Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČerné čáry
08. 03. 2013
0
0
881
Autor
Asenath.Z
Je jaro. I když mám zmodralé klouby i nehty na rukou zimou. Je to slyšet v šumění tramvají a lidí, kteří pořád courají sem a tam a vystupují a nastupují a sálají.
A je správné, že v tuhle roční dobu jsou lidé naplnění něčím hezkým a nemyslí, jen žijí a usmívají se a nikdo to neumí vysvětlit. Když se podíváte z kopce na město a za rohem se smráká, vám se ježí chloupky na rukách a po zádech pobíhá chvilkami mráz a chvilkami teplé mravenčení. Nikdo tohle neumí vysvětlit.
A pak se mi začnou přehánět po obličeji černé čáry barvami na tělo. Jenom se tak míjejí, ale rozumím, že něco není, jak má být. Nebo je to jen obava, že je právě všechno tak, jak má.
Krčím se pod cizí vůní, kterou ale vlastně moc dobře znám. Přede mnou se kutálí rozsypané schůdky starého amfiteátru. Vedle mě běhají myšlenky na dávné doby, na ty bližší a jestli se myšlenky zaryjí do hlíny pod nohama nebo se jen obyčejně odrazí a vrátí bez poskvrny (souhlasu či nesouhlasu) zpátky.
Sama nevím, jestli chci, aby se vpily do země. V břiše by mi zabrnělo a slyšela bych konečně - ano, bylo to tak. Máš pravdu. Vždycky budeš mít pravdu.
A co když to nechci.
Kdesi daleko, v létě, ve stromech a bezstarostných pohledech, tam někde sedí ten nedefinovatelný pocit a já už asi tuším, proč tak ráda běhám jen po některých kopcích, chodím po některých ulicích a prožívám jen některé chvíle. Asi tuším, proč mi neustále chodí nohy tam, kam by mou hlavu nenapadlo chodit.
Jenž tohle tušení mi čím dál víc čárá černě přes obličej.