Často se mi zdává sen...

Často se mi zdává sen,

který netrvá více jak den.

Začíná jako nesmysly,

jak končí si nikdy nesmyslím.

 

Opakuje se to strašné zoufalství,

touha změnit zabíjející.

Opakuje se zármutek a stesk,

touha vědět proč tomu tak je.

 

V tom snu je vše tak šílené,

nesmyslné a ukrutné.

Budím se se smrtí v očích,

dechem zaraženým a třesivostí.

 

Jsi tam Ty sám,

ale ne vůbec jakého Tě znám.

Nevěnuješ mi slovo, ani pohled,

natož úsměv či dotek.

 

Jsem tam já, ale sama,

opuštěná a odvrhnutá.

Tvá blízkost je pro mě jako dech života,

nekonečný pramen, co nevysychá.

 

Nevím jak mám vše do pořádku dát,

bezútěšná situace být se zdá.

Toužím znovu po Tvém objetí,

polibku, pohlazení, prostě štěstí.

 

Stane se mnoho věcí,

jsme jen dva němí svědci,

uplyne nějaký čas,

snad nás z toho nechytne ďas.

 

Nikdy nevím,

kdy přijde konec.

Netuším,

proč se cítím jako zhýralec.

 

I na úplný závěr cítím,

že bez Tebe nemůžu být.

Vše by bylo tak nicotné,

nedalo by se žít…

---