Věštec z Mezizemí 3. část

„Aneto…,“ zašeptala potichu Lenka.

„Je mi líto, že to nevyšlo a musí to takhle skončit. Asi je to tak správně, nemůžeme tě přece nutit. Jen běž a opatruj se, my to nějak zvládneme sami.“

Lenka odvrátila hlavu a nějakou chvíli se dívala z portálu ven. Soustředné kruhy jí začínaly hypnotizovat, měla pocit, že jí neodolatelně lákají. Ještě několik krátkých chvil tam bude stát a kolem se skoro zastaví čas. Pak se otočí a vykročí zpátky do Mezizemí. Aneta zavýskne radostí.

Pokračování...

"Ječet tu mám já!"

Lenka nakonec portálem prošla, avšak tento nevedl na Zem. Když kruhy zmizely, zjistila, že stojí v úzké uličce mezi nízkými domy. Oproti počasí v Praze, zde nebylo zrovna velké teplo a nebýt kabátu půjčeného od Věštce, určitě by tady chytila pořádnou rýmu. Pohlédla na oblohu. Husté mraky zakryly prakticky celou oblohu a hrozivě se převalovaly jeden přes druhý. Nezdálo se, že se v nejbližší době vyčasí.

Jako jediné jí zůstalo civilní oblečení, tedy tmavě modré tričko a decentně světlejší džínové kraťasy. Ještě úplně nepatřila do party. Věštec jí odmítl dát přívěšek s krystalem.

„I kdybych ti ho propůjčil, v tvých rukou by nefungoval,“ zdůvodnil to Věštec před tím, než opustili Kavčí hnízdo portálem. „Musíš nejprve projít zkouškou, která ověří tvé schopnosti. Podle toho ti pak připadne ten správný krystal.“

„Jakou zkouškou musím projít?“

„I to je součást zkoušky. Budeš muset poznat správný okamžik, kdy budou tvé schopnosti potřebné.“

„Co když zkouškou neprojdu? Co když ten správný okamžik nepoznám?“

„Pak ohrozíš nejen sebe ale i své přátele. Budou ve smrtelném nebezpečí a právě tvá včasná reakce jim zachrání život.“

Lence proběhl mráz po zádech, až se otřásla. Ještě před chvílí váhala, zda zůstat nebo odejít a teď se dozvídá, že kdyby odešla, možná by tím způsobila Anetě a ostatním vážné problémy. A i tak měla strach, že to nepozná, že nebude vědět, co má dělat.

Mezitím všichni čtyři vyšli z uličky na široké dlážděné náměstí kruhového tvaru. Bylo obklopeno nízkými domy s malými vchody, takže například Vanda by se musela hluboce předklonit, aby vůbec dveřmi prošla.

Trpasličí město.

Lenka strnula s otevřenými ústy a fascinovaně si náměstí prohlížela. Nic podobného v životě neviděla. Mohutní, avšak vysocí jen po prsa dospělého člověka, vlasatí, vousatí, to byli trpaslíci. Chaoticky spěchali po náměstí, křížem krážem, sem a tam, mizeli v domech a zase se objevovali na jejich prazích a město díky tomu připomínalo jedno velké mraveniště. Uprostřed náměstí stálo několik stánků a u každého z nich jeden i více prodavačů, kteří se překřikovali v nabídce prodávaného zboží. Prodávalo se všechno možný, od zeleniny, masa a ryb, až po zbraně, různá podivná zařízení, ba dokonce i šperky a drahé kamení. To proto, že pro trpaslíky to byly spíše bezcenné cetky a běžná „bižuterie“.

Příchod lidské skupiny do tohoto trpasličího hemžení nezůstal bez povšimnutí. Od místa jejich vstupu na náměstí se davem šířila vlna, na jejímž čele to hemžení ustávalo. Trpaslíci se zastavovali a otáčeli hlavy za těmi nezvyklými obry. Před Vandou jdoucí v čele se vytvořila ulička, která je vedla k jednomu z větších domů na protějším okraji kruhového náměstí. To zřejmě musela být radnice města. Jak procházeli uličkou, všimla si Lenka, že trpaslíci mají zachmuřený výraz a pravděpodobně lidskou návštěvu nepřijímají radostně.

