O kanci světa

O kanci světa

Je docela pozdní, večerní, ale růžová obloha. Šestý prasinec. Vlak uhání zasněženou sibiřskou magistrálou z Ústí do Prahy. V kupé je vedro, na okně čůrek vedle čůrku. Přede mnou se rozvaluje kanec jako ranec a po čele se mu čůrky slévají do dvou větších proudů. Dostane i on k Vánocům nějaké párky?
    Vždycky, když vlak zastaví, sešoupne rychle kanec okýnko a hltá čerstvost. Ční až po plecka ven z vagónu, přivírá slastně oči. A ta stračena, co se tu s námi taky potí, se na něj, co oka mžik, podívá a pro sebe si bučí, že letos na ty vánoční stávky, kvůli těmhle kravinám, zůstane doma v posteli. 
    ,Chce to průvan!‘ řikali kanci v hospodě. ,S chladnou hlavou a pořádnym rypákem jde všechno líp! A hlavně s pivem nebo svařákem, no prostě ve dvou se to líp táhne!‘
    Mrkla jsem na kance, když se vlak rozjel a on byl nesouhlasným zabučením donucen okno zašoupnout. Rozmlženej, mastnej a upatlanej obraz sněhu všude kolem. Kanec si o sobě asi dost myslí, ani se na mě neusmál. Je to totiž upocenej světák! Jede z Ústí do Prahy a je úplně v klidu. Možná ho chápu. Možná má pravdu. Snad.
    Brzy přijde průvodčí a s ním průvan. Bude soudit, smrad nesmrad, smart nesmart. Nakonec a nebo v půli cesty se stejně ukáže, kdo tu jen seděl a zvedal obočí, a kdo byl kanec světa.