„A jaký jsi měla úkol? A jak jsi poznala, že to je tvůj úkol?“

Aneta se široce usmála.

„Jednoduše. Musela jsem zazpívat. Byla to nádherná omračující melodie. Doslova. A musela být zazpívána naprosto přesně.“

Radek si hlasitě odkašlal, aby přerušil jejich velice důležitý rozhovor.

„Děvčata, co ty zámotky? Světlo pohasíná.“

Pokračování ...

Dostat všechny zámotky na zem byla sice zdlouhavá práce, nikoliv však obtížná, jak se na první pohled zdálo. Za pomoci Anetina hlasu posíleného magií rubínového přívěsku se podařilo zpřetrhat všechna vlákna, která držela zámotky vysoko u stropu. Aneta si dala záležet, aby byla opatrná. Každý zámotek se po nárazu zvukové vlny odtrhl, opsal široký oblouk a těsně před dopadem byl chycen oběma trpaslíky v náručí jejich silných rukou. Ukázalo se, že trpaslík, i přes svou malou výšku, je schopen unést dospělého člověka. Jen dva zámotky dopadly na zem tvrdě, naštěstí nohama napřed. Pavouci si vybírali jen hubené exempláře, pravděpodobně věděli, že silné postavy by se jim nepodařilo zavěsit.

Poslední zámotek byl zachycen, roztrhán a člověk v něm probuzen. Nakonec osvobodili pětapadesát lidí, z toho dvě třetiny tvořily ženy a zbytek muži. Hned se vyptávali na to, co se stalo, kde že to jsou, jak se tam dostali a na další spoustu podobných a zbytečných otázek. Vanda však trvala na tom, že zachráněným se nesmí prozrazovat žádné podrobnosti. Každý byl odveden k portálu a jím poslán ven. Ani to se často neobešlo bez otázek, což činilo celou akci velice vyčerpávající. Proto tenhle úkol připadl Anetě, která uměla veškeré otázky odbýt nějakou vtipnou odpovědí. Několikrát například prohlásila, že oni jsou strážci předpeklí, kteří při auditu zjistili, že mají v papírech chybu a tak vrací chycené duše zpět na svět. Nebo že jsou agentkami FBI a vyšetřují únosy mimozemšťanů.

Lenka se často neudržela a vyprskla smíchy. Pomáhala trpaslíkům rozbíjet zámotky, protože nic užitečnějšího se pro ni nenašlo. I v tomto případě pochybovala o tom, že by právě toto měla být ona zkouška, kterou má podstoupit. Jak ubývaly zámotky, začínala se obávat, že ten správný okamžik prošvihla.

„Voda,“ mumlala si pro sebe, „Pokud mám získat moc vodního živlu, musí to být úkol přímo spjatý s vodou. Ale tady žádná voda není“

„To byl poslední,“ oznámila Vanda, „Teď uzavřeme portál.“

A když poslední muž zmizel v záři bílých soustředných kruhů, stanuly všechny tři dívky, jeden kluk a dva trpaslíci před magickým portálem. Nacházel se v místě, kde ústila jakási chodba vedoucí do další části podzemního bludiště. Skrz kruhy bylo vidět, že chodba za portálem pokračuje kousek rovně a pak se lomí šikmo vzhůru a mizí kdesi v temnotě.

Vanda si stoupla těsně před portál, sevřela v pěsti rubínový přívěšek, zavřela oči, zvedla pěst do výše, tak aby se rubínový kamínek nacházel přesně uprostřed první zářivé obruče. Už stačilo jen prsty rozevřít a …

„Skvělá práce,“ uslyšela Vanda za zády hluboký hlas, který doprovázela převrácená ozvěna. Znělo to strašidelně, takže všichni ostatní sebou leknutím škubli a rychle uskočili do stran, aby podivnému vetřelci ustoupili z cesty.

„Temný Lord tě opět podcenil, Vando Vilhemová.“

„Osamělá Duše,“ utrousila Vanda směrem k portálu. Dobře věděla, že za jejími zády se pár čísel nad zemí vznáší tmavá, zpola průsvitná postava bez nohou. Vlastně je tvořena jen rouchem a kápí, jejíž vnitřní prostor vyplňuje naprostá tma, takže není vidět žádná tvář. I kdyby někdo vzal pochodeň, baterku, nebo jiný zdroj světla a posvítil by přímo do míst, kde by měla být tvář, veškeré světlo by se stejně pohltilo v temnotě.

