Skryté bohatství

 Stala se senzace, vědci našli novou planetu, na které má být údajně i nová forma života. Lidstvo šílelo, všichni byli náramně zvědaví, nikdo nevěděl co očekávat od něčeho tak vzdáleného. Lidé už potřebovali nějakou senzaci, poslední dobou byli všichni jako bez duše. Znudění, bez nálady, vyčerpaní. „Ty jo, nečekal jsem, že tohle fakt jednou zažiju, letíme do vesmíru!“  řekl kosmonaut, muž, který byl vybrán z mnoha, aby spatřil něco,  co obyčejnému člověku není dopřáno. Jmenoval se Sinuk.  Vyslali ho do vesmíru na nově objevenou planetu, dočasně pojmenovanou Živka. „Jo, vím, je to neskutečný!“ odpověděl druhý kosmonaut. Raketa, která by byla schopná doletět až na samotnou Živku, byla velká tak akorát pro dva lidi, tudíž nemohl letět celý tým. A pak už se oba jen tiše kochali tím, jak se kolem nic rozpíná nevyspytatelný vesmír, hvězdy které sice nezářili tak jako ze země ale přesto byly neskutečně nádherné, všude nejistota a neobjevenost něčeho, o čem nikdo nevěděl tolik, aby pochopil podstatu.  Pohlcoval je pocit výjmečnosti, radosti ale také obavy, mohlo se stát cokoliv.                                                                                                                                          Jejich cesta proběhla v pořádku, a  tak se dostali na onu planetu za čas, jaký měli.  Byli připraveni, teda aspoň si mysleli, že jsou, na vše. Vzali potřebné věci, informovali základnu, udělali vše potřebné, stačilo jen otevřít dveře a spatří to, co ještě nikdy nikdo. „Sakra, já se bojím.“ Řekl na pohled drsný Krig. „ Já taky, ani nevíš jak,“ vzdychl Sinuk  a pokračoval „ Ale ať tam bude cokoliv, at se stane cokoliv, kdybychom jsme nedejbůh .. však víš. Lidstvu to hodně přinese, budeme za hrdiny. První kteří se setkali s někým živím jinde než doma.“ Pousmál se. „Máš pravdu, tak jdem na to,“ odhodlaně řekl Kríg , podal kamarádovi ruku a stiskl tlačítko na otevření dveří.  A to, co se stalo potom, bylo neuveřitelné. Víc než to, bylo to něco, co navždy změnilo svět, co lidstvo donutilo vážit si věcí, které jinak brali jako samozřejmé.                                                                                                                             Zprvu je oslepilo pro ně velmi nepřirozené, přesto příjemné světlo. Bylo teplé, nažloutlé, hezké … Najednou jim bylo strašně krásně, celé jejich tělo zalíval pocit, který nikdy nezažili. Jako by jejich tělo naplňovala neznámá tekutina, ve které bylo jen všechno dobré. Vlívala se dál, od kotníku, přes kolena, do konečků prstů, do každičkého koutu  jejich těla. V hlavě jim pobíhaly barevné čáry, květiny, myšlenky na obrazy, tanec, zpěv, lásku, přátelé, rodinu… Jak kdyby utekli z planety Země a vzali si s sebou jen to dobré.  Za malou chvíli se naučili souznít  s tímhle úžasným pocitem a začali se rozhlížet po Živce. Všude byla hnědá hlína, pahorky, kameny. Nikde žádná voda, ani zmrzlá, žadné rostliny, všude pusto. Ani zdaleka to tam nepřipomínalo něčí domov. „ Cítíš to taky?“ zeptal se podiveně šťastný Kríg „ To teplo? Ten pocit je tak ... je zvláštní,“  odvětil zadumaně Sinuk. „Měly by jsme to tu jít prozkoumat,“ pokračoval a Kríg nemohl jinak než souhlasit.                                                  A tak tedy šli.  Důkladně o všem informovali kolegy na Zemi a hledali něco, co neznají. „Co to bylo?!“ vyjekl náhle Sinuk,  „něco na mě šáhlo!“  Byl strašně vystrašený, nikoho totiž neviděl. „ Ale tady nic není!“ divil se Kríg.  „Já jsem tady,“ uslyšeli medový hlas, se kterým jejich tělo opět zahlcoval klid. Otáčeli se, ale nic neviděli, až najednou Kríg ukázal na fialový oblak před nimi. Vypadal jako zabarvená pára, která se přelívala ze strany na stranu. Místy se objevovali namodralé odlesky, jinde zase růžové. „Kdo jsi?“ řekli oba najednou. „ Já jsem někdo, pro vás spíše něco, co znáte moc dobře, jen jste nikdy neuvažovali o tom, že bychom  jsme mohli být z jiného místa než z vaší hlavy, brali jste nás jako vlastní, a přitom jste nevěděli, že jsme něco, co celou dobu ve vesmíru hledáte a přitom nás někteří z vás každý den nacházejí znovu a znovu“  Ani jeden z mužů nechápali, o co se jedná. „ Pojďtě se mnou, něco vám ukážu“ A tak oba astronauti následovali fialový mrak, který se vznášel pustou, prázdnou, nicotnou krajinou.

