Koupelna

Byla, nebyla jedna malá modrá planeta a ta se jmenovala Země. A na té Zemi leželo několik kontinentů, na kterých žili lidé. Jedním z těch kontinentů byla Evropa a v jejím středu se nacházel dnes již bezvýznamný stát, jehož osud byl nejen ostatním státům ale i jeho vlastním občanům už nějaký ten rok srdečně u prdele. Hlavní město Praha je v mnoha ohledech krásné a tajemné, ale najdeme tu i místa zcela obyčejná. A na jednom takovém anonymním šedém sídlišti stál nezajímavý starý panelák úplně stejný jako všechny ostatní paneláky. A základní škola, která také ničím nevynikala. Přesto právě tady, na jednom z těch uniformních míst, se v roce 2004 započal velký příběh čtyř páťaček, které se sem před pár lety přistěhovaly se svými rodiči z nejrůznějších koutů světa. Teď jim bylo všem něco mezi dvanácti a třinácti a to, že chodily do jedné třídy a bydlely v jednom domě, nebyla ani zdaleka taková náhoda, jak si myslely.

Dne 14. 3. 2004 se Rút, veselá a poněkud hyperaktivní vietnamská dívka, probudila přesně v 8.22, což se ovšem nikdy nedozvěděla, protože ji ani nenapadlo, aby se podívala na hodiny. Vstala, oblékla se, vzala si z kuchyně banán a posadila se ke stolu s nejnovějším číslem časopisu W.I.T.C.H., který byl v její věkové kategorii velmi populární. Rút ho obdržela v pátek od Nadi, své nejlepší kamarádky, jež si komix koupila, aby zjistila, o co jde a pak jej s velmi teatrálním gestem odhodila na podlahu, s tím, že na takové hlouposti nemá čas. Dále se vyjádřila v tom smyslu, že starosti těch hrdinek by chtěla mít a bez dalších odkladů vyrazila do knihovny pro pořádný náklad solidních knih, kterými plánovala zaplnit volné chvíle blížícího se víkendu.

Rút dočetla a odložila časopis stranou, jí komixy vyhovovaly, protože je většinou dokázala přečíst od začátku dokonce, aniž by věnovala svou pozornost zajímavějším podnětům. Na přední straně byla ještě pořád přilepená příloha. Velký přívěšek v podobě rudého draka, který držel v drápech oválné zrcadlo. Podivila se, že si ho Naďa nenechala, ale pak ji napadlo, že na něj nejspíš v rozhořčení zapomněla a řekla si, že se jí na něj ještě přeptá. A raději co nejdřív, než na to zapomene.

Za deset minut už Rút zvonila u Nadi. Dveře se otevřely ještě, než sundala ruku ze zvonku a za nimi stála Naďa. Oblečená a s brýlemi na nose. Nejspíš už byla nějakou chvíli vzhůru a četla si. Podívala se na Rút a zamračila se nikterak překvapená tím, že ji vidí. „Co blbneš takhle brzo?“ sykla. „Vždyť všichni ještě spí!“

„No promiň, ale já jsem si četla ten komix a byl tam přiložený přívěšek, tak jsem myslela, že sis ho zapomněla vzít a že ho budeš chtít zpátky,“ Rút při řeči demonstrativně zatřepala sáčkem s přívěškem pár centimetrů před Nadiným nosem.

„Jaký komix? Jaký přívěšek?“ nechápala zpočátku Naďa. „Počkej, ukaž to! Copak na to takhle vidím?“

Rút poslušně natáhla ruku s přívěškem: „Ten z W.I.T.C.H. přece.“

Naďa obrátila sáček v ruce a pokrčila rameny: „Jo tenhle. Ale já si ho vzala, leží mi na stole.“

Rút svraštila obočí: „Nemluv hlouposti, nemůže ti ležet na stole, když ho máš v ruce.“

Naďa jen udiveně zavrtěla hlavou: „Ale ten můj je modrý. No pojď se podívat, když mi nevěříš…“ Ukázala ke svému pokoji a pustila Rút dál. „Nejspíš dali omylem do jednoho časopisu dvě přílohy. Zvláštní, že jsem si toho červeného předtím nevšimla.“