„Omyl, teď už Ztracená Duše“

„Tak to blahopřeju k postupu na další úroveň,“ poznamenala cynicky Vanda. Uvolnila ruce a pomalu se otočila, takže se její tvář ocitla těsně před temným prostorem černé kápě. Byla si téměř jistá, že i přes tak silnou clonu temnoty vidí, skoro neznatelně, blýskající se oči a obrysy lidské tváře. Anebo jen temnota odrážela její vlastní obraz?A je to vůbec možné?

„A již brzy se stanu Bloudící Duší, až to tady dokončím.“

„Posluž si, aspoň konečně změříme síly,“ zavrčel Radek, který se mezitím pomalu přešel k sestře.

„Jste vy to ale zvláštní parta,“ zaburácel hlas Ztracené Duše, „Dva sourozenci, kteří si hrají na hrdiny a kteří si myslí, že mají poslání. Věříte, že můžete ochránit svůj svět od vlivu Temného Lorda. Jak směšné a naivní.“

Radek zaťal ruku v pěst tak silně, až vzplála plamenem.

„Jak se…“

„Ne,“ vypískla Vanda, „zapomněl jsi, že nejde porazit ohněm?“

Ztracená Duše se začal hlasitě smát. „Není to roztomilé? Poslouchejte všichni! Tohle je hlas vůdkyně Čarodějů, novodobých hrdinů, kteří porazí největší zlo ve světě. Piští jako myš! Ha ha ha hááá!“

Radek drtí zuby, Vanda stojí naprosto kamenná. Také Aneta je pevně rozkročená, svírá pěsti a je připravená zakročit svým hlasem, když to bude nutné. A Lenka se drží kousek za ní a ze všeho nejvíc si přeje být neviditelná.

„To je vše, co Věštec má?“ pokračuje Ztracená Duše, „Směšné!“

Kápě se k Vandě přiblíží na nejkratší možnou vzdálenost. Ta se ani nepohne.

„Ale na druhou stranu, musím uznat, že jste udělali velký pokrok a s těma pavoukama jste pěkně zatočili. A ty Vandi jsi naprosto skvěle prolomila moje dokonalé kouzlo k ovládání lidských myslí. Trvalo mi celý den, než jsem jej sestavil …“

„Má odpověď je, ne!“ skočila mu do řeči Vanda. Ztracená Duše se poněkud stáhl, nejspíš ho Vandino náhlé vyrušení překvapilo.

„Já jsem se ale neptal.“

„To nevadí. Jen říkám, ne. Prostě nebudu sloužit Temnému Lordovi. Ani dobrovolně, ani nedobrovolně. A nikoho k tomu nebudu nutit.“

„To je ale škoda, protože o hodně přicházíš. Konečně by ses stala opravdovou vůdkyní. Lidé by tě respektovali. Temný Lord by ti daroval kouzlo osobnosti. Davy by za tebou šli jako za spásou, poslouchali by tě na slovo a mohli by se přetrhnout, aby ti splnili jakékoliv přání. Jen si představ těch kluků, kteří by tě obletovali. Není tohle tvé nejniternější přání?“

Vanda mlčela.

„A kdo říká, že bys k tomu měla někoho nutit? Oni se přidají dobrovolně, nemám pravdu Radku?“

„Zapomeň!“

Ztracená Duše Radkovu poznámku ignoroval a pokračoval v monologu: „Neohrožený bojovník za spravedlivý svět… Chceš být velkým hrdinou, který bude potírat zlo až do svého posledního dechu? A co když dobro a zlo jsou jen relativní pojem? Temný Lord by ti ukázal, že to, co ty nazýváš dobrem, bude z jiného úhlu pohledu vypadat jako zlé.“

„To je blbost!“

„Protože jsi to ještě neviděl. Nikdo ti to neukázal. Dobro a zlo jsou relativní“

„Já si to ale nemyslím!“ odtušil Radek.