Před radnicí se utvořil kruh a do něho vstoupil jeden z trpaslíků. Stál tam a čekal, až lidská skupinka dojde až k němu. Byl taktéž mohutný a jeho svalnaté paže, které měl odhalené až po ramena, budily respekt a bylo zřejmé, že v případném boji bude trpaslík, navzdory výšce, velmi silným a nepříjemným protivníkem. Měl tmavý hustý plnovous a taktéž husté a dlouhé vlněné vlasy hnědé barvy.

Starosta města, napadlo Lenku a byla to téměř správná odpověď.

„Co přivádí Čaroděje do Trpasličího města?“ zaburácel a jeho hlas se nesl ztichlým náměstím.

Lenka se naklonila k Anetě a zašeptala.

„Chápu to dobře, že těmi čaroději myslí nás?“

Aneta přikývla: „Přesně tak, všichni v Mezizemí nám tak říkají, ale neptej se mě proč.“

Vlastně i Věštec, vzpomněla si Lenka. Celou tu dobu, kdy mluvil o čarodějích, myslel právě je. A ona si místo toho představovala, že je to nějaká rada moudrých starců.

„A všimla sis, že to jsou všechno samí chlapi? Jak asi vypadají trpaslice?“

„Ale kdepak,“ zasmála se Aneta, „jen se podívej pořádně. Nejsou to samí chlapi, je tu spousta žen, ale na první pohled je nepoznáš. Trpasličí ženy jsou také mohutné a nosí plnovous. Ani podle hlasu je nemusíš poznat.“

A skutečně, nakonec se stačilo jen zaměřit na to správné místo. Odlišit trpaslíka muže od trpaslíka ženy bylo vlastně docela snadné, ačkoliv trochu nezvyklé. Lenka si také všimla, že ten, kdo je ve městě přivítal, není starosta, ale starostka.

„Přinášíme zprávu od Věštce z Kavčí skály,“ odpověděla Vanda na otázku. Dav trpaslíků se zavlnil a nelibě zahučel.

„Jakou zprávu?“

Vanda se nervózně rozhlédla po náměstí. Nebyla si jistá, jestli zprávu o jedovatých pavoucích v kanalizaci pod Trpasličím městem musí vědět úplně všichni. Naklonila se blíže k trpaslici a řekla tišeji:

„Bylo by možné zprávu předat ve větším soukromí?“

Starostka k ní nedůvěřivě vzhlédla: „Proč? Věštec přece před námi nemá žádná tajemství.“

„Ta zpráva by mohla vyvolat paniku.“

Starostka nakonec souhlasila, že zpráva bude přednesena před městskou radou. Naštěstí vchod do radnice byl vysoký a stejně tak i sál měl vyšší strop. Pro Vandu to znamenalo, že se mohla postavit a přitom se nepraštit do hlavy. Uprostřed jednacího sálu stál kulatý stůl, kolem něhož se vešlo jedenáct trpaslíků a to včetně starostky. Celý zasedací sál byl čtvercového tvaru, který ve třech směrech obklopovaly zdi s velkými okny vsazené v řadách po celé délce, takže byl velmi dobře prosvětlen.

Lenka se opět naklonila k Anetě:

„Před chvíli jsem měla pocit, že na náměstí vidím samé muže. Tady zase vidím jen samé ženy. Nebo se pletu?“

„Nepleteš,“ odpověděla jí starostka namísto Anety. „Ty jsi v městě poprvé, že ano?“

Lenka nesměle přikývla.

„Jak se jmenuješ?“

„Lenka Rybářová,“ špitla Lenka a lehce naznačila úklon.

