Avenir- 1. kapitola

   V tichosti jsem stála před zrcadlem a dívala se na nevýraznou postavu před sebou. Měla jsem na sobě zelené šaty, krásnější má matka nemohla sehnat. Kdybyste se dívali opravdu pořádně, všimli byste si mírně otřepaných okrajů. Ale i tak byly ty šaty krásné. Takové oblečení nosila jen vrchní vrstva.
   Nenáviděla jsem je.
   Je zvláštní, že někdo dokáže nenávidět kus hadru, ale pro mě ty šaty byly tím, čím jsem nebyla. Kdybyste smetánce dali moje šaty, cítili by se stejně.
   Pomalu jsem se před zrcadlem zatočila. Každá jiná holka od nás z ulice a byla podělaná z toho, jak skvostně vypadá. Mně se z nich dělalo zle.
   Stočila jsem pohled k mým vlastním šatům. K mému každodennímu oděvu. Černé kalhoty, šedé triko a bílý opasek, na který jsem upevňovala svůj nůž. Jedinou věc, kterou jsem doopravdy vlastnila. Věděla jsem, jak bolí jediné říznutí. Na vlastní kůži jsem to několikrát poznala. 
 Toporně jsem šla ke svému oblečení a vzala si do ruky nůž. Jakmile jsem ho vyndala z obalu, spatřila jsem hru světel, jak se sluneční záře odrážela od čepele. Byla to krásná věcička, i když určená k zabíjení. Vždycky jsem nůž měla u sebe, protože mi ho dal otec. Když umíral. V tomto světě se k cennostem jinak přijít nedá. Když jsem jej tenkrát dostala, sama jsem si na něj udělala obal. Byl jednoduchý, ale myslím, že se povedl.
   Ještě párkrát jsem svou zbraní otočila v ruce a dala jsem ji do obalu. Přemýšlela jsem, kam s ní, a nakonec jsem si ji strčila za výstřih. Chvíli jsem se ještě upravovala a poté jsem se šla ukázat rodině.
   „Ach, Keri, vypadáš překrásně,“ zapištěla má sedmiletá sestra. Musela jsem se usmát. Mary byla nadšená ze všeho.
   „Opravdu ti to moc sluší, Keri,“ usmála se na mě matka.
   „Já se nejmenuje Keri. Jsem Karin,“ zavrčela jsem tiše a nasadila jsem rezervovaný výraz. „Opravdu si myslíte, že v tomto můžu jít na zkoušky, kde pravděpodobně chcípnu?“
   Matka se jen otočila a odkráčela z místnosti. Asi jsem to přehnala. Zase.
   „Omlouvat se jí nepůjdu, už tak spěchám,“ řekla jsem Mary a bez okolků jsem vyšla ven.
   Věděla jsem, že to ode mě bylo kruté. Ale nemohla jsem jinak. Kdybych se s nimi přehnaně loučila, obě by brali můj odchod hrozně špatně. Ale narážky na smrt byly doma zakázané. Matka určitě někde brečí. Jenže ona brečela pořád.
   Pomalu mě začala ovládat tréma. Před dvěma lety šel na zkoušky můj bratr a nevrátil se. Proto můj jediný rodič začal šílet. Matka za čtyři roky ztratila manžela i syna a jediný, kdo jí zbyl, byla má sestra. Mě nikdy neměla tak moc ráda. Milovala Kye. A jeho odvezli.
   Nikdo nevěděl, jak zkoušky probíhají. Ke všem mladším se doneslo jen to, že když něco zkazíte, odvezou vás zpátky do Starého světa. Tam, odkud jsme všichni před padesáti lety utekli.
   Představila jsem si Kye, jak musí těžce pracovat v tom šedém světě. Stýskalo se mi po něm. S Kyem byla zábava.
   Ani jsem si neuvědomila, že jsem došla ke školní budově. Všude byla spousta mých spolužáků, ale nikdo se ani neusmál. Všichni jsme byli nervózní.
