Avenir- 2. kapitola

2. Kapitola

   Nechápavě jsem na bratra hleděla.
   Opravdu přede mnou seděl Ky, ale tak úplně on to nebyl. Můj bratr ze sebe vyzařoval dobrou náladu a vždy se mohl chlubit naprostou uvolněností ve všech případech, a to jsem o mumii přede mnou říci nemohla.
   Od mého Kye se lišil ve spoustě věcí. Seděl strnule a jeho obličej nejevil žádnou snahu o úsměv. Ale nejhorší změnou prošly jeho oči. Někdejší veselá modř jakoby z nich vyprchala a místo ní se v jeho očích usadila ledová šeď vyzařující chlad. Ale ani to mě tak nevyvedlo z míry.
   On mě nepoznával.
   Věděla jsem to hned, jak se na mě podíval. V jeho očích se neobjevila ani stopa po poznání, pro něj sem byla další ovce chodící na porážku. Proto, když se tím nejstudenějším hlasem zeptal na mé jméno, nevyvedlo mě to z míry ani zdaleka tak, jak by mělo.
   „Ahoj, Kyi. Karin Leedová.“ I po oslovení a představení nejevil sebemenší zájem.
   „Sedni si do toho křesla“ zašeptal. Nevěděla jsem jistě, jestli opravdu šeptal, možná mluvil jen hodně potichu. Tak jako tak jsem odkráčela ke křeslu a napjatě jsem si sedla.
   Ani jsem si nevšimla, že vstal z poza stolu, ale najednou se mi objevil za zády. Jakýmsi popruhem mě ke křeslu připevnil a podal mi prášek, který jsem měla spolknout. Nejistě jsem na něj hleděla, ale prášek jsem si vzala. Potom mi bratr připevnil i ruce.
   Nade mnou se rozsvítila další zářivka. Byla mnohem silnější, než ta, co svítila doposud, takže jsem omámeně začala mrkat. Světlo mě překvapilo.
   Ky šel zpět ke stolu a přinesl si svou židli. Tu potom postavil přede a ztrhaně na ni usedl. Potom začal mluvit.
   „Jistě víš, že v patnácti letech se každý musí dostavit na zkoušky. Nikdo předem neví, o co v nich doopravdy jde a někteří se to ani nikdy nedozví. Dostal jsem za úkol předat ti základní informace.
   Pro tebe asi nejdůležitější bude to, že se zkouška skládá ze tří částí s odstupem týdne. Jakmile některou pokazíš, nemáš šanci se dostat dál. Co se s tebou stane, ti nepovím. Další věc ti říkám z čiré laskavosti, a to je, že ani po zkouškách nemáš jistou budoucnost. Když zvládneš zkoušky, pošlou tě… na výcvik, jestli tomu chceš tak říkat. Tam uvidí, co s tebou bude.
   První část, ta, která proběhne dnes, je jednoduchá. Budu ti pokládat nějaké otázky a ty musíš odpovídat upřímně. Být tebou, ani se nesnažím něco skrýt. Ta lampička nad tebou se zbarví do ruda při každé lži. A není dobré, když u zkoušky lžeš.“
   Většina lidí by upřímnost jako problém nebrala, ale já jsem moc dobře věděla, jak těžké je mluvit pravdu. Mou specialitou bylo lhaní, ale nevěřila jsem, že tady by mi prošlo.
   „Jak se jmenuje tvá matka?“ Vypálil na mě z nenadání.
   Mírně jsem nadzvedla obočí a nechápavě jsem se na něj podívala. Měl by vědět jméno své matky, ne? I tak jsem odpověděla. „Tereza.“
   „Je tvá matka šťastná?“ Zeptal se mě příkře. Začínala jsem chápat, že si mě aspoň trochu pamatuje, protože právě vyzvídal, jak matka reagovala na jeho odchod.
   „Ne, protože jeden dement jednoho dne odešel na zkoušky a nevrátil se. Brečela kvůli němu celé noci a on…se neukázal,“ řekla jsem na oko lítostivě.
   „To odvolej!“ zařval na mě.
   „Tak bratříček si nás pamatuje,“ konstatovala jsem jedovatě. On ale nejevil známky, že by znal mě, na matku ale nezapomněl. Jak by mohl, to on byl miláčkem rodiny.
   „Tvůj nejlepší přítel?“
   „Tvoje první slovo?“
   „Tvá oblíbená barva?“
   Otázky padaly tak rychle, že než jsem vyslovila první odpověď, už pokládal další otázku. Položil mi spoustu otázek, většinu nevýznamných a nudných. Neměla jsem důvod lhát, protože tyhle otázky na mě nic prozradit nemohly.
   V jednu chvíli se nával otázek přerušil a já v očekávání vzhlédla. Doufala jsem, že je konec, ale byla to jen malá pauza. Ky se zamyšleně podíval z okna a očividně přemýšlel nad další otázkou.
   „Znáš mě?“ Zeptal se najednou úplně jinak, než jak mluvil doposud. Byla to nejistá otázka a on se očividně bál odpovědi.
   Tiše jsem zalapala po dechu. On si mě nepamatoval, ale někoho jsem mu připomínala. Přemítala jsem, co mu asi mohli udělat, že na mě zapomněl. Vůbec jsem se nezměnila.