„Ráda poznávám novou čarodějku. T’shar Macca Kalemi, starostka Trpasličího města. U nás se o obecní věci staráme my. Muži se do politiky moc nehrnou, zajímají se spíš o byznys.“

„Tomu nerozumím, naši... tedy rodiče... říkají, že politika je hlavně byznys.“

Aneta, která celou dobu stála tiše vedle ní, se hlasitě zasmála a chytila Lenku za rameno

„To neřeš,“ řekla a mávla rukou, „to bys nepochopila, tady to funguje jinak, než doma. Ony to dělají zadarmo a dobrovolně, pro společnost.“

Dívky se posadily na nízké lavice, které byly, jedna vedle druhé, přistavené ke zdím pod okny. Radek, jemuž tato situace prozatím přidělila roli tichého pozorovatele, se váhavě posadil vedle své sestry. Starostka T‘shar a deset členek rady, zasedly kolem kulatého stolu. Když zasedání začalo, vyzvala T‘shar Vandu, aby přednesla Věštcovu zprávu.

„Je to zpráva a zároveň prosba, paní. Ve stokách pod městem se objevili jedovatí pavouci, kterým kdosi otevřel portál do našeho světa. Jsou velmi jedovatí a díky svému jedu šíří nemoc mezi obyvateli Země. Lidé přichází o rozum a chovají se jako zvěř. Domnívá se také, že ve stejném nebezpečí je i Trpasličí město. Pavouci by ho mohli napadnout. Proto žádá, aby Čarodějům byl umožněn přístup do podzemí. Musíme uzavřít portál a také zabránit šíření nemoci do Mezizemí.“

Sotva Vanda dokončila řeč, T’shar okamžitě ukázala na protější stranu stolu a vyslovila jméno trpaslice s blonďatým plnovousem. „E’rca Racela”

“Paní Kalemi, jsem znepokojena obsahem Věštcovi žádosti, přednesenou ústy Čarodějky Vandy Vilhemové. Tedy pokud je to žádost skutečně od Věštce. Měl by totiž vědět, že o pavoucích pod Trpasličím městem víme. Jsou to mírumilovní tvorové, které ochraňujeme. Pomáhají nám udržet čisté chodby od obřích netopýrů, krys a díky jejích přítomnosti se tam bojí ukrývat i skřeti. Navrhuji vyslovit nesouhlas s tímto návrhem.“

„Chce ještě někdo promluvit?“ vzala si slovo T’shar. „Elno? Krasi?“ Postupně oslovovala ostatní trpaslice jménem. Všechny měly dlouhé vlasy a plnovous, a odlišovala je pouze barva a hustota vousů a vlasů. T’shar a Krasi měly modré oči, jinak převažovala hnědá. Racela měla oči zelené.

„Navrhuji zahájit hlasování. Padl návrh zamítnout žádost Čarodějů, takže: Která jste pro zamítnutí, zvedněte ruku“.

Jedenáct zvednutých paží vzalo lidské skupině vítr z plachet.

„Ale…“ hlesla Vanda.

„A to je jako všechno?“ zvedl se najednou Radek a postavil se vedle své sestry. Byli si náhle neuvěřitelně podobní, a nezabránil tomu ani rozdílný sestřih vlasů. Byť dvojvaječná, přesto dvojčata se prostě nezapřou.

„Nedaly jste nám šanci přednést námitky. Určitě by se našel prostor pro nějaké řešení. Nebo kompromis.“

„Nepleť se do toho Radku, znáš pravidla“ snažila se ho zarazit Vanda.

T’shar vstala a z jejího výrazu ve tváři se dala číst zloba.

„Jak se opovažujete, pane Vilheme, plést se do ženských záležitostí. Tohle není vaše Země, kde vládnou zloději a podvodníci a způsobují akorát chaos a zkázu. Tady musíte ctít naše zákony. Poslouchejte svou sestru, ona má teď hlavní slovo. Vaše námitka nebude vzata v úvahu.“

„Jenže má pravdu,“ přidala se Aneta svým ostrým hlasem.

Vanda si zakryla dlaní oči a na chvíli si přála být někde jinde. Ostatní trpaslice začali nejprve šeptem a posléze i polohlasem diskutovat mezi sebou. T’shar sevřela ruku v pěst.

