Svěřit se

 Tajemství, to se lehko řekne: ale to moje patřilo k těm, co tíží svědomí jako můra ve zlém snu, když žaludek nechce trávit. Já jezdím náklaďákem a tenkrát jsem vezl z jednoho lomu u Jeseníku do Brna vápenec. Bylo překrásné jarní jitro, když jsem někde před Šumperkem přejel nějakého chlapíka na motorce. Navíc docela neomluvitelně: jel jsem prostředkem, protože jsem zrovna předjížděl a řezal jsem to, on byl na své straně a jel pomalu. Náklaďák do něho vrazil takovou silou, že jsem sotva zahlédl, jak modrým vzduchem letí něco černého; pak to spadlo a zůstalo nehybně ležet na louce, černá skvrna uprostřed žlutých pampelišek.

  Vzal jsem to v jednom letu až do Brna a vyložil náklad na stavbě; potom jsem ještě musel zpátky do Jeseníku, ale jinou cestou, té u Šumperka jsem se vyhnul. Druhý den byla v novinách zpráva: ten a ten, otec rodiny, pětačtyřicetiletý, zaměstnáním zprostředkovatel, nedaleko Šumperka odhozen autem a byl okamžitě mrtev. Neví se, kdo ho přejel; pachatel z místa činu ujel. Přesně tak to tam stálo: ujel. Ale až na to ujel, které se mi hned vrylo do paměti, byly tam jen čtyři řádky; stačily jim pouhé čtyři řádky na to, aby oznámili smrt člověka.

  V následujících dnech jsem na to ustavičně myslel. Jsem šofér, to je pravda, ale kdo by kdy řekl, že šoféři z náklaďáku nemají svědomí? Hlavně jsem nemohl pochopit, proč mě ani nenapadlo zastavit, proč jsem toho maníka nenaložil do vozu, či nepřivolal sanitku. Viděl jsem znovu celý ten výjev, jak by to byl film, a napadlo mě: "Tak a teď zabrzdíš, slezeš, půjdeš na louku, podíváš se na zraněného, zavoláš rychlou sanitku."

  Ale to se ví: sny. Nezastavil jsem, ale hnal se dál s hlavou skloněnou jako býk, když někoho nabral na rohy. Zkrátka čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem hledal nějaké ospravedlnění pro své jednání. Abych si ulevil, abych se toho všeho zbavil.

  Došlo to tak daleko, že jsem na ten svůj případ se snažil pohlížel jako na nějakou cizí záležitost, která se mě vlastně netýká.

  Nedalo mi to spát, stal se ze mě kakabus a nemluva, takže po nějakém čase se mi všichni na stavbě i mimo ní vyhýbali. Nikdo není rád se smutným člověkem, který místo aby vás rozveselil, tak vás připraví o náladu. Nosil jsem sebou svoje tajemství, jako by to byl ukradený předmět, který člověka pálí, a přitom nevíte, s kým si o tom popovídat, komu se svěřit.

  A pomohlo by to? V tom jsem si taky nebyl jistý.

  Těšení se ze života ze mě ale vyprchalo, i když jak šly dny, tak jsem na to myslel stále méně. A přece napadlo mě, že ještě více bych si ulevil, kdybych to někomu pověděl. Napadlo mě zajít do zpovědnice, říct to faráři, zpověď je anonymní, ale s faráři jsem neměl zrovna nejlepší zkušenost, takže co kdyby si řekl, že jsem pošuk, co si to vymyslel, a úleva by se nedostavila? Komu jinému by se to dalo ještě povědět? Kamarádům ze stavby? Měli jiné starosti. Rodině? Ti by to nepochopili. Jedné ženě? Možná to by byla ta nejvhodnější osoba, protože by mě mohla chápat i politovat, ale žádnou takovou jsem poblíž neměl.

   Jednou v květnu jsem se šel projít za město s dívkou, kterou jsem poznal nedávno. Svezl jsem ji, i její kamarádku, a přitom mi dala najevo, že se jí líbím,  a že by byla svolná.

   Jmenovala se Květa, hlídala děti u jedné podnikavé maminy. Tichá, nevtíravá, se smutnýma očima, která jako by před sebou neviděla žádnou budoucnost, takže se mi zdálo, že je jí vše tak nějak fuk. Přitom mě napadlo, že působí-li dojmem, že má vše na háku, že jde životem jen tak, spíše rezignovaně, než s nadějí, že bude schopna založit rodinu, tak bude mít sotva porozumění pro mé starosti. 

