„Smím prosit?“ zeptá se...

„Smím prosit?“ zeptá se,

„Ano, samozřejmě“ odpovím a červenám se.

Odcházíme ruku v ruce na taneční parket,

protančíme mnoho hodin, ne vůbec krapet.

 

„Mohu znát jméno dámy mého srdce?“,

„Je to Klára“ odpovím a znovu červenám se.

Pomáhá mi do kočáru,

lehké mávnutí a připojuje úklonu.

 

Nazítří přichází dopis,

s ním růže nádherné jako podpis.

Sem tam verš, v podstatě vyznání,

že on ani já už nikdy nemůžeme být rozdělení.

 

Žádá o další schůzku, chce znovu spatřit mou tvář,

slyšet můj hlas a připadat si jako hvězdář.

Hvězdář, který objevil neskutečnou a jedinečnou krásu,

která od této chvíle a navždy bude patřit jen jemu.

 

Může vůbec být něco krásnějšího? ,

chování gentlemana a mravy nejvychovanějšího.

Jeho láska tak čistá, upřímná a věrná,

pro mě jedinečná, skoro až neuvěřitelná.

 

Nabízí se otázka „Co dál?“,

v mých myšlenkách je už dávno zodpovězená.

Od prvního jeho pohledu, až po poslední jeho úsměv,

vím, že mu chci zasvětit celý svůj život ve všech směrech....

---