Z palandy se zvedla rozcuchaná hlava. To byl Tomáš, Nadino dvojče a Rútin přítel. Jejich vztah začal ve školce vzájemným rozdupáváním báboviček a pokračoval až do dnešních dnů, jakkoliv tomu nenasvědčovalo to, jak se k sobě chovali. Dlouhé černé vlasy přepadly přes kraj postele. Úplně zakrývaly chlapcův obličej. Až na velký skobovitý nos, ten schovat nedokázaly. Nebýt toho, že ve škole musel Tomáš nosit gumičku, aby mu učitelka viděla do tváře, nikdo by už ani pořádně nevěděl, jak vypadá. To, jak je možné, že přes ty vlasy vidí, byla další oblíbená otázka. Teď zřejmě zaostřil na Rút a řekl: „Všechno nejlepší k svátku a to… dobrou noc.“ Načež mu hlava klesla zpátky na polštář.

Rút našpulila rty: „Indián nikdy nespí. Vem si příklad z Nadi, té stačí spát jen čtyři hodiny denně.“ Nikdo jí ale neodpověděl, protože Tomáš už zase usnul a tak přistoupila ke stolu a zvedla modrého draka. Zvedla ho proti světlu a jeho modré tělíčko se zatřpytilo. „Tak to je tedy záhada.“

„Spíš chyba.“

„Kdepak,“ nesouhlasila Rút. „je to záhada a já ji vyřeším!“

„Chceš poradit?“ zeptala se Naďa.

„Hm?“ zabručela neurčitě Rút. Stále držela přívěšek a tvářila se velmi zamyšleně.

„Začni s tím, že se přestaneš koukat na detektivky.“

Izabela a Stela snídaly. Obě byly černošky, a když někam šly s rodiči, mysleli si všichni, že jsou sestry a ony se tak i chovaly. Ve skutečnosti ale vůbec nebyly příbuzné, jejich rodiče se spolu seznámili až v kurzu češtiny pro cizince. Izabelina těhotná matka utekla z Afriky, protože její nastávající manžel nechtěl uvěřit, že to dítě, které čeká je dar od Boha a ona se ocitla na velmi horké půdě. Dokonce i na tamní teplotní poměry. Sehnat letenku nebylo pro někoho jejího postavení snadné, ale jako kdyby nad černou madonou někdo držel ochrannou ruku. Svou dceru už porodila v bezpečí v pražském Podolí a to dne 20. 10. 1991 přesně ve čtyři hodiny odpoledne, a protože byla věřící, nechala ji později pokřtít. Za kmotru šla děvčátku řádová sestra Sotira, která nejspíš skutečně věřila příběhu o panenském početí. Jako jediná. Zdravotnický personál v porodnici se rodičce, která sotva uměla trochu česky, vysmál a poradil jí, aby do kolonky „otec“ prostě uvedla „neznámý“.

Stela, která byla starší o devět měsíců, devět dní a dvanáct hodin, přicestovala se svým otcem z Austrálie, protože si to přála její matka, která však bohužel zemřela při porodu. Stela se nikdy nedozvěděla její jméno ani nic o tom, jaká byla. A na první pohled se nezdálo, že by ji to nějak zvlášť trápilo. Možnost druhého pohledu poskytla jen Izabele a ta uměla mlčet jako hrob. Když si její otec vzal Izabelinu matku, byl Stele teprve rok, takže vlastně vyrůstala v úplné rodině. Nicméně povahou do ní nikdy nezapadla a sousedé, kteří je znali jen povrchně, kroutili někdy hlavami a ptali se: „Po kom to ta holka má?“

Tak tedy u stolu seděly dvě nevlastní sestry a jedly cereálie Emco s jogurtem, přesně tak, jak jim to doporučovali na obalu krabice.

„… a ona mi normálně řekla… Podej mi prosím tu krabici! …že jsem si to vymyslela a… Prázdná?“ Stela se zvedla a došla pro další balení müsli. Otevřela ho a rozpačitě se zadívala na jeho obsah: „Už i tady? Proč ke všemu přidávaj tyhle serepetičky z béčkových filmů?“ Vyndala ven dva přívěšky v plastovém obalu a hodila je na stůl. Zelený a bílý drak přistáli s tichým cinknutím.

