Nemůžu myšlenky se vzdát...

Nemůžu myšlenky se vzdát,

že marný boj je tohle hrát.

Smutné písně v uších mi znějí,

prosím, že je to jen snění?

 

Chci se už konečně probudit z té noční můry,

a oddechnout si, že pryč jsou všechny chmury.

Obávám se však nejhoršího,

že tohle je realita a není nic lepšího.

 

Skoro není v co doufat a co si přát,

ona životní naděje se zdá na hony vzdálená.

Bojím se představ a snů,

čím víc se neplní, tím hlouběji mám v srdci nůž.

 

Zatím se nevyplatilo v něco věřit,

osvědčilo se radši nic neřešit.

Nedokážu ani vyjádřit hloubku a zoufalost mé duše,

stejně to nikoho nezajímá a radši chodí kolem mě netuše.

 

Objeví se někdo, kdo mě bude chtít pochopit,

pohladit mě po tváři a pomoci mi se vzchopit?

Potkám jednou toho pravého,

se kterým se ztratí zlé myšlenky nadobro?

---