Věčný Poutník - část 6.

Utíkali jsme dlouho. Až moc dlouho. Tak dlouho, že moje kuřácké plíce posledních pět deset kilometrů neběžely se mnou. Ale Nina odmítala zvolnit tempo, tak mi nezbylo, než dávat nohu před nohu a pokračovat. Kyslíkový deficit si začal vybírat svou daň. Začalo mi pískat v uších, pak se začaly objevovat mžitky před očima, a nakonec jsem sebou seknul o chodník. Dopadl jsem naštěstí na kolena a ne na obličej. Funěl jsem a snažil se neomdlít. Nakonec jsem se spokojil s převalením se na bok. Paprsky slunce mi vnikaly do očí skrz pootevřená víčka.

„Vidím světlo! Ale kde je tunel?“ blábolil jsem mezi hlubokými nádechy. Ninu jsem nikde neviděl, ale měl jsem takové tušení, že bude někde poblíž. Tenhle předpoklad se záhy potvrdil. Stála nade mnou, dech v normě a káravě na mě shlížela.

„Co jsi to sakra za padavku?“ vyčítala mi a dál mě sledovala se založenýma rukama. Trvalo mi dobrých deset minut se vydýchat natolik, abych si mohl alespoň sednout.

„Víš, ještě před pár hodinami jsem nepředpokládal, že bych někdy běžel maraton,“ odsekl jsem a složil si hlavu mezi kolena. Skoro jsem čekal, že dostanu další ránu za drzost, ale žádná nepřišla. Místo toho jsem, když jsem zvedl hlavu, našel napřaženou ruku. Tázavě jsem se podíval na její majitelku. Pořád ten kamenný výraz. Tak jsem se té ruky chytil a nechal se vytáhnout na nohy. Znovu jsme vyrazili, tentokrát však normálním tempem. Šel jsem několik kroků za Ninou, která zřejmě stále ještě věděla, kde to jsme a kam jdeme. Mlčeli jsme.

Přemýšlel jsem, jestli jí mám nejdřív poděkovat, že mi zachránila krk, zavalit ji spoustou otázek, nebo se nenápadně vytratit. Nakonec jsem se spokojil s tichem, přeci jen jsem jím nemohl nic zkazit.

Ušli jsme ještě pěkný kus cesty. Budovy kolem už začaly vypadat trochu k světu a podél chodníku zaparkovaná auta náležela ke střední třídě vozů.  Na rohu jedné z ulic mě Nina zastavila zvednutou dlaní. Chtěl jsem vědět, co se děje tentokrát, ale než jsem stihl cokoliv říct, zmizela v průchodu do nějakého dvora.

Čekal jsem opřený o zeď a snažil se neusnout. Mlha se už úplně rozplynula a oteplilo se. Na ulicích bylo mrtvo. Ještě aby ne, byla sobota, všichni si užívali víkendu. Už jsem skoro prohrál bitvu se spánkem, když z průchodu vykoukla ninina hlava a houkla na mě:

„Hej, můžeme jít dovnitř.“ Líně jsem se protáhl, a vyrazil za ní. Ranní káva přestávala účinkovat a dostavil se spánkový deficit.

Prošel jsem krátkou tmavou chodbičkou do nevelkého vydlážděného prostoru, do kterého ústilo několik vchodů. Nina mě chytla za zápěstí a vedla mě do jednoho z nich.