Izabela si od Stely vzala krabici a důkladně ji prohlédla ze všech stran a pak i zevnitř, ale nenašla nic, co by nějak vysvětlovalo přítomnost přívěšků. Nakrčila nos: „Zdá se, že to tam vůbec nemělo být.“

„Budeme je žalovat!“ zamávala rukama Stela. „No jistě, když člověk najde v jídle něco, co tam najít nechtěl, tak žaluje firmu, od které to jídlo koupil ne? To je skandál!“

„Ale no tak,“ mírnila ji Izabela. „Hádala bych, že uvedli na trh nějakou limitovanou edici a zapomněli to natisknout na obal. Nevypadá to, že se tam ty přívěšky dostaly úplně náhodou. Podívej, jsou dobře zabalené.“ A vzala ze stolu zelený přívěšek a podala ho Stele, aby si jej dívka mohla lépe prohlédnout. Sama se zatím ještě jednou pustila do studia krabice.

„Hm…“ protáhla Stela. „Je to nakonec docela pěkné. Divím se, že se to nerozbilo.“ Roztrhla obal a přetáhla si šňůrku, na které byl drak zavěšen, přes hlavu. „Co myslíš, sluší mi? Mám to nosit?“

Izabela se k ní otočila a překvapeně zamrkala: „Jistě, že ti sluší, kdy sis je vzala?“

„No teď… jak je? Jaké je?“ zarazila se Stela.

„Ty šaty přece.“

„Jaké šaty?“ nechápala Stela.

„Ehm… běž se podívat do zrcadla,“ Izabela zírala na svou nevlastní sestru jako, kdyby ji viděla poprvé. „Jsem si naprosto jistá, že to, co máš na sobě, jsou večerní šaty.“

Stela šla do předsíně a před zrcadlem zůstala stát jako uhranutá. „Tak ty jsou dokonalé,“ opakovala stále dokola, „dokonalé.“

Dlouhé splývavé šaty obepínaly její tělo jako druhá kůže a na levém ramínku měly velký květ. Dole se rozšiřovaly a končily tak těsně nad zemí, že jí vůbec nebyly vidět nohy. Vysunula dopředu jednu nohu a na světlo vyklouzl střevíček bez podpatku ozdobený stejně jako šaty. Vše v barvě smaragdu. „Ach, podívej! Jsou k tomu i boty! To je luxusní, to je opravdu luxusní!“

„Ale kde se to na tobě vzalo?“

„Asi když jsem si nasadila ten přívěšek… Podívej!“

„Mně se to nelíbí,“ zamračila se na šaty Izabela, „kdyby byl středověk, řekla bych, že je to kouzlo. A dneska… asi nějaký klam.“

„Klam, jo? No nejspíš… Asi by to mělo zmizet, když si tohle sundám,“ Stela odložila dračí přívěšek, ale nic se nezměnilo. Šaty vypadaly stejně skutečné jako předtím. „Tak,“ zatahala za ně Stela, „a teď tomu doopravdy nerozumím.“

Rút zdvihla ruku do výšky a vykřikla: „Drahý Watsone, když na to nepřijdeme rozumem, musíme okusit jejich kletbu na vlastní kůži! Vždyť ani vy nevěříte, že jsou skutečně prokleté. Ta série vražd musí mít nějaké logické vysvětlení! Nasaďme si ty přívěšky!“

„Jak si přeješ, detektive,“ odevzdaně vzdychla Naďa a chystala se přetáhnout si šňůrku přes hlavu, sledujíc jak Rút činí totéž. „Ale nemyslíš, že už jsme z takových dětských her vyrostly?“

„Právě naopak, Watsone, my… co, na mě tak upřeně hledíte? Objevil jste snad řešení?“

Pohyb, kterým si chtěla Naďa nasadit přívěšek, se zastavil někde v půli: „Rút, ty jsi zrzavá.“

„Oh, vážně? Další záhada!“ Rút se skvěle bavila, konečně se jí podařilo vtáhnout Naďu do hry.

„Rút já si nehraju,“ Naďa ztlumila hlas, aby neprobudila Tomáše. „Opravdu jsi zrzavá. A máš na sobě oblečení, že by se za něj nemusela stydět ani prvotřídní striptérka.“

„Co, vždyť… Kde mám kalhoty? To je sukně? Jdu se podívat do zrcadla…“ Rút se divila, ale z míry ji to nevyvedlo. Chovala se, jako kdyby jí Naďa řekla, že má na tričku flek od kečupu.