„Tajně doufám, že se jednoho dne Čarodějové naučí protokolu.“ Pak ukázala na Anetu. „Tak tedy mluv, Aneto, a doufej, že tvá poznámka má dostatečnou důležitost, aby ti dávala právo takto vyrušovat.“

Aneta vstala. „Viděli jsme, co se děje v podzemí. Věštec nám to ukázal. Tohle nejsou mírumilovní pavouci, o kterých mluvíte. Tohle je něco mnohem nebezpečnějšího. Zatím jen útočí na druhé straně portálu. Ale co když vtrhnou i do vašeho města? Nechte nás podzemí prozkoumat, slibujeme, že jim neublížíme, dokud nezískáme víc informací o tom, co se tam dole vlastně děje.“

V tu chvíli zvedla nejistě ruku i Lenka.

 

Ztracená Duše procházel tunelem. Ten ústil do velkého sálu, který byl obsazen spoustu obrovských pavouků. Pavučiny natažené mezi sloupy prakticky znemožňovaly průchod sálem. Ze stropu viselo mnoho zámotků a někteří pavouci budovali další.

Ztracena Duše by mohl být spokojen. Udělal vše, co mu Temný Lord uložil a mohl se tak těšit, že již brzo postoupí do vyšší lóže. Po chvilce z něho ten dobrý pocit vyprchal, protože si uvědomil, že to ještě není úplně bez chyby. Jedna drobnost stále chyběla. Doposud čekal, až se dostaví, ale teď již pomalu ztrácel trpělivost. Chyběli tu Čarodějové. Bez nich to nemělo smysl.

- Ti pavouci jsou posvátní, uslyšel ve své mysli hlas. To byl hlas Temného Lorda, který k němu takto na dálku hovořil.

„Tomu nerozumím,“ řekl nahlas, „Budou je snad Čarodějové chtít chránit?“

- Čarodějové ne. Ale trpaslíci ano a proto nepustí Čaroděje do podzemí. Je potřeba je přesvědčit, že ti tvorové mohou být i nebezpeční.

„Jak to mám udělat?“

- Myslím, že na tak lehký úkol přijdeš sám. Nezapomeň, že Lóže tě sleduje.

Ztracená Duše chvíli přemýšlel. Přemýšlel, jak do myslí trpaslíků vložit nenávist vůči těm tvorům. Bylo jich hodně a on neměl tolik mentální moci, aby všechny dokázal takto ovlivnit. A pokud to udělá jen u některých, pak budou považovány za blázny a ostatní nepřesvědčí.

A potom ho to napadlo. Možná nedokáže vložit myšlenky do myslí trpaslíků, ale zcela určitě by nebyl problém tímto způsobem ovládnout samotné pavouky. Konečně, dělal to tak doposud. Stačí jen položit prsty na spánky a zavřít oči.

„Běžte mí pavoučci, tam nahoře jsou vaši nepřátelé!“

 

„Slečno Rybářová, copak máte na srdci?“

Všechny pohledy se stočily na ní s obavou, aby nováček tímto krokem nezpůsobil Čarodějům větší ostudu.

„Já jen …,“ Lenka se postavila jako ve škole u lavice, když jí zrovna vyvolají, „ … napadlo mě, že když je tam ten portál otevřený na Zemi, mohl by ho někdo z lidí najít a vejít dovnitř a pokusit se to místo od pavouků … vyčistit.

Koneckonců, byli to pavouci, kteří svévolně zahájili útok na Zemi a my nevíme proč. Třeba je to jen nějaké nedorozumění. Ale v těch chodbách je otevřený portál, který Vanda umí zavřít. Dokud je ten portál otevřený, je v nebezpečí i vaše město. Co když se někdo z těch zlodějů a podvodníků, jak říkáte, kteří způsobují chaos a zkázu, se sem vydá chodbami a až dosáhne města, roznese ten chaos mezi všechny jeho obyvatele?“

T’shar se pousmála.

