Touha.

Nerad mluvím. Nerad hovořím o časech minulých. Stalo se to již velmi dávno - byl jsem ještě malý chlapec. Ne, nechci tvrdit, že nyní jsem na tom nějak lépe, že vidím věci objektivněji či že se mé dosti nevyzpytatelné chování zlepšilo. Bylo by ode mě hloupé lhát - klamat sám sebe i Vás. Pouze chci poukázat na dobu, která již uplynula, kterou nelze navrátit i kdybych obcoval s časem, zneužíval vší své geniality, prodával poslední zbytky důstojnosti - pokud tedy ještě nějaká přežívá.

Vždy jsem toužil někoho vlastnit, držet onu duši v náručí a mučit ji až do posledních zbytků sil. Pak bych padl na kolena, plakal bych a drásal si dávno zapomenuté rány. Vpíjel se do krve stejně jako se ona vpíjí do mě, proklínal všechny svaté, všechnu naivitu, která se mne ještě stále drží. Tenkrát mé nečestné touhy byly ještě prokletější. Probouzel jsem se noc co noc zneklidněn, s křikem jsem vzpomínal na mlhavé mžitky, které se mi děly před očima. Na krev a beznaděj. Na strach a zděšení.

Tmavé oči. Mé ruce potřísněné čistou krví. Všude přítomné napětí. A neskutečná touha zajít až do krajních mezí. Ochutnat víc toho vzrušení. Znásilňovat nevinnost jak lehkou děvku nad ránem. Bez výčitek, bez následků. Sám bez sebe.

Vydával jsem se na dlouhé večerní vycházky, okno do pokoje nechával otevřené. Potřeboval jsem zraňovat stejně jako Vy potřebujete dýchat. Volaly mě znaky života, tlukot srdce a sladký opojný dech. Krčil jsem se za stromy, jedním okem sledoval vyhlídnutou oběť. Jazykem jsem si přejížděl po zubech, cítil jsem krev, cítil jsem jak se její teplo rozplývá na jazyku, jak stéká po rtech. Přikrčil jsem se pod náporem slasti.

Křach. Větev. Šmouhy kolem mě. Nic není pevné. Motá se mi hlava. Mířím před sebe - svůj zrak upírám pouze na oběť. Přibližuje se. Vidí mě. V očích se zračí zděšení. Otáčí se. Utíká. Nemá šanci. Chytám nohy. Cítím jak její srdce tluče. Vzpírá se. Mele sebou. Držím jí za tlamu a zuby zarývám do kůže na krku. Plivu srst, skrz zuby cedím čistou krev. Koupu se v ní, cítím jak mou milovanou opouštějí síly. Nesnaží se, nechává se unést opojnou smrtí.

Uvědomoval jsem si, plně jsem si uvědomoval, že sedím v kaluži zvířecí krve. Uspokojovalo mě vědomí, že já jsem strůjcem neštěstí. Psychopaticky jsem se smál, nabíral hlínu smíchanou s krví a srkal jí z dlaní.

Rána. Něco mě chytilo v podpaží. Neschopnost se pohnout. Světla. Hlasy. Snaha zůstat. Snaha dál plavat v krvi. Malátnost. Konec.

Probudil jsem se mezi čtyřmi stěnami. Bolelo mě celé tělo a nemohl jsem si vzpomenout kdo jsem. Trvalo dlouho, než jsem si vyhádal alespoň papír a pero - abych mohl všem napsat jaký jsem. Víte, vlastně jsem rád za děvku, ono je to tak nějak osvobozující. Nemusím se hlídat.