Před zrcadlem trochu zrozpačitěla. „Tohle by se líbilo tak Stele, ale našim se to líbit nebude. Nepustili by mě v tom ani na záchod. Je to vážně nějak moc odvážné.“ Nejkratší top jaký kdy viděla, minisukně a kozačky do půlky stehen. A všechno ohnivě rudé… Jen vlasy zrzavé. Měla je dlouhé po ramena a teď se zamyšleně zatahala za jeden pramen: „Kdo to může nosit? Musí v tom být hrozná zima?“

Naďa si poklepala na nos: „To není důležité. Mě by víc zajímalo, kde se to na tobě vzalo. Nevysvětlitelné…“

Rút se rozzářila a po tváři se jí roztáhl široký úsměv: „Ale Watsone, to je přeci kletba přívěšku, kterou jsme tolik toužili odhalit. Schválně, nasaďte si vy ten modrý!“

Naďa si zamyšleně vzala modrého draka, kterého předtím odložila a nyní jí ho Rút znovu podávala. Zamračila se: „Už to pochop. Tohle vůbec není hra.“

„Nasaď si to!“ Stela mávala ustupující Izabele před nosem bílým přívěškem a tlačila ji do kouta.

„Ale Stelo, nevíme co to je…“ odporovala Izabela a maně ustoupila o další krok. „Co když to je nebezpečné?“

Stela si pohrdavě odfrkla: „Nebuď jak malá. Mě to do zadku nekouslo. Chci prostě vědět, co to udělá. Na pohádky nevěřím. Nejspíš se nestane vůbec nic.“

Izabela váhavě přijala přívěšek a potichu opakovala: „Nestane se vůbec nic…“ Zavřela oči a nasadila si ho. „Tak co?“ ptala se napjatě. „Já žádnou změnu necítím, mám otevřít oči?“

„Jo,“ souhlasila Stela, „otevři oči. Tohle prostě musíš vidět…“

„Takže se to stalo, že?“ Izabela si povzdechla a otevřela oči. Stříbrné vlasy vyčesané vzhůru spadaly zpátky k hlavě a vytvářely nad ní pomyslnou fontánu. Izabela si byla naprosto jistá, že její vlasy nikdy nebyly kovové, nýbrž docela obyčejné, černé a kudrnaté. Zářivě bílý korzet a rozevlátá sukně, obojí hojně vyšívané stříbrnou nití. A dlouhé návleky na ruce se záchytem pro jeden prst. Boty nebyly stejně jako ty Steliny pod sukní vidět a ji ani nezajímalo, jaké jsou. Podívala se na svou nevlastní sestru a měla slzy na krajíčku: „Co s tím? Copak takhle můžu chodit venku? A co s těmi vlasy? Nevypadám s nimi jako člověk.“

Stela polkla: „Máš pravdu, nevypadáš jako člověk… Ale upřímně, ty vlasy za to nemůžou. Přiznejme si, že to dělají hlavně ta obrovská bílá křídla, co máš na zádech.“

„Cože?! Co říkáš, že mám?“ Izabela se otáčela a sahala si rukama na záda. „Nic tam není…“

„A co bys tam taky chtěla mít,“ Stela protočila oči v sloup. „To byl jen vtip.“

Izabela si zhluboka oddechla: „Ale špatnej…“

Naďa stála před zrcadlem a prohlížela si temně modré minišaty a blankytné punčochy. A snažila se vymyslet nějaké vysvětlení pro to, co přihodilo. A protože na nic nemohla přijít, řekla jenom: „Ty vysoké boty k tomu nevypadají moc dobře. Aspoň, že ty moje jsou jenom pod kolena. Začínám si připadat jako Popelka. Ale ořechy asi zrovna nejsou v módě, tak šaty padají ze šperků.“ Zavrtěla hlavou a její dlouhé černé copy se daly do pohybu. „Takhle nemůžeme zůstat. Něco se děje. A já prostě musím zjistit co. Pojď, pomůžeš mi, třeba něco najdeme v knihách.“

Zamkly se v pracovně a Naďa vyndala na stůl stoh knih. „Nikdo nás takhle nesmí vidět,“ rozhodla. V zápětí zazvonil telefon a Naďa ho zvedla: „Prosím?“

„Tady Stela, to jsi ty, Naďo?“

„Ahoj Stelo, jsem to já.“

„Tak nám pojď otevřít. Za minutu jsme s Izabelou u tebe. Stalo se nám něco neuvěřitelného.“

„Mně a Rút taky, vsadím se, že to nepřekonáte.“

„Vsadím se, že ano,“ řekla ještě Stela a zavěsila.

