Dveře

Na obrazovce bílo a já se tolik těšil na barvy. Už jsou tam, hrozně to bolí, ty zvuky, mám křeče, nedokáži ovládat své tělo, nevím, co se děje, ale je to přirozené. Zatím se na mě mračí. Ono jí to přejde. Pod obočím se jí hromadí trochu nenávisti a pod nosem trochu budoucích zvuků. Stačí, aby to vyšlo ven a bude nám oběma krásně. Za dveřmi je trochu tmy, za dveřmi je trochu ticha, za dveřmi je trochu pocitů o něčem. Vstup je bez poplatků, tak jen do toho. Vstupte za dveře poznání. Už půl roku máme vyprodáno, ale pro vás je povinnost zapříčinit vám naši atrakci. Neodkládejte si, budete to potřebovat. Je tam toho množství. Je tam i málo, vyberte si. Vybrali se. Bylo jim jinak a pak odešli. Už nemohli přijít, bylo vyprodáno, byli odsouzeni z toho vystřízlivět a já jsem chtěl být u jejich přicházení k původním stavům. Nepodařilo se mi to, vlastně ano, prošel jsem se jednou po ulici a byl tam. Ten, co u nás byl nedávno. Před tím nedávno. Nepoznal mě. Tak jsem se mu připomenul. Nepoznal mě. Tak jsem se mu představil. Nepoznal mě. Tak jsem se mu poklonil. Zůstal stát, nemluvil a bylo mu trochu do breku. Oči mu vlhly, tělo se chvělo. Vzpomněl si. Stačil slabý náznak toho, co cítil. Utekl přede mnou. Jen si běž, ale pak jsem se o něho začal bát, rozběhl jsem se za ním. Neuměl běhat, předběhl jsem ho a klaněl se mu za běhu i za chůze. Začal křičet a hrozně se třást, myslím si, že mě nevnímal, ale já nepřestal, pak už nemohl chodit a přišli oni, měli dva bílé biče. Šlehali mu přes obličej.  A dál. Jejich postavy o pohyby se změnily. Připomínaly tanec. Uprostřed byl on. Ale už nebyl od krve a i vyřezané rány se ztratily. Vstal a všichni společně tancovali. Zdálo se mi, že není něco v pořádku. Nebylo přece slyšet hudbu a jejich pohyby se dokonale shodovaly. Přestali a podávali si přátelsky ruce. Jako bych tam nebyl. Pak mu vypadl z kapsy rozbalený pytlík cukru. Všiml si toho a rychle ho sebral. Při spatření těch, kteří šli okolo, se rukama jakoby přikrýval. Zakrýval si obličej, pak se znovu rozběhl. Bylo to k nim.  Začal jim líbat ruce. Oni ho zřejmě poznali a připadali si velice rozpačitě, hned ho stavěli na nohy a bylo vidět, že nevědí, co mají dělat. Nerozuměl jsem jejich řeči. Tedy jen slovům, ale ta mi nedávala smysl. Byla snad přeházená, ale jim to nevadilo. Chtěl jít s nimi, oni si nedovolili mu odporovat. Chtěl se držet jejich rukou, chtěl se jich dotýkat. Zůstal jsem trochu stranou, ale snaha poznat ty nejzazší následky  mě neopustila. Zdálo se mi, že mě nevidí. Stále z nich bylo cítit velké překvapení z jeho chování, z chování toho pána, co se týden před tím účastnil místnosti. Byl to zúčastněný. U dveří jejich domu už plně akceptovali jeho chování. On jim zul boty. U druhého se udělal na tkaničce uzel. Zúčastněný se nervozitou celý roztřásl a oni ho v klidu pohladili po hlavě. Viděl jsem, že se jejich ústa otvírají, ale o vzniklých zvucích jsem nevěděl. Bota byla dole a on je pečlivě srovnal podél zdi. Byl na čtyřech čelem u zdi, oni stáli za jeho zády. Mohutné hlasy se rozezněly, začaly s nejsilnějšími slovy, jaké jsem kdy slyšel, jejich smysl už byl u mě. On jakoby smluveně hladil zeď, tváří přejížděl po hrubé omítce. Střídavě křičeli, mluvili, smáli se, šeptali, jedním tahem sebrali urovnané boty a prudce je hodili směrem hlavy zúčastněného. Smáli se, pochopil jsem jejich nově vzniklý pocit. Dupali po nich a strkali mu hlavu k zemi. Ruce natažené a pobízející k opětovnému úklidu. Zúčastněný byl klidnější a bez zbytečných pohybů vstal a pokusil se vejít do bytu. Bylo však zamčeno. Podkopli mu nohy a znovu srovnal boty. Uvědomoval si je. A možná si uvědomoval i mě. Byl jsem poměrně blízko. Odemkli a vsunuli zúčastněného dovnitř. Chtělo mi být líto, že zavřeli dveře, ale po chvíli se tiše pootevřely a někdo mezi ně vsunul kus červené látky, snad aby se nezavřely. Čekají mě snad? Čeká mě soud. Na obrazovce se udělaly barvy. Nebolí to, nemám křeče, mohu ovládat své tělo, nevím, co se děje, ale je to čistě přirozené, nic jiného se stát nemohlo. Pod mostem se začal oheň. A já jsem otevřel dveře. Všude lidi. Všude zvuky a hudba a obrazy a miliony myšlenek, bylo tu všechno, jakési blaho mě obklopilo. Byly tu ty, které jsem vždy chtěl a nedostal, smály se na mě. Chtěly to. Chtěly to a já jsem to také chtěl. Stalo se to. Dívali se všichni a pak jsem si všiml, že on byl nad postelí. Nad tím právě zvlhlým místem. Visel tam jako přilepený na stropě. Brečel a jeho slzy mi padaly do obličeje. Byl jsem od nich mokrý. Ony mi je slízaly. Už jsem je nechtěl. Bylo mi z nich na nic. Udělalo se mi strašně líto ze zúčastněného. Pak ho roztočili. Pohyboval se jako zapnutý větrák a jeho nahé tělo brzy začalo nasávat červenou vlhkostí. Po kůži ze zad mu stékala krev. Cítil to všemi smyly a prosil. Byl si vědom mě, mého jména, poklony, i místa, kde mě viděl. Odešli všichni. Nechali mě tam s ním. Z nahého těla začaly padat různé věci. Vypadla od něho má kniha o všem, co jsem kdy poznal. Spadla mi na břicho a ukázala slova: oblékni se a odejdi. Udělal jsem to. Když jsem za sebou zavřel dveře, spadl na postel, alespoň podle zvuků musel spadnout. Ti dva z ulice mě doprovodili ke dveřím. "Odejdi. Odejdi. Odejdi !!!!!!!!!!"