„Co když ve skutečnosti ty stojíš na té zlé straně. Kde máš důkazy, že ten, pro koho sloužíš, je tím dobrým. Co když ve právě Věštec šíří zlo a pak vás zneužívá k tomu, aby se skryl za dobrými skutky. Jak je možné, že vždycky dopředu ví, kde se stane další neštěstí?“

„To jsou,“ Radek sklopil zrak. Zapochyboval, uvědomil si, že Ztracená Duše může mít v něčem pravdu. Odmítal to však nahlas přiznat.

„ … ujeté konspirační teorie!“ dokončil, aby si ulevil.

Ztracená Duše přešel k Anetě. Kvůli její výšce na ní shlížel z vrchu, takže teď mohl opravdu vyvolávat pocity strachu a ponížení. Ale tohle na Anetu neplatilo.

„Tak co sis vymyslel na mě,“ zazubila se.

„Máš opravdu skvělý hlas, Aneto. Proto si říkám, že by byla škoda, kdyby tě neproslavil. Měla jsi slávu na dosah. A já vím, že tě to pořád tady uvnitř trápí. Že tvým snem je stát se slavnou zpěvačkou, která vyprodává každý koncert.“

„Tak to není …!“

„Před Temným Lordem nic neutajíš, vidí do každé lidské touhy.“

„I kdyby to byla pravda … byl by to úspěch s příchutí temné magie a ten by mě netěšil!“

„Jak myslíš. Ty jsi strůjcem svého osudu … Aneto Langerová … jejda promiň, to vlastně nejsi ty.“

Opouští naštvanou Anetu a přechází k Lence. Dívka cítí opravdový strach, ustupuje několik kroků dozadu. Snaží se schovat tvář za pažemi.

„Neutíkej…“ říká smířlivě Duše, „já ti přece nemohu nijak ublížit. Rád poznávám nové tváře. Co tě přivedlo do našeho exkluzivního klubu?“

„Já…“

„Vím to. Ty se bojíš lidí, utíkáš před nimi do svých fantasií. Hledáš místa, kde by ses skryla před světem. Zavíráš se před ním, dokonce jsi zašla tak daleko, že hledáš úkryt i pod vodou. Proto ses rozhodla zůstat s Čaroději a stát se jednou z nich. Byla to právě tvá zvědavost, která ti pomohla překonat obavy z neznámých a neobvyklých věcí na tomhle báječném světě, protože jsou pořád menšími než tvé obavy z obyčejných lidí. Ale Čarodějové ti neposkytnou prostor pro naplnění tvých snů. Nakonec i před nimi budeš utíkat. Temný Lord by ti uměl najít bezpečný svět plný splněných přání. Svět, kde nejsou problémy, starosti, kde se lidé umějí k sobě chovat a nevyčítají druhým jejich chyby.“

Lenka mlčí. Zůstává v němém úžasu. Velice těžce přijímá fakt, že někdo se snaží s naprostým klidem tvrdit, jaká je. A úplně nejhorší je, že má vlastně pravdu. Přitom si nevšimne, že Ztracená Duše se nakloní k jejímu pravému uchu, jako by jí chtěl něco pošeptat.

„Temný Lord si nemyslí, že jsi zklamáním celé rodiny.“

Lenka široce otevře oči zděšením.

„Cože? Kdo vlastně jsi!“

V té poslední větě bylo ukryté něco z Lenčina soukromého života. Jak mohl Ztracená Duše tohle všechno vědět?

„Nezapomeň, že čte tvé myšlenky, tak jako teď já,“ odpověděla jí Vanda nahlas.

Ztracená Duše se otočil na Vandu a ta si byla naprosto jistá, že se usmívá i přesto, že neviděla žádnou tvář.

„Šikulka“ utrousil ironicky.

„A snažíš se v druhých vyvolat pochyby a tím je přinutit přejít na opačnou stranu.“

„Ano … většinou, ale jsou to jejich pochyby. Já jim jen pomáhám na svět.“

„Každý má nějaké pochyby,“ odtušila Vanda, „Ode mne však nic víc neuslyšíš. Odpověď je NE. A vsadím se, že i ostatní řeknou NE. A teď zmiz, chceme už jít domů.“

„Není to nádhera poslouchat tvé afektované pištění?“

„Nikoho jsi nepřesvědčil, takže nad námi už nemáš žádnou moc. Prostě zmiz!“

„Jak si přeješ, má kamarádko,“ uklonil se před ní Ztracená Duše, „Takže. Dejte na sebe pozor a užijte si zábavu“.

