Střep

Střep

„Je mrtvá!“ Vykřikl a zavřel oči.

Ticho.

Stáli jsme a mlčeli. Tma a chlad. Rozhlédl jsem se. Nic. V koutech vpitá temná kontura. Co když jsme v hrobě? Ne! Není tu rakev. Pohřeb bez rakve? Jak pohanské! Vše je tak matné. Jako pohled přes kus špinavého skla, nějakého levného chlastu, který se roztříštil v návalu rozhořčení. Jsme pod ním?

Ticho.                              

Možná si jí představoval. Nahou a krásnou. Vůni její kůže. Lesk oči. Vážnou, vždy vážnou, svůdnou! Lekl jsem se. Můj stud, její vášeň, má posedlost. Nesmí se to dozvědět. Přesto někde hluboko zůstal odraz očí a rozkoš jejího těla. Hleděl jsem na něj. Možná umírá. Byla mu vším. Kdykoliv ho volala kdykoliv ho zneužívala.

Ticho.

Lidé si šeptali. Usmívali se a za zady se smáli. Ničilo ho to. Uzamkl se do sebe a klíč dal nepřátelům. Miloval ji. Za to ho však nenáviděla. Ze všeho se vinil. Myslel, že ji rozumí. Falešná empatie. Krutá a krásná. Tolik problémů. Najit je a vyříznout. Cítím tu smrt, ona miluje problémy, čím víc jich je, tím méně se ji lidé brání.

Ticho.

Život každého z nás popadne a postaví na světlo, ho život popadl a zahodil. Po její smrti ji vždy plakal do telefonu a prosil, aby se vrátila. Byl v agónii. Mluvil k sobě. Truchlil a zuřil. Díval se na její fotografie, které potom trhal a hned zase rozrušeně sestavoval zpátky. Chodil po místnosti. Shodil láhev alkoholu. Střepy se rozlétly po zemi. V každém oku smrti jeho odraz.

Ticho.

Otevřel oči. Slza mu stekla po tváři. Jsme si tolik podobni. Vždyť i lide to říkali. Lide? Nemůžu si vzpomenout. Tma před námi stojí, jako opona dávno zapomenutého divadla. Bolí mě z ní oči. Je stale více hustší. Chladná. Snáší se zespodu. Cítím, jak mi proplouvá mezi prsty. „Kdo jsi?“ Žádná odpověď.

Ticho.

Hypoxie času? Jak směšné! Čas se bojí sám sebe? Může něco tak nezničitelného zaniknout? Kontrast lidského údělu? Nepatrný! Apatický! Tón a symfonie. Tedy osud nás ničí. Avšak ho rozsápal. Chvěl se, když říkal, že ji slyšel prosit o pomoc. Patos jeho projevu. Stal se bláznem pro všechny. Jedincova bezmoc vůči davu. Exogenní deprese – tak velká pro jednoho člověka. Přesto ji vítal, chtěl trpět.

Ticho.

Tma pomalu ustupuje. Plazí se jinam. Po šíji mi projel ledový mráz. Mohl to být něčí dech? Averze pohledu. Střípky mrazu až do konečků. Ruce v pěst. Strach vtisklý v očích. Tma zmizela. „Já?“ Ironie prozřetelnosti. Tupý výkřik. Střep a krev. Pád. Život vsakující se do koberce. Cítím pitvorný obličej za mnou. Vím kdo tam je! Kdysi žil pták, který proklínal své křídla. Přišel o ně. Pak před vlkem se cítil sám. Je pozdě prosit? Doufat? Kolik života mi jen zbývá? Prosím pomoc!