Vlákna

 

Vlákna jsou lyrická báseň, která pojednává o životě, smrti, budoucnosti, minulosti i přítomnosti. Dotýká se

pocitů z

různých období a stavů lidského života. Je o poznání sama sebe a dává pohled zvenčí do nitra jedince. Je

prezentována s avantgardním hudebním doprovodem, ve kterém dominují elektrické kytary, perkuse a

kytarové a

vokální efekty, dvojice interpretů za celé vystoupení vystřídá

celkem 12 různých hudebních nástrojů, od elektrických a akustických kytar až po dešťovou tyč a pouťovou

foukačku. Vše je hráno živě v celé své kruté nedokonalosti a citu. K básni byly také napsány tři písně, které

doplňují obsah přednášeného textu

1. část.

 

 

Pamatuju si

jak jsem to poprvé viděl

neuměl to pojmenovat

neuměl k tomu přivonět

neuměl to ignoroval

 

říkal jsem tomu „TO“

nemělo TO mít tvar nebo tóny

nemělo TO mít jméno

tiše TO trčelo z černého plátna

 

a Já čekal

na první pohyb

 

 

 

 

stál jsem tam

u topících se světlic

oboustranně vetknutých do vzdálených lemů řek

 

stál jsem tam

v těch odrazech a střepech

co řežou odpuštění z prstů

 

stál jsem tam

v té divné otáčivosti kol

přejetých tůní a žlabů

 

stál jsem tam …

 

stál jsem tam

když padaly ruce k tomu

čemu se říkalo nebe

 

 

stál jsem tam

v té mlze plné záhuby

 

stál jsem tam

v dlaních stuhu z dívčích vlasů

to rozevláté ticho sochařů

 

stál jsem tam ….

 

stál jsem tam

loňské léto mě hřálo

do spánků

 

stál jsem tam

kapsy jak děravé skořápky

veksláků

 

stál jsem tam

s kostkou Rubika celou černou

a nemohl jsem usnout

 

stál jsem tam …

 

stál jsem tam

když zvony prahly po slunci

 

stál jsem tam

z domů páchly ohořelé pařezy

 

stál jsem tam

děti požíraly zdechliny

 

z hladu se smály

když jsem tam stál

 

stál sám

 

stál jsem tam

 

stál jsem tam

 

SÁM

 

 

 

kolem mě bylo jen TO

 

co nemá název

a zatím ani vůni

 

bylo to přede mnou

 

Vlhké TO

Bezbranné

 

Tížilo mou kostrbatost

 

Mé pozdní okousání

 

Zvrhlo sklenky v mé duši

Víno teklo

A vstřebávalo opilost v kouscích ovdovělé

Noci

 

 

 

 

Sundal jsem si košili

 

Byla jako prostěradlo

Čím překrývají padlé bojovníky

 

Ale já nebyl bojovník

 

 

V té chvíli ani člověk

 

Nebylo to potřeba

 

 

 

Jako bych ztrácel jehličí

 

Schnul

 

 

 

 

 

Hyzdil život co se rozpínal po

 

Kamenech

 

Byl volný

 

Ptačí svobodou

 

 

Natáhl jsem ruku

 

Prostrčil jí mezi dechem

 

co měl být spoutaný

 

Ale vlasce

 

ta pohmožděná vlákna pavučin

 

popraskaly

 

bylo vidět jen

 

 

 

 

Jizvy

 

jen samé jizvy

 

 

Vnuknuté příbytky bolesti

 

co

 

Trhají moji tvář

 

V lehkých pohybech

 

 

 

Někdo by řekl že stárnu

 

Někdo že jen dospívám

 

 

Ale já jsem zraněnej

 

 

Topím se na břehu podél života

 

 

Vládnu otočenou hvězdou z jezera

 

 

bez přání

 

 

a zakryté touhy

 

 

Pach a mlha padala do záclon

 

odvodila se z mého těla krev

 

dala v srdci místo

 

Na proud zvrásněných tanečnic

 

radost je rozpitý kalich

 

 

a Já …

 

se stanu hřešitelem

 

 

 

Odhodlán k erekci

 

 

Krasopisně abdikuju Bohu

 

 

pomstím se vzpourou

 

k obraznosti stvoření

 

tam

 

 

U plotů k povislému ráji

 

S ohořelou jabloní

 

A dvěma mrtvolama

 

Bez tváří

 

 

 

 

 

 

 

Kanály

 

 

se pohybujou proti krokům

 

 

Které střídám monotónně

 

 