V ten moment Ztracená Duše zmizel. Zbylo po něm jen trochu kouře a rozpačité ticho. Trpaslíci s lucernami nervózně přešlapovali opodál. Ani jim návštěva služebníka Temného Lorda na klidu nepřidala. Ještě chvíli potom se nikdo z Čarodějů vůbec nepohnul. Ticho prolomil až Radek.

„Holky, co myslel tím: užijte si zábavu?“

Aneta jen mávla rukou, „to jsou takové hloupé kecy. Neber ho vážně.“

„Kdo to vlastně byl?“ zeptala se Lenka roztřeseným hlasem.

„Ztracená Duše, jeden z mnoha služebníků Temného Lorda,“ začala vysvětlovat Aneta, „To on plní Lordovy temné plány. Sám Lord osobně zasahuje málokdy, zpravidla pošle nějakého služebníka.“

„Duše jsou motivované postupem na vyšší a vyšší úrovně,“ pokračovala Vanda svým vysokým hlasem, „Každá duše udělá cokoliv, aby se dostala výš. Spousta jich selže a tím uvolňují místo pro další duše čekající na příležitost. Začínají jako Osamělá Duše, pokračují jako Ztracená Duše, Bloudící Duše, Putující Duše, Trpící Duše, Rozhněvaná Duše, Zuřící Duše, Mstící se Duše, Nenávidějící Duše a Zlá Duše. Tohle vím od Věštce. Prý poslední tři úrovně jsou nejnebezpečnější. Já jsem ale nikdy nepotkala jinou Duší, než jeho.“

„Je to akorát starej votrava, co má blbý kecy,“ dokončila Aneta.

„Zavřu portál a otevřu nový na Kavčí skálu,“ prohlásila Vanda a otočila se k zářivým obručím.

„Skvělé Vandi,“ zaradoval se Radek, „už toho pro dnešek bylo akorát dost. Začíná mě z toho svícení pálit ruka.“

Vanda opakovala rituál s rubínovým přívěškem. Podržela ho v pěsti uprostřed první zářivé obruče. Pak rozevřela prsty a z přívěsku vyšlehlo mnoho blesků, které postupně zasáhly všechny obruče od první až po tu nejvzdálenější, za kterou začínal svět na planetě Zemi. Každý zásah blesku obruč oslabil a po několika záblescích obruče kolabovaly a portál se uzavíral. Náhle byl prostor prázdný a před Vandou se objevila zděná chodba čtvercového průřezu, která se po několika metrech lomila šikmo vzhůru.

Současně s kolapsem portálu se sálem rozlehlo hluboké zadunění. Bylo velice silné, až si všichni instinktivně zakryli uši.

„Co to sakra bylo?“ vypískla Vanda.

Když dunění odeznělo a v uších odlehlo, Radek si uvědomil, že slyší vzdálené hučení. Takový zvuk tu předtím neslyšel.

„Slyšíte to?“

Všichni se snažili zachytit nový zvuk. Nebylo to obtížné, neboť hučení ještě zesílilo.

„Já to taky slyším,“ odpověděla Aneta.

„Mě se to nelíbí,“ pípla Vanda a začala ustupovat od chodby směrem do sálu.

Zdálo se jim, že hučení není stejnoměrné. Zesilovalo a nárazově se měnila jeho intenzita i barva. Znělo to jako šplouchání, jako když někde uvnitř chodeb valí a padá obrovské množství vody a tříští se o zdi chodeb.

„Voda. Teče sem!“ zvolala Lenka.

„Vando …! Uteč!“ křičí Radek. Aneta se rozběhla k Vandě ve snaze strhnout jí na stranu.