Zalesníme naši zahrádku. Zalesníme ji kousek po kousku, aby se proměnila. Budeme k tomu potřebovat čas a vůli, trochu snahy a ruce. Semena a nářadí, ale hlavně tvůj souhlas, prosím, dej nám ho.....

Nevím, jak to dopadlo, musel jsem odejít, oni by mě ztloukli. Za chvíli se vám otevřou dveře, buďte připraveni.

"Mohu vás doprovodit?" "Chceme se najíst." "Zítra odejdu." "Můžete nám pomoci, chceme se najíst." "Zítra se ale vařit nebude." "Chceme se najíst." "Zítra si to stejně myslet nebudu." "Chceme se najíst." "Budete se mít zítra rádi?" "Chceme se najíst." "Další návštěva nejdříve za půl roku."

Děti si o ty dveře házely barevné míčky. Obrazovka byla plná barev. Chtěly si hrát a směly. Dovnitř jsem je nepustil. Smály se, a tak trochu svítily tou nevinností. Měly dlouhé lesklé vlásky a mně jich bylo líto. Prostě si dneska deštník brát nebudu. Myslím si, že na mě neprší. Možná se mě kapky štítí. A je jim líto ukončit ten dlouhý let dotykem mého těla. Raději se ode mě nechají zašlápnout a nebo poplivat.

Podražili jsme. Naše cena se zvedla, už se nejedná o bezplatný přístup. Za bytí uvnitř, za to, stát se zúčastněným, se musí platit. Ale ne penězi, jen obětovanou chvílí v mé přítomnosti. "Ano, tady jen malý podpis za tu chvíli." "A vy už jste byl uvnitř?" "Poslední otázka, kterou bych od vás čekal. Vždycky se mě ptají, jak dlouho a proč, ale nikdo před tím ještě nemyslel na mě. Já jsem nebyl uvnitř, ale jednou budu muset. Všichni, kdo se o existenci dveří dozví, musí dříve či později dovnitř. Já se to snažím oddálit. Často sedím a čekám na vypuštění dalších zúčastněných a chci těm co čekají, říci, že teď jsem na řadě já. Ale vždycky si to rozmyslím. Nikdo si to nikdy nerozmyslel. Každý se na to těší. Proč? Nebyli se zúčastněnými, posunuli by to také. Vlastně tam nechci proto......... Prosím, můžete vejít."

 

Musel jsem. Už to nešlo oddalovat. Viděl jsem to. Pochopil jsem to. Vstřebal jsem to. Je mi hnusně.

 

15.07.2002 subjektivní výpověď v uzamčené místnosti. Vše to byly jen vzpomínky zaznamenané na diktafon a rozepsané mojí rukou. Léčím ho, ale on je normálnější než já. Pochopil věci, které si většina lidí nepřipouští. Zatím nemohu určit ani průběh natož závěr tohoto stavu. Nyní je jedenáct hodin dopoledne. Další sezení začíná ve tři hodiny odpoledne.

