Ruská sestřička

Syrová noc se snášela na střechu cihlového domu. I poslední z ratolestí upadlo do milosrdného spánku. Pohled zelenohnědých očí mladé ženy v bílé uniformě letmo přeletěl po porcelánových tvářích nedávno narozených dětí. Klid v domě zavládl jako zapálením sirky. Jen někde v dálce za humny se rozléhal matně slyšitelný zvuk neidentifikovatelných strojů. Opatrnými pohyby otevírala mladá žena těžké černé dveře a neslyšitelnými kroky přešla přes práh domu. V duchu litovala ta malá stvoření spící v domě v dřevěných, bílých postýlkách. "Oh, v jaké jste se to narodila době, drobná robátka…" Mladá sestřička nenasytným způsobem milovala každé z dětí. Každému z nich dávala kousek sebe. Ve dne se na ně těšila, v noci za ně dýchala. Jak šťastná s nimi mohla být. Přesto se každé ráno budila s hrůznou představou, co zítřek přichystá. Z rozjímání u prahu jí vytrhl jemný dětský pláč. Přispěchala do vedlejšího domu a naposledy pohlédla na Dům nočních jeslí. Ten pohled, zdál se jí až přespříliš krásný při porovnání s nuznosti žití v její rodné zemi- Rusku. Vstoupila do modře zbarveného pokoje. Osvětlovalo jej jen příjemně dopadající světlo hvězd. Štíhlými prsty nadzvedla malou hlavičku plačícího chlapce. Vlhkými rty jej políbila na čelo a přitiskla mu ústa ke svému prsu, decentně vysunutého z uniformy. Líbezně po ní vztahoval růžové ručičky. Střídavě otevíral a zavíral pronikavě šedé oči. Dívala se na něj zpříma a laskavě, ukolébána láskou milující matky. Živoucí dar chovala v náruči, dar z jejího lůna. Obrovská rána a drásající, pisklavý zvuk vyhnal mladou sestřičku k blízkosti cihlového domu. Zalapala po dechu a chlapce tiskla na svou hruď. Podlomila se jí kolena. V hlavě vypukl chaos. Obrovití železní ptáci létali nad sutinami nočních jeslí. Ze střechy zbyly jen kusy na hromadě cihel. Pach smrti se prokousával do všech útrob tělesné schránky. Lidé se sbíhali v bezmezném děsu a šoku. Rozhlas počal informovat o náletu bomb a příchodu nepřátelských legií. Všechny ovládla panika. Jen ženy, matky, které svá dítka na noc odložily do postýlek, holýma rukama hrabaly v troskách domu. Ze všech sil doufaly v život svých darů. Některá plakala, křičela, nebo pouze mlčela, ale všechny umíraly v bolesti. Z bestiální představy, že by mohly ztratit. Jen sestřička s malým chlapcem v náruči stála a nemohla se donutit k pohybu. Něco z ní odcházelo a již se to nenavracelo zpět. Zůstával pouhý nesmazatelný pocit viny. Nevinní andělé umírají a ona žije. Měla zůstat pod těmi sutinami s nimi. Radši ona měla odejít, než- li ta nezkažená stvoření. Měla se o ně postarat. Neměla je nechat samotné, ač na kratičký okamžik. Kde je teď její bůh?

---