Těžká bílá mlha

Krátká povídka, snaha o zlepšení mého zatím ne zcela existujícího vypravěčského citu a všeobecně tvorbu povídek ve snovém prostředí Města mlhy, který bych rád více rozvíjel.

Na město se snesla těžká bílá mlha, obestírala uličky Města ponořeného do tmy. Plynové pouliční lampy se změnily v levitující koule špinavého žlutého svitu. Ulicí šel pomalu Pistolník. Věděl, kam kráčí, koneckonců, je to jeho práce.

V kapse si automaticky přepočítával rezervní náboje do jeho revolveru, dvě pro jistotu démonizované pro opravdu tuhé chvíle. Nepočítal je z nervozity, byl to zvyk, zlehčující přežívání křivolakých uličkách a mrtvých domech tohoto Města, bylo dobré být připraven. Nic pěkného se tu nikdy nestalo, pořád je tu stín a křik. Prošel úzkou uličkou mezi dřevěnými domy, mlha za ním pomalu vířila a kreslila do prostoru snové ornamenty. Jeho plášť byl spolehlivý přítel, který znemožňuje jakékoliv stopování majitele. Už byl u cíle, o dva domy dál se tyčil ohavný obytný činžák. Vypadal velmi nepatřičně, vsazen do těchto starých uliček ukazoval naprostý kontrast dvou dob. Byl špinavě šedivý, nesl na sobě hrdé šrámy mnoha požárů a pomalu ale jistě se rozpadal. Z jeho útrob postupně vyčuhovali železné kosti, ukazující tak, že dům je již nadobro mrtev. Jeho pět pater se tyčilo nad staré křivé doškové střechy Staré uličky, jeho mrtvá, stále zasklená okna shlížela na tichý neklid dnešní noci. Byl to skutečně bizardní pohled, až moc přitahoval pozornost. To se Pistolníkovi nikdy nelíbilo, příliš výrazné věci sbírají problémy, je to skoro pravidlo.

Zpomalil krok a zhustil ornamenty kolem sebe. Mlha se stáhla těsněji kolem jeho postavy. Byl již jen pár kroků od vstupního otvoru do budovy, dveře už se tomu říkat nedalo. Do boku budovy zela pouze temná omlácená díra.

Zpozorněl, něco nebylo v pořádku. Ve výšce nad sebou zaslechl zašramocení a přidušený výkřik.

Rozkřiklo se sklo a vyvalilo se do ulice v dešti střepin. Oknem proletěla osoba. Krátce a nehlučně se prolétla. Po dopadu na dláždění ulice zazněl tlumený náraz hlavy a zakřupání obratlů, zvuky se okamžitě ztratily v mlze. Nebylo pochyb o tom, že nepřežil. Horší byla myšlenka, že Cíl nahoře už je dostatečně silný na to, aby hlavou napřed prohodil oknem pravděpodobného nájemného lovce, snažícího si vydělat na živobytí. Pistolník se ani neohlédl za mrtvolou, narovnal se z podřepu a oklepal ze sebe drobné kousky skla. Neměl již moc času. Rychlým krokem vešel do budovy, v ruce svíral svůj revolver, za chůze vyměňoval jeden náboj za onen démonizovaný a nastavil si ho na druhou komoru. Rychle zakreslil do tmy chodby ornament. Temnota se rozestoupila, nyní viděl a orientoval se v chodbě bez problému. Prošel krátkou chodbou, vyplněnou hromádkami sutin z omlácených a rozpadajících se zdí. Odbočil směrem ke dveřím vedoucích na schody, našlapoval svižně, ale opatrně. Byl naprosto klidný, jako na každém lovu. Rozhlížel se ostražitě do tmy kolem sebe, poslouchajíc každý zvuk domu a hledal stopy pohybu. Zdá se, že dům byl již notnou dobu opuštěný. Všude byl jen prach, zbytky zdiva a omítky. Ten druhý co šel po Cíly musel být docela nadaný. Je ho škoda. Pomyslel si. Zdálo se, že byl schopen bezchybně zamaskovat své kroky skrz tuto chodbu. Tedy až na pár neopatrných nášlapů, kterých si Pistolník okamžitě všimnul.

Postupoval opatrně po schodech to prvního patra. Shora se ozvalo zavrzání dveří. Hned na to začal postupovat o něco rychleji, tentokrát bude spěchat. Když byl již v půlce druhého patra, ozval se pronikavý ženský výkřik bolesti. Vyběhl.

Vyběhl do zbytek schodů za zdrojem křiku, vstoupil do chodby a rozkopl dveře po své levici. Ornament přestal působit, již nebyl potřeba, červená záře vycházející ze samotných zdí poskytovala dostatek světla. Skrz vstupní chodbičku viděl svůj Cíl. Byl to odulý šílenec potřísněný krví v kožené masce stojící uprostřed kuchyně, větší klišé se stěží najde dnes večer. Držel za vlasy ženu, která se právě bolestí svíjela na zemi a snažila se mu vytrhnout i za cenu utržené kůže. Chystal se jí udeřit zvláštní kroucenou holí, pableskující jedovatě zelenou barvou. Pistolník neváhal ani vteřinu, první kulkou trefil cíl do pravé klíční kosti, ruka okamžitě pustila vlasy Oné. Ta se rychle přesunula do odlehlejšího kouta kuchyně, dál od cíle lovu. Dobře tušila, co se bude dít. Celou místnost rozřezával nepříčetný řev tohoto úchylného obra, prožívajícího největší fyzickou bolest svého života. Dlouhého trvání však neměla. Démonizovaná kulka zasáhla Cíl přímo doprostřed čela. V jednom okamžiku vypadala, že jen proletí skrz, ve druhém s sebou vzala celou hlavu a zlomek z horní části trupu. Déšť tkáně a krve se skrz zničené okno zřítil do ulice. Na zem s hlasitým zaduněním dopadla mrtvola Cíle. Pistolník se pousmál, má dnes štěstí. Zato ten předchozí pistolník musel mít hodně špatnou karmu, umřel a jeho mrtvolu pravděpodobně znesvětily mozkové ostatky velkého prasáka. Stávají se i horší věci a to prakticky pořád. Podíval se na Ní, nebyla mu nijak povědomá, nepamatoval si jí z žádného světlotisku pohřešovaných. Vyděšeně na něj koukala, jak se tyčí ve dveřích do kuchyně a poklidně se usmívá, u pasu mu vysel revolver, z jehož hlavně vycházel dým narudlé barvy. Skrz zničené okno do místnosti líně proudila mlha a usazovala se všude kolem scény lovu.

