O Jablíčku

V jedné zahrádce stál strom, na kterém rostly hrušky. Obvykle. Jednou se na jedné větvičce mezi hruškami urodilo Jablíčko. Všechny větvičky a hruštičky se větvičce s Jablíčkem smály a šeptaly si: "Podívejte, jaké má divné děťátko..."

Ale naše větvička si z toho nic nedělala a měla své děťátko Jablíčko ráda. Dokonce si říkala, že je mnohem hezčí, než všechny ty obyčejné hrušky. Je takové kulaťoučké a červené, a ony jsou šišaté a zelené...

Jednou přišel pán, kterému ta zahrádka patřila, sklízet úrodu. Vylezl na strom, trhal hrušky a dával je do košíku. Byl to zkušený a zručný zahradník - hrušky trhal téměř poslepu. Trhá, trhá... a najednou drží v ruce hrušku, která je úplně jiná, než ostatní. Podívá se... a ono je to Jablíčko! Zahradník z toho byl tak překvapený, že div z toho stromu nesletěl. Nesletěl - opatrně slezl a Jablíčko nesl domů jako drahocený poklad.

Hned ve dveřích svolal celou rodinu. Přiběhla maminka, děti, přibelhal se dědeček, oknem nakoukla dovnitř zvědavá sousedka, která šla kolem. Všichni se velice podivili, co že se jim to urodilo na hrušni a dohodli se, že si Jablíčko schovají na Vánoce.

A tak se také stalo. O Vánocích, když už byly všechny obyčejné hrušky dávno snědené, zavařené a zkapalněné, ocitlo se Jablíčko na štědrovečerním stole. A tam ho tatínek-zahradník rozkrojil. Nejprve proto, aby zjistil, jestli se v něm ukrývá hvězdička; a pak ještě několikrát - aby každý měl svůj kousek a mohli ho všichni společně sníst.

Z toho plyne poučení (takže je to možná bajka), že co je odlišné, nemusí být hned špatné nebo k smíchu.

Nebo také to, že na každého jednou dojde.