Za nedlouho došli k místu, kde se nacházelo mnoho takovýchto oblaků. Všimli si, že mají pouze tři barvy:  fialovou, žlutou a modrou. Kríg už to nevydržel a vyhrkl ze sebe „ Pořád netuším, co vlastně jste?!“ A náhle se mraky začaly posouvat k průzkumníkům vyslaným ze Země. Fialový mrak pokračoval „Tam  u vás, na Zemi, nám říkáte různě. Nápad, múza, inspirace, fantazie… někdy i kravina, blbost.“  Vysvětloval. „Někteří z vás nás nevyužívají, někteří to ovšem umí, a těm, co to umí , vy říkáte umělci.“ „Chcete mi říct, že nápady na obrazy, taneční kroky, fotky, skladby ,cokoliv jste .. vy?“ stále nechápal Sinuk. „Ano, přesně tak, jen málokterý člověk dokáže přijmout náš dar a je jich stále méně. A to je ten největší problém, cesta k vám na Zem je pro nás velmi náročná, musíme se na ni připravovat velmi dlouho a velmi důkladně. Když doputujeme na Zem a nevyužijete nás, nemáme se jak nabít silou na zpáteční cestu, a tak zmizíme nebo se změníme ve špatné.“  A v sametovém hlasu se začal ozývat smutek a obavy „ To nás bolí, přicházíme o naše blízké, jsme smutní, a tudíž i nápady, které sesíláme, jsou smutné, nebo né dobré,“ dokončil své vyprávění oblak. Nastalo ticho,  lidé neveděli, co si mají myslet, v hlavě se jim honilo tolik otázek. Sinuk byl i trochu zklamaný, že nenašli tvory vypadající jako něco, co ze Země zná. Když tu k němu přivanul malý, žlutý mráček . Začal se obepínat kolem jeho těla,  které se opět začalo zaplňovat tím krásným pocitem. Teď už veděl, co to je, je to to vše dobré, co se můzy snažily lidem celou dobu dát. V té chvíli má jasno, tohle nesmí zaniknout. „ Z čeho se živíte?“ zeptal se Sinuk. „ Z vás … když pomoví nás vytvoříte něco krásného, něco jedinečného, originálního, tím mi žijeme“ odpovídali. Sinuk se zamyslel. „ Takže když vás vezmeme k nám na Zem, aby se o vás lidé dozvěděli, naučili se vás vnímat, čerpat z vás … neublíží vám to?“  přemýšlel. „Samozřejmě že ne!“ radovaly se oblaky múz a byly plné naděje…                Když se dva hrdinové vrátili na zpátky na Zem, a né sami, lidé to nejdříve nechápali. Někteří čekali zelené příšery s jedním okem, někteří chlupaté lidožravé koule, jiní zas mluvící rostliny. Ale že ve vesmíru se celou dobu nacházejí múzy, nikdo netušil, a trvalo dlouho, než se s tím vyrovnali.         Dnes je Země dočista jiná. Hezčí. Lidé začali vytvářet nové věci, všude stojí sochy, visí obrazy, lidé si v práci zpívají, jiní si dokonce i tančí. Naučili si vážit vlastních nápadů, které jim dávají sílu zvládnout “obyčejné“ lidské věci…