Abych nerušil toulavá stvoření

 

 

za každým rohem oči

nebo jen zvuk plechovek v tmavé uličce

 

Odvaha mi je k ničemu

 

 

Všem je k ničemu

 

Na co odvahu

 

Když tě napadají

 

Jen bezzubí ještěři

 

co jen žužlají kusy

,

prominentních partií

 

slepců

 

 

 

 

 

 

 

Stojím nad vzdálenou smrtí

 

Dívám se dolů

 

 

Přikován jako v povídce od Dickense

 

Cítím zvratky

 

 

Zdlouhavé rozhovory

 

 

I průvan od přibouchlejch dveří

 

 

U xichtu

 

Jsem divně seschlej

 

 

Opadávám na silnici

 

Snáším se tak jemně

 

 

Na temena usvědčených

 

 

 

Že se nemůžu snést

 

Všechno je šedivý

 

Krvavý

 

 

A zamčený

 

Lidi mluví zpomaleně

 

 

Dotýkají se rozkroků

 

 

Polykají vzduch jen z povinnosti

 

Radši by se dusili

 

 

Ztráceli vědomí

 

 

A pomočení se těšili na ráno

 

Jako purpurové oběti

 

 

U dveří

 

Plných placent z vlčic

 

nevím proč

 

 

ale vynořily se vzpomínky

 

v té chvíli

 

vůně, chutě

 

 

chvilku mi byla zima

 

pak zase horko

 

 

které pálilo tolik, že dusilo každý pokus o pozdrav

 

myslel jsem na první světlo

 

které dráždilo až do slz

 

myslel jsem na

 

 

první přivonění k té tváři

 

 

co se mi občas vybaví

 

na jemnou vůni co nevyprchá

 

a jen více

 

propadá dokonalosti

 

 

 

jako bych byl v nějakém zvláštní

 

transu

 

co POD mlouvá POD mojím

 

vědomím a přibitou budkou

 

plnou ptačího peří

 

a krve

 

na mé hrudi

 

 

stále bylo přede mnou TO

 

 

čeho jsem se začal i malinko obávat

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

jako by horizont

 

 

byl ta nejnepřátelštější barikáda

 

 

co znám

 

vrhaly se na mě všechny stavy

 

rozsekalo

 

a zase slepilo se mi srdce

 

 

a život mi ukazoval TO

 

co plenilo

 

kostkované obrázky v rozpíjejících

 

se albech

 

pod postelí

 

v ní ležíš Ty

ty, o které jsem myslel, že se mi zdá

 

ojíněná sněním

 

a touhou pokračovat s nocí

 

do úplné bezbrannosti

 

 

 

 

barva stéká z tapet

 

 

je už pozdě ji zachytit

 

a vrátit zpět

 

sousta v tichých ústech nevadí

 

 

rozmělní jen chuť

 

 

tu dávnou skobu z obrazů prázdna

 

všechny ty roztlučené nářky

 

se spojí v jeden kal

 

co obarví geometrii

 

 

studenou

 

 

přesnou, tvrdou a řezavou

 

v tvé duši

 

 

někdy je bolest příjemná

 

 

bojíš se smrti

 

a dokud cítíš bolest

 

jsi tak naživu

 

jako nikdo v okolí tvého lůžka

 

 

 

chápeš ovdovělé sady

 

plačící matky v korunách

 

kterým otrhali plody

 

a nezbyl nikdo,

 

kdo

 

by je opustil zralý

 

 

dívám se na to z té výšky

 

 

plachých zobáků

 

a křídel bez dlaní

 

 

 

co mne pronásledovala

 

 

 

bez dechu plavu mezi hvězdami

 

 

a když vydechuješ

 

cítím, jak houstne atmosféra

 

na tvém nočním stolku

 

 

čas tiká na dveře

 

nepozvu ho dál

 

 

není proč

 

stejně už jsme si všechno řekli

 

a nic nového

 

od něj nečekám

 

 

ráno praská

 

jako skořápka nového života

 

to pak

 

 

jsem v prázdnu

 

 

létám,

 

nemám gravitaci

 

ani odpuštěné kroky

 

co by mne tvarovaly

 

 

na všechno koukám tak nějak

 

z TÉ zvláštní výšky

 

 

vidím další temena

 

zvonkohry

 

i topení malých koťat v zavázaném pytli

 

nevím, jestli jsem astronaut

 

anděl

 

nebo kus měsíce

 

co odvrací část k noci

 

a vždycky malinko zběhne k tomu slunci

 

k té

 

zvláštní moci dospělosti

 