„Rozhodně zajímavá námitka. Trpaslík by se nad tím měl zamyslet. Nařídím uzavřít všechny cesty do podzemí. Budeme o tomto návrhu hlasovat.“

„A nebylo by jednoduší nás prostě pustit dolů?“ vložila se diskuze Aneta, „portál uzavřeme a tím se to vyřeší, pomůžete tím Zemi i sobě.“

T’shar zřejmě opět chtěla Anetě připomenout, že zase porušuje jednací řád, kdy se najednou jednacím sálem rozlehly rány, které byly způsobeny silným boucháním do obrovských vnějších dveří radnice. Krátce na to se dveře otevřely, což doprovázelo hlasité skřípání, a téměř okamžitě se v jednacím sálu zjevil drobný trpaslík, podle všeho muž.

„Paní, velitel obrany města Kamalo Rogaberi přinesl důležitou zprávu. Jsme napadeni, vzkazuje. Přichází to skrz kanalizaci.“

„Kdo nás napadl?“ křičí T’shar.

 

Tunel, zbudovaný z hladkých cihel, na jedné straně vystupoval z temnoty a pokračoval na opačné straně, kde se opět nořil do tmy. Vlastně to bylo jen tím, že sem otevřeným kanálem pronikalo denní světlo. Čísi bota žluté barvy s fialovými proužky došlápla na dno kanálu a zanořila se hluboko do bahna.

„Fůůj, to je hnus,“ postěžovala si Aneta. Udělala ještě několik kroků, ale výsledek nebyl o nic lepší. Obě boty byly až do výše kotníku obalené v bahně. Vanda dopadla obdobně, ale nejhůř na tom byla Lenka.

„Kdybych to věděla, rozhodně si nevezmu sandále.“

Radek, který slezl poslední, se k ní naklonil.

„Doporučuju koupit pořádný surviválky, ty snesou všechno.“

Lenka na něj vrhla udivený pohled.

„Neznám, co jsou zač?“

„Radku, jen se nevytahuj,“ okřikla ho Aneta. Otřepala botu od největšího bahna a ještě dodala: „Tohle by chtělo spíš holiny.“

Otvorem jako poslední slezli dva trpaslíci obrnění v těžké plátové zbroji a s dvoubřitými sekerami připevněné na zádech. Potom, co se T’shar dozvěděla o napadení města pavouky, spěšně ukončila zasedání a všichni vyběhli na náměstí. Velitel obránců Rogaberi je pak zavedl k místu, kde se to hemžilo mnoha trpaslíky. Jenže tam nebyli osamoceni. Z hlavního vstupu do podzemních stok se jak lavina valilo mnoho červených pavouků. Malých, velkých, všichni vydávali krátké a vysoké skřeky a svými kusadly útočily na bránící se trpaslíky. Pavouků mohlo být tak padesát, někteří byli vyšší než trpaslíci, a dva nebo tři byli vyšší než Vanda. Trpaslíkům se dařilo útok zpomalit až dokonce zastavit, nicméně to zdaleka nevypadalo na vítězství. Vedle mrtvých těl posekaných pavouků leželo i několik trpaslíků bez známek života.

„Čarodějové!“ křičí T’shar a otáčí se na Vandu, „pomozte jim.“

„Mohla by aspoň poprosit,“ utrousí Aneta rozlobeně.

Lenka jí sotva vnímá. Uvědomuje si, že vůbec nemá pavouky ráda a tyhle velké zrůdy ji rozhodně děsí. Teď by se nejraději otočila na patě a utíkala by někam daleko odsud. S myšlenkou usilovně bojuje a jediné, co jí pomáhá odolávat, je skutečnost, že nezná cestu domů a neví, kam by tedy měla utíkat. Dostala se na neznámé místo a jediným pojítkem s domovem je Aneta a její podivní kamarádi.

Radek rozevřel dlaň a jeho prsty vzplanuly mohutným plamenem. Pokud může tento boj něco rozhodnout, tak rychlý výpad s pořádnou dávkou energie. Vanda ho však v poslední chvíli chytí za předloktí.