Rút se tázavě podívala na Naďu: „Otevřeš jim?“

„A co mám asi dělat?“ Naďa se zvedla ze židle. „Stela je jako zemětřesení, nezastavíš ji tím, že zamkneš dveře a odpojíš telefon.“

„Takže vy jste to vůbec nezkusily svléknout?“ divila se Izabela.

Naďa zavrtěla hlavou: „Ne. Ale podle toho, co říkáte, by to stejně bylo zbytečné. A pak, kde sehnat v neděli ráno černou barvu na vlasy? U Rút by si asi všimli, že něco není v pořádku.“

„Myslela jsem, že jsou prázdniny a ne víkend…“ namítla nejistě Rút.

„Každý den, kdy mě nepustí do školy, je neděle,“ zamračila se Naďa. „Zdá se ti, že je někdo z nás vhodně oblečený na to, aby šel kamkoliv cokoliv kupovat?“

Stela otevřela kabelku a vyndala z ní lak na nehty. Vždycky měla ráda zelenou, když ty šaty nemůže sundat, alespoň s nimi bude ladit. Odšroubovala víčko: „A co chceš dělat?“

Naďa ukázala na knihy před sebou: „Hledat. Toto je vše, co je v naší knihovně o náboženství, mytologii, věštbách a podobných nesmyslech, na které právě teď začínám věřit.“

„Tys vždycky věřila na nesmysly,“ odfrkla si Stela.

„Náboženství není nesmysl,“ ozvala se nečekaně Izabela.

Stela ji zpražila pohledem: „Pravda, je to spíš výmysl.“

„Stelo!“

Naďa nespokojeně poklepávala prsty o desku stolu: „A hlasitěji by to nešlo? Ráda bych něco zjistila dřív, než se vzbudí naši.“

Izabela vzala do ruky Bibli: „Zkusím to, ale už jsem ji z větší části četla, pochybuji, že na něco narazím.“

Stela opatrně dotahovala drobným štětečkem kraj nehtu: „Připojím se hned, jak mi to zaschne.“

„Pch, slečinka se bojí o svoji dokonalost,“ zavrčela Naďa, ale dál to nekomentovala a ponořila se do tlusté knihy plné mýtů bájí a pověstí.

Rút okázale ignorovala knihy, které vybrala Naďa a vytáhla z knihovny nejtenčí a nejbarevnější svazek, který našla.

„Máte něco?“ zeptala se Naďa už nejmíň po sté. Hledali dobře hodinu a jí začínalo být jasné, že je otázkou minut, kdy je někdo začne shánět. „Cokoliv…“

Stela i Izabela jen zavrtěly hlavami. Rút nereagovala.

„Co to vlastně čteš, Rút?“ zeptala se Naďa.

„Nečtu, prohlížím si obrázky.“

„Cože?!“

„Jsou moc hezké,“ bránila se Rút. „A neruším vás, všimni si, jak jsem zticha.“

„Ale mělas nám pomáhat!“ vytkla jí Naďa. „A vůbec, dej to sem…“ Vytrhla knížku z Rútiných rukou a opovržlivě se podívala na obal: „To bude něco pro děti, nechápu, jak se to sem dostalo.“

Ale protože Naďa byla skutečně vášnivá čtenářka, zalistovala a zběžně prolétla několik stránek. Na každé stálo jen pár slov doplněných velkými pestrými ilustracemi… Vrátila se na začátek a četla: „Když zelená Samater snesla vejce, rozprostřela se hmota. A snesla vejce bílá Febréta a zavlnil se vzduch. Tu sneseno jest vejce modré Augamaj a kapaliny všeliké zaplavily pusté světy. A rudá Velagnis snesla své vejce a stvořen oheň. Konečně sneseno pak vejce poslední od fialové Lagory. Tenkráte započal život ve všem vzniklém vesmíru, jehož brány se ostatním, proň nebezpečným, tím otevřely. I zapečetěny jsou síly stvoření ve vejcích, by chráněny byly, dokud nedozrají. A hvězda Země se zrodila pro ně z dcery bohyně, z krve hadí ženy, by hmotu probudit mohla. Syn nebes potom na lidi pohlédl, dotkl se prstem svatým lůna ženy a Bůh povýšil ji, spasitelku. Od moře přinesl Temný bůh naději, co vody ovládala, a sám ďábel dal ohni přítelkyni. Nad nimi ustanovena ta, která kazí, zlatá myslitelka, vítězství lidu, prvotní dcera věčnosti, jež má dar života, času i smrti.“

„A co my s tím?“ nechápala Stela.

