Vzpomínám si, bylo to zrána...

Vzpomínám si, bylo to zrána,

avšak až do teď zůstala ve mně hluboká rána.

Nevěděla jsem kam jít,

ty jsi mi ale ukázal cestu a čím.

Šok, který přišel cestou, nezvládám chápat,

bloudím a znovu začínám tápat.

Opět ale přicházíš Ty,

nedotčen mými bolestmi.

Snažím se říct si o víru,

ztratila jsem toho ale až nadmíru.

Tak pojď, přijdi blíž,

neboj se mi být něčím víc.

Buď mou polovinou každou vteřinu,

drž mě za ruku a nevzpomínej tu dřinu.

Kolikrát se dívám do Tvých očí

a napadá mě myšlenka: „Chceš být mého života kočí?“

Nelekej se, není to klam,

jen chci, ať ani jeden z nás není sám…