   „Ne,“ zašeptala jsem jako odpověď. Nebrala jsem v potaz, že lžu, ale nějak jsem tušila, že kdybych řekla ano, oba bychom měli velké potíže. Lež byla problém jenom pro mě.
   Bratr jenom přikývl a zase nasadil krutý výraz. Uvědomila jsem si, že světlo nade mnou se nerozzářilo. Mou lež nevzalo na vědomí. Nikde se neobjevili pušky nebo nože, jak jsem si to představovala, protože jsem lhala bez povšimnutí.
   Po oné otázce se začala zpověď měnit. Najednou už se mně neptal na maličkosti z mého života, začal mi pokládat otázky, u kterých jsem měla přemýšlet. Nebezpečné otázky. S každou horší otázkou jsem stále víc lhala. Tvářila jsem se sebejistě, má počáteční sklíčenost byla pryč. Znala jsem místní lidi, kdybych udělala chybu, už by se něco stalo. Netušila jsem, co by mě čekalo, ale procházka růžovým sadem by to nebyla. Tím jsem si byla jistá.
   Nebylo mi nejlíp. Hlavu jsem měla obestřenou mírnou mlhou, ale uvědomila jsem si, že mi dali oblbovací prášek. Na mě nezabral. Určitě jsem nebyla zblblá tak, jak bych měla. Musela jsem se pousmát. Další věc, která jim tu nefungovala.
   Začala mě bolet hlava. Jeho otázky mě neskutečně nudily, ale byla jsem si vědoma, že nesmím polevit. Ten chlad v jeho očích, to ten mi říkal, že je schopný čehokoliv. Moje mysl přijmula, že toho muže, co stojí přede mnou, neznám. Ať je to kdokoliv, můj bratr rozhodně ne. To mi napověděl už jen ten fakt, že jsem v jeho přítomnosti málem umřela nudou.
   Zničehonic jsem začala myslet na minulost. Na den, kdy Ky odešel na zkoušky. Díky jeho jistotě a víře jsem si říkala, že ty zkoušky asi nebudou tak strašné, jak všichni říkají. Jenže on se nervozitou málem neudržel na nohou. Teď už to vím. Hrál to na nás, abychom se s rodinou netrápili. Tušil, že už se za námi nevrátí?
   Zkouška skončila. Ky odešel ke svému stolu a začal něco zapisovat.
   „Počkej chvilku, za chvíli ti dát výsledky a instrukce, ty couro.“
   Na pár sekund jsem strnula a potom jsem rázně vyšla ze dveří. Při odchodu jsem s nimi dramaticky práskla, ale věděla jsem, že to bez povšimnutí nenechají. Na chodbě jsem se podívala na hodiny a téměř jsem nevěřila. Uvnitř jsem byla pouze deset minut, ač to vypadalo, že jsem tam strávila minimálně hodinu.
   Líně jsem začala stoupat do schodů. Měla jsem namířeno do auly, chtěla jsem všechno říct Terrymu, jenže mě přede dveřmi zastavili.
   „Dovnitř nesmíš, už jsi na zkoušce byla,“ řekl nějaký velký chlápek, kterého jsem si předtím nevšimla. Mírně jsem nakoukla do místnosti, ale Terry tam nebyl. Odešel nanejvýš před pěti minutami, protože lidi sedící o pět sedadel za ním tu stále byli. Čekali na to, až někdo zavolá jejich jméno a z nich odpadne ta neutuchající tréma.
   Znovu jsem se vydala po schodek, popuzena, že jsem je za jeden den šlapala tolikrát a nadarmo. Když jsem došla do přízemí, zastavila jsem se. Mám si jít pro ten papír? Nejistě jsem přešlapovala na místě, ale nakonec jsem ke zkušebně vykročila. Neobtěžovala jsem se klepat, prostě jsem tiše vešla dovnitř.
   První, čeho jsem si všimla, tak byla postava v křesle. Přemítala jsem, jestli mám odejít, ale potom jsem uviděla onen list papíru, na černém stole takřka zářící, a vyrazila jsem k němu. Zřejmě o mě věděli, ale nehodlali mě brát na vědomí. V půlce cesty jsem strnula.
   „Prosím,“ slyšela jsem zašeptat osobu z křesla. Nepoznala jsem, o koho jde, ale bylo nanejvýš jasné, že ten člověk brečí. Tiše, ale srdceryvně vzlykal. Brečel a brečel.
   Zničehonic se rozsvítilo červené světlo. Několikrát jsem musela zamrkat, protože bylo mnohem výraznější, než jsem čekala. Nechápala jsem to; vždyť neřekl ani slovo! Ale světlo i tak svítilo, a dokonce začalo i podivně poblikávat. Se zatajeným dechem jsem čekala, co se stane.
   Někde z druhého rohu se ozvala tlumená rána, ale nebyla jsem schopna identifikovat, co se stalo. Mé oči byly upřené jen na krvavý flek na chlapcově hrudi. On sám se na něj taky podíval a naposledy zavzlykal. Můj bratr jen vstal a rozepnul popruhy, které mrtvého chlapce drželi na místě.
   Chlapec se pomalu sesunul k zemi. Zatajila jsem dech a podívala jsem se mu do tváře.
   Do očí mi vyhrkly slzy. Poznala jsem tu tvář.
   Poprvé jsem Terryho tvář viděla jinak, než veselou.