   Bylo to vážné děvče, uzavřené, snad i v mnohém chápavé, a soudě podle melancholického výrazu tváře nebyly zkušenosti, co dosud prožila  nic veselého.

 A takovéhle mám svěřit co mě tíží? Když se vyhnu konkrétnostem, tak je to vlastně jedno, vždyť kolik takových případů se u nás děje týden co týden.   

   Sešli jsme se, šli projít, pak si sedli stranou od rušných částí města, a zeptal jsem se jí: "Na co myslíš?"  

   "Na nic", odpověděla.

  Nedal jsem se odradit touhle odpovědí, a spustil: "Květo, mám tě rád, snad, chci tě mít rád. Ale záleží i na tobě,   co pro náš vztah vykonáš. Jak moc ti na něm bude záležet, a to ukáže čas."

   Nevěděla co na to říct,  i když jsem chvilku počkal, zda z ní přece jen něco nevypadne. Když ne, tak jsem pokračoval: "Mám tajemství, a to musí ven, pokud má být náš vztah skoro perfektní. Až ti ho řeknu, a ty máš podobné tajemství, tak taky budu rád, když mi ho sdělíš, abychom o sobě věděli co nejvíc."

    Dívala se na nové domy na druhém břehu řeky, a zeptala se: "Jaké tajemství?"

     Řekl jsem s přemáháním: "Zabil jsem    člověka."

      Ani se nepohnula, dál si ohmatávala bradu. Pak se zachvěla, jako by pochopila: "Zabil jsi člověka? A proč?

   "Chápej, nezabil jsem ho naschvál."   Tu jsem jí spěšně pověděl, jak to bylo, a nic jsem nezatajil, naopak ještě jsem, abych tak řekl podtrhl svoji zbabělost. A přece u toho slova zbabělost jsem se v sobě zarazil. Zapochyboval nad ní, protože jednak bych přišel na dlouho o řidičák, za další nevím, zda si to ten člověk nezasloužil, a nebyl to nějaký prevít. Ale už jsem to řekl, jak jsem to řekl, takže jsem si ulevil, a nyní jsem čekal, co řekne, jak zareaguje.

     Mlčela.

      Dlouho.

      Takže jsem se zeptal, co si o tom všem myslí.

      "A ty si to vyčítáš?" prolomila ticho.

     "Tak já nevím. Myslím na to, nyní už méně, ale na začátku dost."

      Zničehonic se zeptala: "Kolik je hodin?"

      "Čtvrt na šest."

      Nové mlčení: "Můžeš mi říct, nač myslíš?"

     "Na nic. Je mi dobře a nemyslím na nic."

     To snad není možné, říkal jsem si, aby nemyslela na nic. Cítím úlevu, že jsem jí to řekl, a náhle i pocit za který bych se měl asi trochu i stydět, že jsem usmrtil člověka, ale v přítomnosti Květy se mi náhle nezdá, že jde o něco nevšedního.

      "Je správné, že máš výčitky," řekla náhle, jako by nic. "Taková věc se může stát každému...Udělal jsi dobře i zle. Měls zastavit, když už jsi ho přejel, to je fakt. Na druhou stranu, k čemu by to ale bylo, když už byl stejně mrtvý. Dostal by ses jen do problémů."

        Po těch slovech mě napadlo, že je to asi naposledy, co ji vidím. Myslel jsem si, že je to inteligentní citlivé  děvče. A zatím je to husa. Vyskočil jsem na nohy a povídám: "Tak půjdeme. Jinak přijdeme pozdě do divadla. Už se docela těším, že mě, a snad i tebe budou herci bavit."

        Poté, co v sále zhaslo světlo, vzala mě za ruku a zaklesla mi prsty mezi prsty a já neuhnul. Divadlo bylo o trampotách s láskou, a s různými nedorozuměními, a jak se rozsvítilo, viděl jsem, že Květu to představení dojalo, že má šedivé oči plné slz a tváře od pláče. "Já za to nemůžu, já při takovýhle kusech vždycky pláču."

        Zašli jsme do kavárny, dali si kafe a matonku. "Víš, že tě mám vlastně ráda," řekla s pohnutím, a já si říkal, že to praví asi pod vlivem dojmu z představení, které shlédla.   Měl jsem chuť jí odpovědět: "Máš mě ráda, ale moje tajemství necháš nést jenom mě," ale zdržel jsem se toho.

       Už mi došlo, že  od Květy, stejně jako od ostatních mohu žádat jenom náklonnost, nic víc. Ale že jsem jí to řekl, tak jsem pocítil, že nějaký význam to pro mě mělo.

  

---