„Na těch obrázcích jsou draci a taky bytosti podobné lidem. Myslím, že to je to, co hledáme… Zelená, bílá, modrá a červená. To jsou barvy těch zpropadených přívěšků.“

Izabela se natáhla pro knížku: „Odkud ji máš?“

„Nevím, až do dneška jsem si jí nevšimla,“ Naďa pokrčila rameny. „A to je zvláštní, protože jinak mám dobrý přehled o tom, co nám leží v domácí knihovně.“

Izabela zalistovala a našla to, co ji zaujalo: „… a Bůh povýšil ji, spasitelku… Naďo? Potřebovala bych knihu křestních jmen a jejich významů nebo tak něco, možná bych měla jeden nápad.

Naďa se zamračila a po chvíli přemýšlení zavrtěla hlavou a zapnula počítač: „Takovou knihu nemáme. Ale významy jmen určitě najdeme na internetu.“

„Cetky zdarma tam, kde je člověk nečeká, šaty, které jsme si nekoupily, vlasy, které se barví samy a knihy plné nesmyslů, které majitelka vidí prvně v životě.“ Stela si odfrkla: „Tady si z nás někdo dělá srandu a má to akorát dobře promyšlený, což dokládá i to, jak mu to žerete. Alespoň od tebe Naďo, bych čekala racionálnější přístup.“

„Sedět a stěžovat si taky není zrovna racionální,“ odsekla Naďa. „Neříkám přece, že to na nás někdo nepřipravil. Ale když to nebudu brát vážně, tak těžko zjistím, co se vlastně stalo. Jo, tady to je… Co dál Izabelo?“

„Zadej moje jméno.“

Naďa to udělala: „Izabela znamená Bůh je má přísaha nebo z hebrejského Jezabel bůh Baal povýšil… Bál je nějaký bůh hromu a úrodnosti ne?“

„Možná,“ řekla neurčitě Izabela. „Najdi mi ještě, co znamená moje jméno ze křtu.“

„Sotira, že? Spasitelka… Tak jsem si zrovna vzpomněla, že Naděžda je naděje a protože mi dali ještě druhé jméno po slavné indiánské pirátce, které bílí říkali Adriana, což značí, že byla od moře, začíná mě to trochu děsit. Mám se přesvědčit, že tam je zmínka i o Stele a Rút?“

„Neprotahuj to,“ vyzvala ji Stela.

„Stela tedy hvězda, ale proč hvězda země?“ Naďa se zkoumavě podívala na kamarádku. Stela se zavrtěla a šlehla po ní pohledem, jako kdyby ji chtěla uštknout: „No tak mě pokřtili, no. Já to nechtěla. Gajána, když už to musíš vědět. Proto si taky myslím, že to na nás někdo nachystal a musí nás znát opravdu dobře, protože tohle prakticky nikdo neví.“

Naďa přikývla na znamení, že ona to tedy slyší poprvé a zaměřila svou pozornost na Rút: „A sám ďábel dal ohni přítelkyni. No to je nemilé… zrovna ty.“

Rút zavrtěla hlavou: „Nesmysl, já jsem to… ohňofob… Nemůžu si to vyměnit s tou poslední?“

Stela se k ní otočila: „Koho myslíš? Naďa už to snad úspěšně rozluštila všechno, ne?“

„Je tu ta poslední věta, ale to jméno by muselo být hrozně dlouhé a navíc nevím kde začít. Musela bych hledat podle významů,“ připomněla Naďa.

„Ta, která kazí… připomíná to Kazi, tu Krokovu dceru,“ napadlo ihned Rút.