 

a rozzářené trnovosti

 

v obrostlých keřích

 

 

to všechno je zvláštně malé

 

 

když to sleduješ z černoty

 

čemu někdo říká vesmír

 

někdo rozestlaný Bůh

 

nebo nekonečno

 

 

 

 

 

najednou mě napadají myšlenky na smrt

 

a jestli vůbec smrt existuje

 

 

 

jestli není jen iluzí co promiskuitně

 

otlouká slzy z očí pozemšťanů

 

tam dole

 

na té Zemi

 

 

co když jsem Já zemřel

 

 

tady

 

vysoko

 

nikdo o tom neví

 

nikdo nepláče

 

 

není proč

 

jsem tu štastnej

 

 

 

ale to nikdo NEVÍ!!!

 

 

 

 

 

i když je mi jasné,

 

že se jednou vrátím zpět

 

uhranutý prázdnem

 

 

a linkovaným sešitem

 

kolem mé tváře

 

 

ani jsem nestačil

 

 

splynout s nebem

 

 

a zase padám

 

 

bylo to zvláštní

 

 

 

když jsem se vrátil

 

zpět

 

 

 

 

viděl jsem jak odjíždí kejklíři

 

 

 

kolotoče, střelnice

 

trousili za sebou papírové

 

uvadlé

 

růže

 

kola při odjezdu hrála smutnohru

 

a v ticho se měnila samota zválené trávy

 

na něž dopadal stud

 

a prach ohlodaných cest

 

 

 

 

zapomněli tam zrcadlo

 

nevím, jestli schválně

 

nebo jen z poustevnické nedbalosti

 

 

 

třeba se už na sebe

 

nemohli dívat

 

 

 

zkrátka bylo tam

 

 

 

uprostřed louky

 

vypadalo jak obrovská slza

 

co né a né zapomenout

 

 

 

co se stále drží jako pomník bolesti

 

 

šel jsem k němu

 

malinko se bál co uvidím

 

co se stane

 

 

 

 

podíval jsem se

 

 

 

 

v zrcadle

 

stál jsem oblečen

 

v odraze nahý

 

 

 

oboustranně otlučený

 

v zatoulané periodě otáčení hlavou

 

 

a hledání reality

 

skrze odraz

 

obnažený od člověka

 

co předstírá zděšení

 

a touhu po poznání

 

 

 

všechno se točí

 

do cukrové vaty

 

růžová – lepkavá pěna je všude kam dosáhnu

 

 

 

vrána škemrá

 

o kus srdce

 

mláďata zase

umírají hlady

 

další a

 

další

 

 

 

dlaně z tiché věštby

 

nasávají prach v policích

 

nejsou už potřeba doteky

 

 

nesnesou se - se samotou

 

 

oči rudnou

 

slzí

 

 

 

pak zase jak majáky sledují břehy

 

kde bojují antikoncepce

 

antibiotika

 

s anti živočichy s anti srstí a anti morálkou

 

drátěnky oddělují

 

psy od hárajících fen

 

vyjí

 

podhrabávají se

 

a pak je zastřelí

 

a odejdou

 

 

 

bez pohřbení

 

 

 

všude mír

 

MÍR

 

 

 

poskládaný do hromádek

 

a kavalců

 

 

 

nechápal jsem to

 

ten pohled

 

v zrcadle

 

zapadal

 

 

 

jako zhoubná vrstevnice

 

na srazech koupelnových přehozů

 

 

 

nešlo se odevzdat k tajům Studní

 

co své zdánlivé nekonečno

 

 

 

nahrazovaly kalností

 

jinou než jsem poznal dříve

 

 

 

věděly, že se nikdo neodváží

 

potopit se

 

a zjistit

 

kde to vlastně všechno končí

 

 

 

 

 

jen

 

chodím po vodě

 

studní

 

řek

 

i oceánů

 

je to netvrdší Zem

 

 

 

našlapuju

 

 

vlny mne posouvají ze strany na stranu

 

možná abych si vybral

 

ale Já jdu středem

 

nechci scházet z cest

 

a potkávat stopy jiných použitých bot

 

 

nade mnou létají ptáci

 

 

občas se některý z nich potopí

 

vyletí s rybou v zobáku

 

a ještě v letu ji zabije

 

pláču pro každou

 

jednu šupinu

 

 

 

právo silnějšího?