 

Když jsi se vdávala, bylo mi hrozně. Prostě konec konce. Začátek nového pocitu. Proč se někdo kolem mě smál a někdo zase brečel? Oni to asi nechápali. Nic se s tím nedalo udělat. Už jsem vám řekl všechno.

 

15.07.2002 Mluvil tři minuty a zbytek času mlčel. Neměl jsem z něho strach, ale dozorce se mě ptal, jestli má přijít. Myslí si, že je nebezpečný. Myslím si, že je srozuměný. Poslední půl hodinu pozoroval mouchu. Zítra budeme pokračovat.

 

Tenkrát jsem ji slyšel. Byla hrozně mladá. Nebyla za dveřmi. Neřekl jsem jí o nich. Chtěla by tam. Musel bych s ní. Nemáte něco po kapsách? Chtěl bych se zabít. Zuby se mi k tomu použít nechce. Prosím!!!!!!!

 

16.07.2002 Prosil mě o věc k zabití. Bylo to moc hlasité, dozorce vběhl dovnitř, zmlátil ho, kopal do něj, vyvedli mě.

 

Chcete vědět, kde jsou dveře? Chcete vědět, kde jsou ty dveře? Už neexistují, já jsem je zničil. Bylo to ten den, co jsem byl uvnitř. Procházel jsem se mezi lidmi a někteří z nich mě prosili o další zúčastnění. Utekl jsem před nimi. Viděl jsem vztahy, které jsou neviditelné, ale dají se vzdáleně pocítit. Byly to vztahy mezi lidmi, mezi lidmi a věcmi, mezi lidmi a mnou. Ten den se mě nedotýkal ani vítr. Byl jsem všemu nelidskému zhnusen. Silnice praskala z pocitu mých kroků, stromy zvedaly větve, kdybych se jich náhodou dotkl. Snad i má kůže mě chtěla opustit, ale nemohla. Do vlasů mi vlétl motýl, ale při snaze ho vyprostit, jsem ho zabil. Nechtěl jsem.  Jeho lesklý prach mi zůstal na prstech. Vítr mi ho ale ihned sebral. Sledoval jsem ho. Nešlo to. Pak jsem si všiml....... pak jsem si všiml....., všiml zúčastněného. Ležel v parku na břiše, tvář otočenou ke mně. Měl v zádech skutečnou ránu. Když jsem se k němu chtěl přiblížit, nedovolil mi to pes. Stál tam za stromem a nejdříve nebyl vidět. Musel jsem odejít. Nemohl jsem mu pomoci. Ani tenkrát, když visel na stropě, ani teď. Za chvíli jsem se pozvracel. Ze mě. Nezatahuj žaluzie, já nemám rád světlo. Poraníš mne. Když mi to dovolíš, nechám je zatažené, prosím... Asi chtěl něco na oplátku, tenkrát mi to totiž dovolil. Nejvíce mi ale chutnal čaj. Uvařil jsem si ho z lásky. Z lásky k sobě. Pak jsem vzal sekeru a rozbil dveře. Nic nevyšlo, ani nezhaslo, nic se neozvalo. Vůbec nic se nestalo. To na tom bylo to nejhorší. Vůbec nic a já znovu zvracel. Překročil jsem to a zkusil vejít do třísek. Ruka se celá rozřezala, nemohl jsem ji vytáhnout.  Dosáhl jsem na sekeru a vymlátil zbytek dřeva. Tam už jsem to necítil. Byl konec. Byl konec. Byl konec!!!!!       Já, někdo vypůjčený, pro snahu informovat, pro zbytečnou snahu dát vědět, ne, napravovat nikdo nechtěl, jsem zničil to, co jsem sám vymyslel. Poznali jste se uvnitř? Pochopili jste se? Poznali jste pochopení? Pozvraceli jste se stejně jako já? Nikdy nebyly žádné dveře, byl jsem jenom já. Já jsem klika, já jsem práh. A vy jste první krok.

 

Pro svoje potěšení jste nepochopili moji snahu. Když se budete snažit, umřu. Dotkni se svých nohou, vypere se ti nová náhoda. Zamotal jsem se do záclony a když jsem se dusil, tak jsi se smála. Otevřela jsi oči a vypadly ti kousky tvého odumírajícího srdce. Posbíral jsem je z mechu a složil do tvaru slunce. Chyběly mi paprsky. Vlasy jsi mi dát nechtěla. Potila jsi se z mého pohledu. Dívala ses na mé doteky a ve tvých ústech bylo připraveno opovržení.  Spínala jsi ruce ve skleněné pánvi, když jsem se tě snažil ohřát. Když mě o to poprosíš, položím tě tam znovu. Hladila jsi mě závistí po těle. Ale tvoje ruka dobře nepůsobila na moji pozlacenou kůži. Když jsem myslel, že jsem za zdí, zavolal jsem na tebe. Musí být průhledná. Pořád tě vidím a ty vidíš mne.

 

17.07.2002 Přinesl jsem mu žiletku.

---