„To by odpovídalo, ale Krok asi neznamená věčnost,“ mumlala Naďa, vzala kus papíru a začala na něj zapisovat. „Zlatá, to by mělo být jednoduché, jméno bude odvozeno od zlata, aurum pokud se nepletu…“

„Na kolik let máš naučeno dopředu?“ zeptala se znechuceně Stela. Ale Naďa už ji nevnímala. Měla svoji hádanku a okolní svět pro ni přestal existovat. Nemělo cenu na ni dál mluvit a tak si Stela vyndala z kabelky kapesní zrcátko, aby se upravila.

Když Naďa zase promluvila, vypadala zmateně: „Ta dívka se jmenuje Kazi Aurélie Rajsa Koleta Priscila a je to podle všeho dcera Kosmova. Jenže takhle se nikdo jmenovat nemůže, leda by to byla nějaká šlechtična a pak, proč tu není s námi?“

„Asi to na nás připravila,“ ušklíbla se Stela. „A jestli je to šlechtična tak teď nejspíš čeká, že přijdeme my za ní. Přece se nebude obtěžovat ona za námi?“

„Ale jak se k ní dostaneme?“ Zeptala se Izabela a pak si připomněla jak je to všechno podivné: „Pokud bychom tedy o něco takového vůbec měly zájem.“

Rút vstala: „Když už jste v tom přemýšlení, vysvětlete mi taky, proč je u dveří ta louže a pořád se zvětšuje.“

Naďa zbledla: „Brácha!“

„Brácha?“ Stela se teď taky zvedla. „Tak to už Tomáš vážně přehání. Že začne do něčeho mlátit kladivem v deset večer, no prosím, to klidně snesu. Ale aby vyplavil barák? Co to jako zkouší?“

„Včera šel spát pozdě a říkal, že až vstane, dá si dlouhou horkou koupel.“ Naďa otevřela dveře pracovny a řítila se ke koupelně. Podrážky jejích bot začvachtaly ve vodě. „Tomáši, jsi v pořádku? Co tam děláš? Otevři!“

„Naďo? Co tu řveš? Kdo je v té koupelně?“ Tomáš vyšel z pokoje a mnul si oči.

„Ty!“ vykřikla Naďa a zalomcovala dveřmi.

„To těžko. Já jsem tady.“

„A kdo tam teda je?“ ozvala se Izabela.

„Jak to mám vědět, když je zamčeno,“ Naďa se opřela do dveří. „Ale někdo tam být musí. Ta voda se sama od sebe nepustila. A vůbec, kde jsou naši…“

„Říkalas, že ještě spí,“ připomněla Stela. „Což je divný, protože už je určitě aspoň jedenáct.“

„No jasně,“ Naďa kopla do dveří, „když jsou rodiče nezvykle dlouho hodní a tiší je to podezřelé. Mělo mě to napadnout dřív… Mami?! Tati?! Nic… Podívej se do ložnice, Tome!“ Znovu kopla do dveří: „A podej mi něco!“

„Nejsou tam!“ volal Tomáš. „Počkej, mám ještě na nočním stolku od včerejška to kladivo.“

„Já věděla, že to byl on!“ Křikla vítězoslavně Stela ale hned potom se vrátila k řešení problému: „Ale nebyla by lepší sekera?“

„Hned ji najdu,“ řekl Tomáš a vrazil Nadě do ruky kladivo. Ta se rozmáchla a udeřila do dveří: „Mami?! Mami! Neodpovídá! Do prdele!“

„Nebuď sprostá,“ upomenula ji vystresovaná Izabela. „Klít je hřích.“

Naďa udeřila do dveří: „Tohle podělaný ráno je celý jedna velká noční můra! Nejdřív ty divný hadry a pak tohle! Mami! Mojí matce jde o život a ty řekneš, neklej?! Co kdybys…“

„Tvému otci jde možná taky o život!“ přerušila ji Rút.

Naďa zakoulela očima: „Dík za připomenutí!“

Najednou se jí za zády objevila vysoká postava: „Ustup, mám tu sekeru.“

Naďa odstoupila ode dveří a pomalu oddechovala: „Tak jo, tak jo, tohle by mělo fungovat.“

Tomáš se zaměřil na prostor kolem kliky a pustil se do dveří s nečekanou silou. Za chvíli bylo vidět, že ještě pár ran a budou moci otevřít.