 

 

 

To už jsme dávno popřeli

 

o tom svět není

 

člověk není nesmrtelnej

 

vím to tady

 

uprostřed oceánu

 

 

 

 

 

kolem mě plují lodě

 

prázdné

 

bez kapitánů

 

je vidět že něco chtějí

 

ale není nikdo kdo by se zeptal

 

němé plachty se fouknou

 

z dohledu

 

 

 

každá má své křestní jméno

 

které patří konkrétní ženě

 

co už je po smrti

 

a zbyla jen opuštěná loď

 

mezi kterýma se Já toulám

 

 

 

je to zvláštní

 

 

 

 

 

nepotkat nikoho

 

nemít před sebou ulice

 

a věžaté mucholapky plné balkonů

 

 

 

když vidím světlo

je to jen maják

 

nebo měsíc co se odráží

 

přede mnou
 

 

až uvidím břeh

 

nevím co si počnu

 

 

 

 

všechny ty břehy

 

plné pláží, mostů a vzdálených rozsvícených obdélníků

 

jen tupě zírají

 

na vdovy …

 

 

 

 

… co ty břehy lemují

 

 

sbírají na mělčinách buřinky

 

házejí květiny

 

 

 

mlčky

 

 

sirény klovou

 

do noční opony

 

v dálce okovy otroků

 

zvoní k probuzení

 

 

krev je tichá

 

 

tak tichá

 

 

rudě tichá

 

 

tichá

 

 

 

 

 

 

 

než zaschne

 

 

a my si řekneme

 

 

TO BYLO DÁVNO

 

nevzpomínat

 

 

nevzpomínat

 

 

protože,

 

co když si někdo

 

vzpomene i na nás

 

když jsme tam stáli

 

 

 

 

u těch kádí plných mořských pann

 

které lapaly po dechu

 

a my jim strkali bankovky za šupiny

 

 

fakt nevím co udělám

 

až ten břeh uvidím

 

 

 

 

 

Možná tam budeš Ty

 

vdova v černém

 

malovat křížky do písku

 

a čekat až je zatopím

 

místo racků

 

vrány na řetězech

 

s kotvou na dně

 

snaží se věčnost krátit

 

marnými útěky z pevnin

 

 

 

stejně jako Já

 

když odplouvám …

 

do neznáma

 

na neznámé plantáže

 

a přístavy

 

 

 

prožívám TAM

 

své celoživotní deja vu

 

 

 

vracím se na místa

 

kde jsem nikdy nebyl

 

 

 

 

ale všechno a všechny znám

 

cítím tu svou bolest

 

slávu

 

nenávist lásku

 

 

 

vidím tu otisky

 

stopy krve

 

ohořelé zdi

 

rozhoupaná křesla

 

a fotku člověka

 

co vypadá jako Já

 

 

 

 

je tam i

 

dalších asi 20 alb

 

s neznámými tvářemi

 

kde ční jen ta moje

 

je to zvláštní

 

se vracet do neznáma

 

a všechno znát

 

 

 

 

ale bez vzpomínek

 

najít královnu

 

co kyne rukou

 

a ukáže …

 

 

 

 

( punk verze )

 

 

prosel jsem její výsost v dlaních

 

pomalu se sypala mezi prsty

 

občas mi zavadila o nehet

 

a tiše zasténala

 

 

jindy se třela o otisk prstů

 

jako vlhká meluzína

 

v dlaních držela čas

 

co opatrovala

 

 

 

strhali jsme obrazy ze stěn

 

aby nehyzdily prázdno

 

sebrali hlásky ze jmen

 

 

 

 

s pozdrav řekli „ahoj krávo“

 

 

pootevřeli okna v místnostech

 

abychom nakoukli do ulice

 

aby kus ulic splynul s tmou

a na to řekli … SHOULD I STAY

 

or SHOULD I GO

 

 

 

 

z rodící se samoty

 

kapala inkoustová jezera

 

s malou bílou plachetnicí

 

co bojovala s přílivem

 

nechtěla na pevninu

 

 

 

když jsem přešel před

 

pootevřenými okny

 

 

 

viděl jsem střechy pokryté šlehačkou

 

 

 

na některých byly třešně

 

jinde zase stopy

 

že někdo už ochutnal

 

 

 

nebe

 

 

vonělo mentolem

 

bylo zvláštně azurové se zelenou pěnou

 

plnou čistoty

 

 

 

nebylo potřeba

 

kácet paprsky

 

dávky jehel se střídaly

 

se zkouškou z dospělých pootevřených

 

