objevil se před Belinským.

- Jmenuji se Nikolaj. Podívejte se na tuto povídku, - a dal mu knížku, na jejímž obalu bylo napsáno «Něvský prospekt».

Matěj byl moc překvapený, jak Belinský rychle četl, protože sám to četl asi týden. Belinskij objal Gogola a řekl:

- Jste génius! Bud’te druhými houslemi naší literatury.

Pak se Puškin přívětivě usmál na Gogola a podal mu ruku. Gogol se posadil a vesele mrknul na úplně zmateného Matěje.

Náhle začala bouřka – strašná, hrozná; odněkud se zjevily mořské vlny, z nich vystoupil krásný pán s hlubokýma hnědýma očima ve vojenské uniformě a přečetl báseň o samotě a lásce. Byl to poručík Lermontov.

Belinský se zasmál.

- Jste také génius; pojd’te k nám, miláčku! Posad’te se! Budete naše třetí housle.

Mezitím pod Matějovým oknem prošel velice smutný pán s plnovousem a s kartami. Něco křičel o tom, že sedlákům na Rusi se žije velmi špatně. Pak přistoupil k Belinskému a řekl:

- No, je třeba s tím něco udělat!

- Jste to vy, Nikolaji Alexejeviči! Posad’te se, zahrajte s námi na basu; na to si ještě vzpomenete.

Ale pan Někrasov neseděl moc dlouho. Hned vyskočil, když spatřil ještě tak mladého Fjodora Dostojevského a začal křičet  jako blázen:

-                 Narodil se nový Gogol! Narodil se nový Gogol!

Lermontov se obrátil k Puškinovi a řekl:

- Ježiši, on už mě nebaví, proč proboha tak křičí?

Pan Puškin se podíval na Lermontova a pokrčil rameny.

Belinskij přečetl povídku «Chudí lidé» a posadil Dostojevského blízko Puškina. Pak Belinskij řekl:

-                 V ruské literatuře jsou všichni spisovatelé géniové!

Tak začneme hrát… Mávl taktovkou a zazněla hudba, která byla nejkrásnější hudbou na celém světě.

Ale t? Matěj si vzpomněl na svého nejoblíbenějšího básníka:

- Počkejte, prosím vás, pánové, zapomněli jste! Na něho! Na toho velikého, krásného, nepřeložitelného! Nejvýznamnějšího! Na pana Majakovského!

Všichni se začali usmívat a Lermontov i Puškin, ti nejmladší a nejhodnější, řekli:

-                 Chlapče, Majakovskij žil v 20. století a my v 19. … kdy máš statnice? Zítra? Ach jo...

Belinskij se podíval na Puškina a řekl:

 -                A proč ne, pánové, nevadilo by vám, kdyby Majakovskij zahrál s námi?

Ale Někrasov začal křičet:

-                 Cože? Co to říkáte, milý příteli? Ten hnusný žvanil chtěl hodit i Puškina, i Lermontova, i Dostojevského z lod’i současnosti! On říkal, že jenom pánové futuristé jsou géniové!

Ale Puškin vstal a klidným a hodným hlasem řekl:

-                 Toto neříkejte. Už když jsem byl v nebi, ve 20. století, četl jsem jeho básně. Vím, že si moc váží tradice a miluje nás, skutečné, živé... A ne takové, jak nás učitelé pořád nutí číst.

-                 At‘ zahraje, nejsem proti, - řekl pan Lermontov. Navíc, on byl romantik jako já… i když pořád křičel, že ne… Je to tak, milý příteli?, zeptal se pan Lermontov o obrátil se k Majakovskému:

-                 Ne, to tak není! Nikdy jsem nebyl romantikem.

- No, vidíte, stále stejná písnička, už to není zajímavé, - Lermontov zesmutněl.

-                 No, dobře, at’ zahraje, - zkusil uklidnit básníky Belinskij.

-                 A…hrajeme…

-                 Stůjte, - řekl nečekaně Belinskij, - a kde je náš hezký, neopakovatelný a  jedinečný vlastenec? Kde je milý Sergej?

- Jeho kamarád měl včera narozeniny, - řekl Majakovskij a podíval se dolů.

-                 Jéžišmarjá, jsem rád za jeho kamaráda, ale kde je pan Jesenin?!

-                 On nemůže přijít...

-                 Dooobře! Kdo v takovém případě zahraje na cimbál?

-                 Možná Jan Skácel? – řekl Matěj.

-                 Proč? – všichni se překvapeně podívali na Matěje.

-                 No…on napsal takovou větu...

...a němá luna na cimbálek hrá

stříbrný nástroj který nemá strun

pod volným nebem v troskách kláštera...

- Matěji, my tady máme... – začal na něho křičet Belinskij.

Ale tu všichni uslyšeli:

-                 Hej ty, Rus’ moje rodná...,  – rychle šel a četl svou báseň pan Jesenin.

Majakovskij byl překvapen, Belinskij byl rád a Jesenin se posadil a vzal si cimbál.

Belinskij zamával taktovkou.

- A, hrajeme…

- Stůjte, stůjte, - znovu zakřičel Matěj a vyběhl na ulici:

- Stůjte!

A přinesl Belinskému obrázek, který nakreslil jeho školitel, obrázek s názvem «Orchestr ruské literatury».

- Podívejte se, tady jste vy,  tady je pan Jesenin za cimbálem… Ale vás je tady jenom šest. Kdo je sedmý? Kdo je tan chlapec s klarinetem?

- Matěji, - řekl Belinskij, - zkus’ to vymyslet sám... – A když to vymyslíš, tak mi napiš dopis, řekni, kdo musí být sedmým v našem orchestru.

A všichni řekli:

-                 Hodně štěstí u státnic a zlom vaz!

Zvonil budík. Matěj se oblékl, nasnídal se a běžel na univerzitu. Ale už věděl, jakou známku dostane, když mu takoví lidé popřáli hodně štěstí.

 

---