Serie valentýnských povídek, tentokrát trošku z jiného pohledu

Den jako každý jiný?

 

 

Každý z nás má ve svém životě nějaké důležité datum, se kterým má spojené silné pocity či nezapomenutelné vzpomínky, a je jedno zda dobré nebo špatné.

Takovým mým dnem byl právě dnešek. Dnešní datum, datum kdy mi před třemi lety zemřel můj otec, moje rodina, můj vzor. Jen díky němu, jeho moudrým radám a vlastně i jeho obětování jsem mohl já a moji bratři a sestry přežít až do dnešních dnů. To jen díky jeho vytrvalému výzkumu a testování zjistil, kdy přichází nebezpečí, na co si dát pozor a naopak, kdy máme čekat relativně bezpečné období.  

Dodnes si pamatuju jeho několik pouček, které mně už několikrát zachránili život, byly moudré a pravdivé.

Nejdůležitější z nich zněli takto:

Dej si pozor na zimní slunovrat. V období přibližně dvou týdnů před začátkem, až do samotného zimního slunovratu se měj vždy na pozoru. Je to období největšího nebezpečí. Buď připraven a nenech se zaskočit.

Nauč se, že každý nepřítel je jiný, každé místo je jiné. Nauč se jejich zvyky a využij je.

Neupozorňuj na sebe, nedělej žádné ukvapené pohyby.

Tyto a mnohé další poučky mi do dnes leží v hlavě. Ale byl jeden den, na který byl i můj otec krátký.  Rok co rok se opakoval stejný scénář avšak s pokaždé s jiným výsledkem. I můj otec na to doplatil, v tento den před třemi roky, byl překvapen nepřítelem, měl na výběr utéct a zachránit si život nebo nepřítele zaměstnat a odlákat a dát mým bratrům a sestrám dostatek času na útěk. Rozhodl se nám dát šanci, šanci žít.

            Tehdy jsme se rozdělili, věděli jsme, že velká skupina by přitahovala pozornost, ale nebyli jsme připraveni. Rozhodně ne všichni. Ale s tím se nedalo nic dělat. Těch pár z nás, kterým se podařilo přežít až do dneška je hodna otcovi památky, zbytek až na výjimky ne.

            Konec vzpomínání, teď mě čeká něco mnohem těžšího. Přežít dnešek. Začíná to jako každý rok. V okolí se objevují různé předměty, které sem ti nepřátelé nanesli. /čel těchto předmětů jsem nikdy nepochopil. Vím jen, že většina těchto předmětů přitahuje jídlo. Nevím jak, nikdy jsem se nedokázal k žádným z nich přiblížit, ale už jejich přítomnost zaručuje dostatek potravy na pár dalších dnů.

Teď pozor, nepřátelé přicházejí. Jsou dva. To je jejich obvyklý počet. Někdy je jen jeden, ale v tom případě by tu nebylo tolik těch věcí okolo. Mluví na sebe, asi se na něčem domlouvají. Vypadají zaměstnaně, takže je čas. Letos musím zjistit jaké je tajemství těch předmětů. Představa, že bych přišel na to tajemství, a mohl si zajistit jídlo po celý rok, to by bylo pro mě. Ne pro nás všechny rozhodující výhoda proti našim nepřátelům.

Nepřátelé stále zaměstnání, nevím čím, a ani to vědět nechci. Teď se soustředím jen na můj cíl.

První překážek, nevím co to je, Ale vypadá to jako trofej, kterou si nepřítel donesl. Velká hlava, dvě nohy dvě ruce a na břichu velký červený flek, asi smrtelná rána. Z blízka vypadá hrozivě, sice není tak velký jako nepřítel, ale i tak je mnohem větší než já. Doufám, že ho nikdy živého nepotkám, další nepřítel, je teď to poslední co potřebuji. Co tu máme dál? Nepoznávám to, je to velké má to dva oblouky na jedné straně, a na druhé je to zakončeno ostrým hrotem. Zvláštní to zbraň, a já jen doufám, že není určená mě.

            Už se blížím k cíli, když najednou za sebou uslyším zvuk. Nepřátelé, jdou sem. Rychle se schovám za trofej a pozoruji co se děje. Něco si říkají, slyším, jak mluví o nějakém: Lentýnovi? Co je to? Kdo je to? Myslím, že to ani vědět nechci. Teď ticho. Něco si šeptají, asi se bojí, že by je někdo mohl poslouchat. Zase nějaký Lentýn, a dokonce je prý svatý. To začíná vypadat zle, měl bych se jít rychle schovat, než na mě přijdou.

            Pozdě, všimli si mě, ale i přesto se mi podařilo schovat. Teď nebudu moci několik dní vylézt. Venku na mě volají, osočují mě zvláštními jmény, prý abych vylezl. To neudělám, nejsem přeci blázen. Jen doufám, že to slovo „pavouk“, kterým mě označují, neznamená nic hanlivého. To bych jim neodpustil, urážet mě.

---