ÚST

 

potomci ranní okousanosti

 

překlenují davy

 

zhutněných přikrývek

 

clona v okně odmítá uvěřit

 

že válka je

 

 

 

 

 

a bude

 

 

 

 

teče voda

 

z kohoutků

 

 

 

je ucpanej dřez

 

talíře drží zaschlé špagety

 

 

 

mezi tím tančí víly

 

na špičkách

 

ve špinavých košilích

 

 

 

a všechno se točí k tiché romanci

 

v chodbě před dveřmi

 

 

 

upusť na zem svítání

 

 

upusť na zem svítání

 

 

 

to co jsme hned po probuzení dostali

 

jako dar z okroužkovaných sešitů

 

tiše linkovaných šedou

 

nevýraznou tuhou

 

 

 

milujeme krychle

 

možná proto, že svět

 

je tak kulatej

 

že se nám z toho točí hlava

 

 

 

sperma se táhne po pravých úhlech

 

 

z vetřelců tryská kyselina

 

 

 

hyzdí kameny

 

a panenskou krev co v loužích

 

tančí

 

 

 

holka si šahá prsty do klína

 

je to vzrušující

 

když si je pak olízne

 

a nechá prst sjíždět od rtů

 

po bradě

 

a zase zpět

 

 

 

vzpoura v kalhotkách

 

doutnající zvěřinec vášně

 

trháš krajky a řezavé šňůrky

 

 

 

čistej prostor

 

6 stěn

 

pravé ty opravdu pravé

 

 

úhly

 

 

 

a všude TO

 

to zvláštní TO

 

co ztrácí barvy a zase je získává

 

 

 

 

co křičí

 

nebo mlčí tak nahlas, že si

 

 

zacpávám uši

 

 

 

 

zase stojím

 

na okraji

 

rozhlížím se …

 

 

 

 

 

 

Rozhlížel jsem se po kraji

 

 

Viděl popraskané sklo

 

V rozsvícených oknech druhých pater

 

 

Mlčenlivé zlo v sádkách

 

Plných

 

čouhajících stonků bez kůry

 

Tak dlabavě poškozeno

 

Souslovím omluv

 

 

Které se říkají bez ohledu

 

Na to

 

Jestli

 

 

 

 

Je někdo poslouchá

 

 

 

Viděl jsem kapičku

 

Jak mu dvůr vždy říkal

 

Zase si hrál pod pokrčenými balkóny se střepy

 

 

A pokaždé když mezi nimi našel žiletku

 

Usmál se

 

Byla to něžná připomínka

 

Že bolest bolí

 

Že může dělat bolest

 

A přitom jí cítit tou zvláštní ironií

 

Ve svém dvoře

 

 

 

Viděl jsem i tančící karabáč

 

V rukách dětských postaviček jako od Twaina

 

Dělaly kresby na kůži

 

Které ani smrtí nepřečáráš

 

Malují úsměvy touhu strach i radost

 

Potemnělou vinětou topící se ve vaně

 

 

 

 

Najednou začalo mrholit

 

Do těch pohledů

 

Vločky mi padaly na tvář

 

Tam se rozpíjely do zvláštních bez tvarů

 

A stékaly

 

Stékaly tak pomalu

 

Jako by chtěly na mé tváři zůstat

 

 

 

Sice jen chvíli

 

Ale přesto …

 

 

A co já?

 

 

Vidím nebe

 

A nad ním Zem

 

Kde všichni zemřeli

 

 

 

Ano,

 

Všichni tu zemřeli

 

 

Jsou mrtví

 

 

Ze stromů visí vykradená hnízda

 

 

 

Nad nima létá vyděšená matka

 

 

V puse červa

 

A dívá se na zpustošený domov

 

stejně jako ta v těch korunách

 

 

 

Feny se hlasitě mrouskají v parcích

 

Pyšně přešlapují

 

Vrní

 

A rozhlíží se – mňoukají

 

za těma drátěnkama

 

 

A všechno je venku

 

 

Mimo sebe

 

 

V ulicích jen andělé a nahé ženy

 

Všechno je tak krásně perverzní

 

Nekonečná vzpoura na lidskost

 

Na ty lidové kosti zahrabané v zahradách

 

 

 

Natahuju ruce

 

Chci se dotknout křídel

 

 

 

 

Ale je to příliš

 

Daleko

 

Mé vzpomínky lopotí chodníky

 

Soukají ze sebe poslední letní květy

 

A malé konce světa

 

 

Udušená nádvoří

 

S oživlým plevelem

 

Se milují na lavičkách

 