Rút se spokojeně usmála: „Kde selže rozum, nastupuje hrubá síla.“

Stela ukázala prstem na vodu, která vytékala z koupelny: „Co je to za hnus?“

„Jak, co?“ nechápala Naďa. A pak úplně zesinala: „To je krev! Krev! Tomáši vyraz ty dveře!“

„Uklidni se, je to moc lesklý,“ zavrtěla hlavou Stela. „Vypadá to spíš jako olej.“

„Je to krev! Přece poznám krev! Dělej, dej to sem!“ Naďa vytrhla Tomášovi sekeru a zarazila ji do dveří tak prudce, že ji nedokázala vytáhnout. „Co čumíš? Pomož mi, kurva!“

Izabela se celá klepala: „Děvče by nemělo používat taková slova.“

„Teď nejde o to, co bych měla, ale co musím!“

„Musíš zachovat klid,“ řekl Tomáš a odhodil si vlasy z očí. Měl v nich naprosto šílený výraz. „Dát mi sekeru a zachovat klid, protože aspoň jeden z nás musí i teď myslet a já to nedokážu.“ Vytrhl sekeru ze dveří a konečně sekl tak, že se rozlétly. Z koupelny se vyvalila voda a odhalila dvě těla ležící bez ladu a skladu na podlaze.

Naďa se k nim hned vrhla: „Je to dobrý, jo… ještě nahmatám tep.“ Maně se ohlédla do chodby. „Pojďte sem, tomu nebudete věřit.“ Voda ve vaně bublala a barvila se tou divnou lesklou krví, o které si už Naďa byla jistá, že není jejích rodičů. „Co se to jenom stalo?“

Tomáš se opíral o umyvadlo a hlasitě oddechoval. Ostatní se natlačili do koupelny a Rút se dotkla rukou vodní hladiny: „Řekněte mi, že ještě spím a tohle všechno se mi jenom… Pomoc! Vtahuje mě to! Tomáši! Naďo!“

Naďa přiskočila, ale jak tam byli všichni namačkaní, zakopla a ještě loktem srazila Stelu, která spadla po zádech do vany. Rút se ji pokusila zachytit, ale nestihla to. Zároveň Nadiny copy hlasitě pleskly o hladinu. Izabela bez váhání ponořila obě ruce, aby Stelu našla.

„Kde je dno?“ volala vyděšeně, „Naďo, ta vana nemá dno!“

„Jako moře…“ zašeptala Naďa. A najednou to věděla: „Musíme za ní. Něco podobného, jsem kdysi zažila, když… jenže to bylo… ale já si nevzpomínám. Skočte dovnitř!“

„Tvoje sestra se pomátla,“ usoudila Rút a úzkostně pohlédla na Tomáše.

Celý se třásl: „Vždycky jsem věděl, že k tomu dojde, že jí přeskočí a… Naďo! Co to děláš, netahej mě!“

Naďa oběma rukama chytila Tomáše a strhla ho do vany. „Jeden z nás musí zůstat klidný. To ty ses vždycky všeho bál!“ Chladně se rozhlédla. „Jdeme za nimi.“

„Kam?“ Rút se zase zdála nepřítomná. Působilo to poněkud děsivě, vzhledem k okolnostem.

„Co já vím?“ pokrčila rameny Naďa. Izabelu už voda zpola vtáhla. Naďa ji postrčila a pevně chytila Rútinu ruku, kterou k ní dívka ještě stále důvěřivě natahovala. „Nicméně všechny odpovědi na naše otázky čekají na druhé straně.“

Zhluboka se nadechla a vstoupila do vany.

V jedenáct hodin jedenáct minut a padesát tři vteřin středoevropského času zmizela Rút z našeho světa neznámo kam a nikdy se nevrátila. Její rodiče by, stejně jako rodiče jejích tří kamarádek, jistě brzy zavolali na policii a nahlásili, že se jim ztratila dcera. Jenže realita se zavlnila a skryla se, jak se to stává poměrně často, takže na Rút si nikdo nepamatoval.

Pokud se v nějaké jiné realitě skutečně objevila mezera po pěti dětech z bezvýznamného pražského sídliště, pátrání skončilo neúspěšně. Nezanechali po sobě žádné stopy, a ačkoliv se hovořilo i o možné rasově motivované několikanásobné vraždě, nakonec musel tisk tuto báječnou teorii zavrhnout, neboť policie nenašla ani podezřelé, ani těla obětí. Po letech byli naši přátelé prohlášeni za mrtvé a v novinách otiskli krátké smuteční oznámení. Čest jejich památce.