Následujících několik okamžiků Lenka prožívala, jakoby účinkovala v nějakém zpomaleném filmu. Viděla Vandu, jak se pomalu otočila čelem vzad, odrazila se nohou od země a vyrazila v úděsném úprku směrem do středu síně. Viděla Anetu, která letěla vzduchem k Vandě, ale už nestihla doletět. A také viděla rychle se blížící čelo vlny vytékající z chodby, ve které ještě před chvíli zářily obruče magického portálu. Potom vlna Vandu srazila a úplně ji pohltila. Srazila také Anetu v letu a i ona se ztratila ve vodní tříšti. Následně vlna pohltila i Lenku.

 

Plavat.

Plavat neumí každý. Těch, kteří neumí plavat je relativně hodně, ač to bude znít neuvěřitelně.

Plavat v divoké vodě, to už vyžaduje fyzickou přípravu a náročné cvičení. Není skutečně mnoho lidí, kteří to bez obtíží zvládnou. Snad jen profesionální plavci, závodníci na divoké vodě nebo jinak zdatní sportovci.

Plavat v divoké vodě při naprosté tmě … Je vskutku těžké odhadnout, kolik plavců by si něco takového trouflo dobrovolně. Jeden takový plavec však dostal příležitost si to vyzkoušet. Vlastně to byla plavkyně. A vůbec z toho nebyla nadšená.

 

Lenka byla sebrána vlnou, aniž by se na to stihla jakkoliv připravit. Nejprve se bolestivě udeřila do boku a ramene, když jí proud vody vrhl proti zdi. Instinktivně se stočila do klubíčka a schovala hlavu pod lokty. O trochu později narazila svým pozadím na další zeď. Pokusila se natočit nohama dopředu, což se jí podařilo právě včas. Nohama se odrazila od další zdi a vyplula ke středu víru. Tím se definitivně osvobodila od dalších nárazů do zdí. Komplikace způsobovaly už jen sloupy, které v pravidelných vzdálenostech podpíraly strop. Do jednoho nešťastně narazila bokem a bolestí málem vypustila vzduch z plic.

Věštcův plášť jí brzdil a stahoval ke dnu. Jakmile se situace kolem ní uklidnila, rychle ho vysvlékla a nechala napospas divoké vodě. Trochu toho litovala, odpovědnost za svěřené věci brala častokrát až příliš vážně. Ale teď šlo o víc, než o obyčejný plášť. Jak se blížila ke středu, opisovala stále menší a menší kola, přičemž se oslabil i proud a tím vzrostly Lenčiny manévrovací schopnosti. Už nebyla vláčena vodou, cítila v nohou skutečnou sílu, díky níž rychleji dosáhla hladiny, kde byla voda klidnější. Vynořila se nedaleko středu. Voda nebyla až tak chladná, jak by člověk očekával. Tímto ale končil soupis pozitivních zpráv. V naprosté tmě úplně ztratila orientaci. Věděla, že je zhruba uprostřed nádrže, ale určit směr, kterým se nacházel přítok … ta chodba, do které předtím ústil portál … bylo pro ni prakticky nemožné.

Nikoho neviděla. A kromě hlasitého šplouchání a hučení vody, ani neslyšela. Už dosáhla středu víru, takže jen šlapala vodu a nechala sebou otáčet kolem dokola. Po chvilce šlapání zavadila nohou o něco tvrdého. Hned ji napadlo, že kopla do části těla některé její kamarádky, která se snaží vyplavat ze sevření víru. Potopila se, chytila ji pod rameny a vytáhla na hladinu. Byla to Vanda. Pak kousek od ní zazářila ohnivá koule, která se vznesla ke stropu. Ta patřila Radkovi. Konečně se místo trošku prosvětlilo.

„Mám Anetu!“ vykřikl Radek.

„Je v pořádku?“ strachovala se Lenka

„Zdá se, že jo, jen se nalokala vody.“

„A trpaslíci?“

„Tady jsme?“ ozvalo se za jejími zády

„Sláva Bohu, plavte ke středu!“

Aneta i Vanda vykašlávaly vodu z průdušek. Ostatní je přidržovali v podpaží a zároveň se všichni společně drželi za ruce a snažili se udržet vprostřed síně s hlavou nad hladinou. Všimli si, že proud slábne, nejspíš ubývalo množství vody přitékající do síně. Radek ovšem upozornil, že strop je mnohem blíž, než byl.