„Zadrž,“ křičí a má přitom zavřené oči a špičky prstů levé ruky se dotýká spánků. Její rubínový přívěšek zavěšený na krku jasně září.

„Ublížíš jim!“

„To snad chceme ne?“

„Jsou omámeni, neví, co dělají. Tohle není jejich přirozené chování. Někdo jim vsunul do mysli nenávist vůči trpaslíkům“

„A co chceš s nimi dělat?“ křičí na ní Radek, „protože jestli něco nevymyslíme, brzo si proklestí cestu až sem“

„Kde je Aneta?“

Aneta nebyla daleko, takže stačilo jen mávnout. Lenka jí slepě následovala. Připadala si užitečná asi jako pes na vodítku.

„Co mám udělat?“ ptá se Aneta.

„Potřebuju je mentálně oslabit a omráčit. Všechny najednou! Víš co tím myslím…?“

Aneta nasadila šklíbivý úsměv.

„A až budou mimo,“ pokračuje Vanda, „bude snadné jim sebrat motivaci k boji.“

„Naprosto dokonale tomu rozumím. Chce to prostě pořádnou ránu.“

V té chvíli se ke skupince přiřítila T’shar a už od pohledu se netváří nijak vstřícně.

„Proč tu ještě stojíte? Bojujte přece!“

„Ano paní,“ oplatí jí Vanda pohled přátelsky, „právě jsme vymysleli plán. Nařiďte trpaslíkům ústup do stran. Ať je naše čarování nezraní.“

„To se ale ty bestie rozeběhnout přímo k vám.“

„No právě!“

Trpaslice kroutí hlavou, nicméně pak se rozeběhne k veliteli obrany a netrvá dlouho a trpaslíci opravdu ustupují do stran. Několik pavouku dál bojuje po stranách, ale ten hlavní jazyk má nyní přímý přístup do Trpasličího města. V cestě jim stojí už jen čtyři drobné překážky. Vanda, Radek, Aneta a Lenka, která si velice rychle uvědomuje, do jakého nebezpečí se dostala. S očima dokořán sleduje, jak jí pavouci zmerčili a teď se řítí přímo k ní. Hrůzou hlasitě vypískne.

„To si pleteš role holka,“ ušklíbne se na ní Aneta, „ječet tu mám já. Takže si radši zacpi uši.“

Jeden z největších pavouků právě doběhl až k Anetě takřka na dosah. Je dokonale připravená, v mírném předklonu, paže uvolněné a ruce zvednuté do výše ramen. Zbytečně nečeká, otevře široce ústa a přiloží si k nim dlaně, jako by chtěla na útočící nestvůry volat. Rubínový přívěšek, který se jí houpe na krku, se opět jasně rozzáří.

Tenhle okamžik každý prožívá jinak. Tak například Lenka měla na chvíli pocit, že jí ovanul silný vítr. Potom, na pár okamžiků, tak dvě vteřiny, vůbec nic neslyšela, jakoby v celém světě vypnuli zvuk. Kdyby se však nacházela na opačné straně, před Anetou, zřejmě by nejprve uslyšela křik, pak řev a nakonec vysoké pískání tak silné, že to samo by stačilo na omráčení. A kdyby ne, odrazila by ji prudká tlaková vlna. Asi by to přežila, každopádně by omdlela a probrala by se až po několika minutách a pravděpodobně na úplně jiném místě, než se původně nacházela. Rozhodně mnohem dál od Anety.

Pavouci se nakupili na hromadu před výstupem z podzemí. Po stranách kousek od nich leží také několik omráčených trpaslíků. Pavouci se zatím nehýbou, avšak je otázkou, jak dlouho jim to vydrží. Vandě nezbývá mnoho času. Znovu zavírá oči a dotýká si prsty spánků. Opět jí září přívěšek. Trvá to jen chvíli, než Vanda oči otevře.

„Hotovo, zrušila jsem to kouzlo.“

„Takže až se proberou, nebudou útočit?“ ujišťuje se T’shar.

 

Pokračování příště...

---