Pokřikují v sadech

 

A ryjí písmena do stromů

 

 

 

Pak jsem ji spatřil

 

 

 

Když šla kolem mne

 

Sáhl jsem jí do vlasů

 

 

 

Jen tak

 

 

Neznala mne

 

Já neznal Ji

 

 

Nebyl důvod se seznamovat

 

 

Už dávno

 

Strašně dávno

 

Jsem požíral kusy svých snů

 

Netajil se tím

 

A žral všude, nechovával si to domů k lampičce

 

A k zakázaným románům

 

 

Ona seděla

 

Pod osiřelou lampou zdobenou mršinkami nočních můr

 

A mlčky mne sledovala

 

Asi čekala co se stane

 

 

Do toho ticha bzučeli ptáci

 

Dlouhé chodby galérií

 

Pokryté karamelem

 

Nesly vzduch plný

 

Naděje

 

 

Došlo mi

 

Že jsem se loučil

 

Vše co jsem viděl

 

 

 

Bylo naposledy

 

 

Kdybych to věděl, aspoň bych posbíral nějaké hlásky

 

Poztrácené cestou

 

 

Padnul na kolena

 

Rozhodil je nad hlavou

 

Poslouchal jak opadávají

 

Nebo vzdal

 

O jeden zápas míň

 

Abych mohl říci

 

 

„NESKONČILO TO“

 

Díval se na západ i východ

Ponořeného zvolání slunce

 

Prostě

Všechno

To schoval

Pro sebe

 

 

A Ta dívka?

 

Byla kus krajiny v mých kapitolách

Proto mne nechal se dotknout

Proto věděla co dělám

Když se na mne jen dívala

 

Proto plakala

Když se ostatní smáli

 

Zkoušel jsem se znovu rozhlížet

Ale marně …

 

Najednou nebylo nic

Všude zasněžené ulice

V nich stopy

I čáry od tupých oštěpů z očí

 

Zvláštně bílo

Jen pro mne

 

Bílo jen pro mne

Poprvé

Právě teď

 

Je hezké

Když při odchodu dostanete šanci

Se rozloučit

 

Ale s kým?

Když přes sníh

Není nikdo vidět

 

Zalezl jsem do dřevěné boudy

Schovat se? Možná

 

Párkrát znovu

zatikal na dveře čas

Neotevřel jsem!

zase

Už jsme si všechno řekli

nevím co stále chce?

 

je Ráno …

 

 

a Já

Tu báseň jsem nakonec přežil

Ale zmizel těm

Co mne provázeli

 

 

Aspoň pro dnešek …

 

 

 

TEĎ

Blouzním uvnitř saténových

stínů

kapky se válejí kolem mne

a ticho otlouká vzdálená řečiště

 

tráva nevoní

hřeje se u země

a čeká na schnoucí vzdálenost

ve své pavlači

lučního tanga s růží v ústech

 

v tom všem scházím

 

Scházím

po schodišti

nalevo tma – napravo prázdno

se skleněnými dózami

s tělíčky nedonošených embrií

a leklých jiker

CO PROSTĚ NEDOSTALY ŠANCI

ve své ryzí temnotě ZROZENÍ

vím, že scházím

rozdrnkanému světlu

ale nechci se vrátit

tížit pokožku

své lázně

 

scházím sám sobě

když scházím po tomto schodišti

 

je nekonečné

stále jdu

rukou se držím stěny

cítím vlhko, chlad

i trhající horkost srdečních modřin

pot migrén

a sliny padající do záchodu

 

scházím

pohybům v prstech

co se dřív dotýkaly věcí kolem mne

 

zkoumám doutnající vůni

co mi vychází z úst

a lehce vyplňuje tichající zvuk zplodin

tam dolem

 

cítím vodu

na chodidlech

cítím jak se máčí stopy

 

všechno je tak zvláštně zahalené,

že jenom myšlenka na návrat

mne bolí jak nože odlomené

z krápníků z jeskyní uvnitř

jícnu bolesti,

 

vím,

že tu zůstanu

 

asi né navždy

ale minimálně ještě rok

se sfouknu

do zlomené pečeti

odkrojených toustů

vydatných snídaní

 

za mříží z vosků

co se plamenem

neroztaví

 

 

Cesty jsou nekonečné symfonie

 

 

 

a Já na moll

 

 

 

bloudím tam a zase zpět

 

 

 

 

 

 

do mé

 

 

 

 

 

 

 

soukromé

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NEKONEČNOSTI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=4WAI0FT4Hws

---