„Může se tohle úplně naplnit vodou?“

„Může,“ přikývl Zorabi, „a pravděpodobně se tak i stane.“

„Obdivuju tvůj klid malý mužíčku,“ utrousil Radek.

„Tohle je přece ta zkouška, o které Věštec mluvil,“ vykřikla Lenka nahlas, i když si to spíš chtěla jen pomyslet, ale neudržela se.

„To je Věštcova práce?“ podivil se Zorabi.

„To ne, ale určitě o tom věděl.“

„Sakra a to mě nemohl varovat?“ vypískla Vanda zlostí.

„Podle mě to nevěděl,“ namítla Aneta, která také přestala kašlat a popadla dech.

„Buď to věděl a nevaroval vás schválně, nebo to nevěděl, ale pak asi není tak dobrý věštec,“ ušklíbl se Zorabi.

„Věděl to, ale nemohl to prozradit. Je to přece má zkouška!“

„No to mám opravdu radost!“ zaječela Vanda.

„Nehádejte se,“ okřikl je Radek, „a vymyslete, co uděláme s tím stropem, už je zase blíž!“

Všichni se zadívali na strop, kde kousek pod ním plála zářivá koule a osvětlovala nejbližší okolí. A opravdu bylo znatelně vidět, že strop se zase o trošku přiblížil.

Lenka pohlédla na Zorabiho. Byl to zřejmě jediný trpaslík, který o podzemí něco věděl.

„Dá se ta voda nějak zastavit?“

Trpaslík se zamyslel.

„No, o něčem bych věděl. Ale bude těžké se tam dostat. Je potřeba vylézt po žebříku k tomu místu plného kohoutů a trubek. Upozorňoval jsem vás na to, než jsme slezli dolu.“

„Jsi si jistej?“ zeptala se Vanda s pochybami v hlase.

„Na devadesát procent určitě.“

„To ale nemáme šanci najít.“

„Je to tímhle směrem,“ šokoval ostatní trpaslík Zorabi tím, že s naprostou přesností určil směr. Bylo potřeba vzít v potaz i to, že střed víru se neustále otáčel ve směru hodinových ručiček.

„Tenhle orientační smysl bych chtěla mít,“ zamumlala Aneta.

„Trpaslík se v chodbách nikdy neztratí,“ zazubil se Kareda.

„Někdo bude muset překonat velkou hloubku a vzdálenost, než dopluje k žebříku, kde bude muset ještě stejnou vzdálenost urazit směrem k hladině.“

„To určitě zvládnu,“ nabídla se rychle Lenka. Ihned ji napadlo, že tento úkol je těžištěm její zkoušky. Vůbec přitom nepřeháněla, uměla se skvěle potápět a na jedno nadechnutí dokázala uplavat ohromující vzdálenost.

„Spíš mi řekni, co tam mám udělat.“

„Jsou tam dva velké kohouty. Jedním se uzavře hlavní přívod vody a druhým se otevírá výpust. Hlavní přívod se musí uzavřít jako první a pak bude možné otevřít výpust. Kohouty jsou zpřevodované, takže s nimi musíš otočit několikrát. Prý to může být až stokrát na plné uzavření. Snad nejsou moc zrezivělé. Pozor na to, že výpust má velký tah, takže nás to může vcucnout dovnitř a pak by nás čekala dosti dlouhá a nebezpečná cesta trubkami, kterou někteří nemusí přežít, a už vůbec není jisté, kde by nás to vyplivlo. Je třeba včas kohout zavřít.“

„Jak poznám ten pravý čas?“

„Já budu křičet, to určitě uslyšíš“ vyhrkla Aneta.

„Ať tě to ani nenapadne!“ pohrozil jí Radek.

»Takhle to poznáš«

Lenka sebou vyděšeně trhla. Uslyšela Vandin hlas, který se však uvnitř její hlavy ocitl jinou cestou, než prostřednictvím uší.

»To je telepatie, víš? Nezapomeň, že umím vložit myšlenku do cizí mysli. Takže, až se nad námi uzavře hladina, pošlu ti zprávu a ty okamžitě zavřeš výpust«

„Rozumím,“ přikývla Lenka. „Myslíte, že to bude fungovat?“

„Musí,“ prohlásila Vanda.

Pokračování příště ...

---