   Na schody vešla paní Tumnová, vysoká ředitelka a nejnepříjemnější osoba v okolí. Svým orlím zrakem se podívala po okolí, jako by se chtěla ujistit, že nikdo nechybí a spustila.
   „Zlatíčka, dnes je váš velký den! Všichni si dnes zvolíte váš životní směr. Buďto budete pokračovat v životě jako vaši rodiče, nebo… nebo taky ne. Zkouška je nebolestivá a trvá jen chvíli. Teď vás prosím, abyste spořádaně vešli do školy a v aule se seřadili podle abecedy. Děkuji moc!“ Poté se otočila a vznešeně odkráčela do školy. Rozhlédla jsem se po spolužácích, abych věděla, jak na proslov reagovali. Jestli si všimli té malé pauzy, když ta babizna mluvila o naší budoucnosti. Nebo jestli ji nenávidí jako já.
   „Baf,“ uslyšela jsem náhle za zády. Trochu jsem nadskočila a podívala se na osobu za mnou. Terry byl stále v dobré náladě a ani dnes si ji dokázal udržet. Tiše se pochechtával nad mou reakcí a široce se usmíval. S Terrym jsme se přátelili už od třetí třídy, kdy se za mě postavil v hádce s Marcusem Alonnem. Od té doby mě ten idiot nechal na pokoji.
   Při pohledu na Terryho úsměv jsem se začala usmívat taky. Bylo nemožné být s ním a neusmívat se. Byl to přenašeč dobré nálady, lidé jako on už dávno vymřeli.
   „Neříkej, že jsi nervózní,“ řekl svým tichým hlasem a laškovně se usmál. Věděl, že jsem několik nocí nespala, ale i tak se musel zeptat.
   „Nechtěj, abych ti tu jednu vlepila. Víš, že by nebylo dobrý, kdyby tě zmlátila malá holka.“  Ze široka se na mě zaculil.  Bylo mu jasné, že bych ho jedním pohybem srazila k zemi, ale stejně tak věděl, že jemu bych to provést nemohla. Bylo otravné, že mě znal tak dobře.
   „Nezlob se. Hele, slyšel jsem, že letos možná bude jedna z porotkyň Tumnová, co tomu říkáš?“ Zaúpěla jsem. Kdybych ke mně přiřadili Tumnovou, vlastnoručně bych se podřezala. Protože to samé by udělala ona, jen co bych vešla do dveří.
   „Kdo ti to řekl?“ vypálila jsem na něj.
   „Treim,“ řekl a protočil oči. Kdo jiný by mu to řekl, jeho bratr mu řekl všechno. Teda všechno nepodstatné.
   „A jak se Treim má?“ Musela jsem se zeptat, Treim byl fajn.
   „Nevím, ale když jsem odcházel, vypadal pěkně nasraně. Prý ať všichni táhnou do prdele se svou upřímností. Ať to znamenalo cokoliv, dneska se to dozvíme.“ Všichni dospělí aspoň jednou denně řekli něco o upřímnosti. Jenže když se jich zeptáte, o čem ksakru melou, odpoví jen, že jste se přeslechli. A rychle změní téma.
   „Nemyslíš, že už bychom mohli jít dovnitř, Keri?“ Nad tím oslovením jsem jen protočila oči a na otázku jsem přikývla. Plac už se pomalu ztratil v budově a byl nejvyšší čas, abychom se vydali za ostatními.
   „Hodně štěstí, Karin,“ řekl mi Terry a dal mi jemnou pusu na tvář. Moc dobře věděl, že v aule už se neuvidíme a toto je dost pravděpodobně naše poslední setkání.
   „Hodně štěstí, vytři jim zrak. Jednou mi budeš vyprávět, jaké to bylo po zkouškách.“ Má narážka na mé blížící se úmrtí ho očividně znepokojila, ale radši ji nekomentoval. Jenom mírně pokýval hlavou a vydal se dopředu. Já jsem zůstala stát a sledovala, jak jeho zlaté vlasy mizí v tlačenici všech ostatních.