„Předpokládám, že jste jedna unesená oběť zde válejícího se prasáka?“

Žena ještě chvilku nevěřícně zírala na Pistolníka a pokývala hlavou.

„Nemáte se čeho obávat, jsem nájemný lovec z cechu Pistolníků.“ Pokračoval klidným melodickým hlasem. Zalovil ve vnitřní kapse svého černého kabátce a vytáhl pozlacenou placatku se zručně rytým symbolem svého cechu.

„Napijte se, pomůže vám to vypořádat se s šokem, který jste právě utrpěla.“ Usmál se, poklekl pomalu vedle ní a podal jí odzátkovanou placatku, ve vzduchu byla okamžitě cítit vůně silného bylinného lektvaru. Žena plaše natáhla ruku pro lahev, nedívaje se přitom na Pistolníka. Trochu upila, obličej se jí okamžitě zkřivil hořkostí likéru. Chvilku mělce dýchala, stále uvězněna v šoku. Náhle, jako když člověk luskne prsty, z ní veškerý šok opadl a roztříštil se v chuchvalcích mlhy, neklidně se převalujících po podlaze. Pomohl jí vstát z podlahy.  Měla na sobě lehce zakrvácenou pevnou šedou kazajku, na nohou kožené holínky a do nich zastrčené černé plátěné kalhoty. Byl nezvyk vidět ženu odvažující se nosit nohavice v tomto Městě.

„Kdopak jste, jestli se vás můžu zeptat?“

„Jmenuju se Nemes Heket, sem obchodnice od Vzdálených hor.“

Prohlédl si jí pozorně, zdálo se, že nelže. Konec konců její opálený obličej, ve kterém jako bezedné diamanty svítily modré oči, nasvědčoval, že od Vzdálených skutečně bude.

„Co vás sem dostalo?“

„On přece, cejtila sem úder do hlavy v jedné uličce když sem se vracela do Starého hostince z obchodničiny v Malé čtvrti. A jak to vypadá odtáh mě semka. Nic víc nevim nepamatuju, ani jak dlouho sem byla mimo, probudilo mě až tahání za vlasy po podlaze.“ Na ženě už nebylo znát žádné stopy nervozity, lektvar účinkoval dokonale, tedy kromě neustálého vyhýbání se jakémukoliv očnímu kontaktu, což je známý zlozvyk lidí z Hor.

„Hostinec je nedaleko odsud, odvedu vás tam, jen neočekávejte žádnou další konverzaci. Není o čem mluvit, jistě mi rozumíte.“

„Ano, rozumím… jen vám chci říct díky.“ Podívala se na něj a usmála se, Pistolníkovi proběhlo příjemné mrazení podél páteře, až se rozlilo v jeho hlavě. Nemes byla nádherná, měla husté černé vlasy, ostřejší rysy ošlehané větrem, drobná ladně vykrojená ústa a tvar nosu prozrazující možnost, že se jedná o Horo-rozenou. Může to klidně být jedna z dívek Kamenného dómu. Její oči ukazovaly nesmírnou nádheru, kterou podle příběhů a historek mají právě dcery dómu, alespoň jak se tvrdí v cechu a v jedné z cestopisných knížek, které Pistolník vlastní.

Usmál se. „Věřte mi, nemáte za co děkovat, byl jsem zde pouze ve správnou chvíli.“

Nabídl jí rámě, tiše ho přijala a nechala se vést temnotou schodiště do suterénu. To, že Pistolník vidí ve tmě, jí nijak neznepokojovalo. Podle všeho měla jisté zkušenosti s tvůrci ornamentů. Za paár momentů vyšli z tiché tmy domu zpátky do ještě hustější dusivé mlhy, která je prokletím této čtvrti. Hostinec byl jen několik délek odsud, tiše kráčeli ulicí, bez dotyku, bok po boku. Její přítomnost v něm pomalu ale jistě vyrývala zvědavost a touhu promluvit, výcvik cechu však omezuje četnost impulzivně laděného chování a bližšího kontaktu s případným svědkem. Pistolníci mají pevně stanovené morální mantinely v svých myslích. Rozum a led. Oficiální motto jejich cechu hovořilo za vše. Levitující světla lamp jim stěží svítila na cestu, kráčeli pomalu hlavní ulicí této čtvrti, obtékání těžkým oparem vodního dýmu. Zanedlouho dorazili k hostinci, který vydával sám o sobě o něco silnější záři než veškeré okolní lampy. Podle zvuků zevnitř bylo jasné, že uvnitř je rušno a bují tam v plném proudu zábava. Letmo se na sebe podívali, na rozloučenou jen nepatrně kývli jeden na druhého, každý z nich měl dostatek vlastních problémů, i když to nebylo jediné, co vyselo ve vzduchu mezi nimi. Její jméno si dobře zapamatoval. Otočil se a spěšně odkráčel do mlhy, nechávající za sebou mlhou vykreslené ornamenty.

---