   Jakmile jsem ho mezi davem ztratila, šouravým krokem jsem šla ke dveřím. Tuhle budovu jsem znala lépe než ostatní, protože já jsem objevila všechny „tajné“ chodby uvnitř. Takže zatímco se všichni ostatní plahočili dopředu, já se rychlým krokem vypravila doprava. Na chodbách jsem nepotkala ani živáčka, což mě nijak nepřekvapovalo. Většina profesorů měla volno a zbytek seděl připraven v aule. Aula ležela ve čtvrtém patře, takže nějakou dobu trvalo, než jsem překonala všechny schody, ale když jsem dorazila, stejně jsem byla mezi prvními. Terry už seděl v pohodlné židli a samolibě se usmíval. Určitě použil stejné zkratky jako já, protože jsme je našli společně.
   Trvalo dlouho, než jsem našla židli se svým jménem. Sama bych byla zoufalá ještě déle, ale zahlédla jsem uhrovitou Becky, která byla v abecedě jen pět písmen přede mnou. S úlevou jsem padla na židli.
   „Vážené a milé děti,“ ozval se v tu chvíli ze všech stran hlas paní Tumnové, „sešli jsme se zde proto, abyste všichni učinili tlustou čáru za dětstvím a překročili práh dospělosti! Všichni, co jste tu, půjdete ke zkouškám podle abecedy.  Jelikož je otevřeno deset zkoušejících učeben, nemusíte se bát. Za chvíli to budete mít za sebou.“ V tu chvíli jsem přestala vnímat. Tumnová mluvila o tom, jak se všichni rozletíme do světa, ale vlastně jsem nechápala, o čem mluví. Začala jsem zase myslet na Kye, jak jsme celá rodina očekávali, až přijde a pochlubí se s hodnocením, a on nepřišel. Nikdo nám neřekl, co se s ním stalo. Když jsme se ptali, odpověděli jen, že k těmto informacím nemáme přístup. Stejně tak, jak jsme nevěděli nic o otcově smrti. V jeho správě bylo napsáno pouze to, že zemřel na infekční nemoc. Nic jiného. Nemohli jsme uvěřit, že nějaký pracovní úraz svedou na infekci. Vždycky mě hrozně zajímalo, co se tenkrát stalo. Byla jsem rozhodnutá, že to zjistím.
   Ředitelka začala vyvolávat jména. Stále jsem byla duchem nepřítomna, protože jsem seděla až v sedmé řadě. Teprve až se místa přede mnou začala vyprazdňovat, zase jsem zapojila mysl. Už jen sedm lidí a měla jsem přijít na řadu.
   „Karin Leedová,“ řekla najednou ředitelka. V tu chvíli mi spadl obrovský balvan ze srdce. Konečně jsem si uvědomila, že mě ředitelka nebude moci přezkoušet osobně, ať už se mělo dít cokoliv. S novým elánem jsem tedy vstala a vydala se k nástěnce, kde byla napsaná má učebna.
   Má učebna byla až v přízemí, takže jsem se neubránila brblání. Ale i tak jsem se rychle vydala vstříc očekávané smrti.
   U dveří jsem se zastavila a mírně zaklepala. I když jsem klepala hlasitěji, nikdo se neozýval. Tiše jsem tedy vešla dovnitř.
   Místnost byla tmavá, ale nebyla tam úplná tma. Světlo sice svítilo, ale celý pokoj byl jakoby zahalen v šeru. Jediná věc, kterou jsem viděla, bylo velké křeslo. A v rohu pokoje jsem viděla stůl s nějakou postavou.
   Zdrženlivě jsem popocházela ke stolu. Tajemná postava ke mně byla otočená zády, ale určitě mě slyšela. Když už jsem byla nedaleko stolu, mírně jsem si odkašlala.
   Muž sedící v křesle se líně otočil. Jeho obličej byl zpočátku zahalen ve stínu, ale trochu se předklonil a na jeho tvář dopadlo trochu světla.
   Prudce jsem zalapala po dechu a odskočila jsem o pár metrů dozadu.
   Nemohla jsem tomu uvěřit.
   Ky.