Poustní růže

???? ????

(W?rtf‘ as-Shr?‘ POUŠTNÍ RŮŽE)

Noc byla chladná. Na nekonečně se rozpínající poušti
svítila obrovská síť zářících hvězd a v dálce, těsně nad
okraji velké duny, zářil dokonale kulatý oranžový měsíc. V tom slabém měsíčním šeru se táhla dlouhá
kolona jako tenký a líný tmavý had, který se prolínal mezi dunami, tvořen nespočetným množstvím
mužů, velbloudů a karavan. Uprostřed této kolony, střežena několika ozbrojenými muži, se
v polospánku na velbloudu kývala mladá žena, jež nosila jméno Il-Zushin. Ještě ráno tentýž den jediná
dcera Al-Zan-dara, krále velkého teritoria zvaného Sáby, ho prožila jako princezna, kdežto v tutéž noci
byla již jen obyčejná otrokyně, jejíž osud byl, vzhledem k její neobvyklé kráse, stát se další
konkubínou rozsáhlého harému krvežíznivého šejka Ibn Al Adrafa. Takovému nevděčnému osudu se
bývalá princezna dostala ve chvíli, kdy krvežíznivý šejk porazil jejího otce po krátké a neuvěřitelně
kruté válce. Tato konečná a rozhodující bitva, též nejkrvavější, se odehrála právě tohoto dne.

???? ????

(W?rtf‘ as-Shr?‘ POUŠTNÍ RŮŽE)

Noc byla chladná. Na nekonečně se rozpínající poušti
svítila obrovská síť zářících hvězd a v dálce, těsně nad
okraji velké duny, zářil dokonale kulatý oranžový měsíc. V tom slabém měsíčním šeru se táhla dlouhá
kolona jako tenký a líný tmavý had, který se prolínal mezi dunami, tvořen nespočetným množstvím
mužů, velbloudů a karavan. Uprostřed této kolony, střežena několika ozbrojenými muži, se
v polospánku na velbloudu kývala mladá žena, jež nosila jméno Il-Zushin. Ještě ráno tentýž den jediná
dcera Al-Zan-dara, krále velkého teritoria zvaného Sáby, ho prožila jako princezna, kdežto v tutéž noci
byla již jen obyčejná otrokyně, jejíž osud byl, vzhledem k její neobvyklé kráse, stát se další
konkubínou rozsáhlého harému krvežíznivého šejka Ibn Al Adrafa. Takovému nevděčnému osudu se
bývalá princezna dostala ve chvíli, kdy krvežíznivý šejk porazil jejího otce po krátké a neuvěřitelně
kruté válce. Tato konečná a rozhodující bitva, též nejkrvavější, se odehrála právě tohoto dne.

Nelítostná tradice kmenů, které žili v této velké a nemilosrdné poušti, a kteří neustále bojovali mezi
sebou kvůli nadvládě nad nevděčným množstvím surovin a především vody, spočívala mimochodem i
v tom, že poražený král, musel být zabit před zbytkem jeho vojska a jeho tělo bylo bez hlavy
posazeno zpátky na jeho trůn s hlavou v náručí, jako umrlčí symbol porážky. Poté se automaticky celá
ženská dynastie krále stávala majetkem vítěze, který se mohl rozhodnout mezi totální vyvražděním
vládnoucí rodiny anebo přivlastněním mladších žen do svého harému.

I přesto, že se cítila nesmírně unavená a pravidelné a pomalé kolíbání velblouda ji svádělo ke spánku,
Il-Zushin nemohla usnout. Neustále se jí před očima promítala ta hrozivá scéna vraždy svého otce,
kterého nesmírně milovala. Věděla, že celý život bude pronásledována tímto viděním. Nakonec ale
přece jen musela nevědomě usnout, protože ztratila schopnost vnímat čas. Silný křik prvních vojáků
kolony, hlásající blížící se cíl přepravy ji náhle ze spánku vytrhl. Když otevřela oči, viděla, jak se
rozednívá, slunce ještě nevyšlo úplně z horizontu nekonečných dun, ale na východ již byly patrné
první jemné barvy jitřenky. V dálce před kolonou spatřila zelenou barvu palem svědčící oázu, kam
mířili.
Dlouhá cesta, která trvala celou noc, ji umožnila se utajit před realitou do svých myšlenek, uvažování
a vzpomínek na to, co bylo: její otec, královská rodina, poklidný a šťastný život, který vedla se svými
bratry, též popraveni s králem. Najednou voják, který ji přiměl, aby slezla z velblouda, ji náhle donutil
se vrátit do reálného života, a strach, bolest těla, únava a hlad, které pociťovala, ji div nepřivedly do
zoufalého pláče. Byla to ale hrdá princezna. Již od malička ji otec, jakožto jedinou dceru, vychovával
s nesmírnou dávkou lásky a zároveň vždy pečoval o to, aby se chovala hrdě a aby nikdy nepodlehla
strachu a pocitu bezradnosti. Proto nejenže odolala chuti se nechat přemoci pocitem zoufalství, ale
naopak se pyšně podívala vojákovi přímo do očí, jako by mu chtěla svým pohledem připomenout její
šlechtický původ a nabádat ho, aby se také k ní náležitě choval. Bylo to však zřejmě zbytečné, protože
očividně voják, stejně tak jako zbytek posádky, jež ji střežil a doprovázel až k oáze, dostal přesné
instrukce, jak s princeznou zacházet.

Tři vojáci ji doprovodili k velkému stanu, nad kterým v ranním větru pouště vlálo několik vlajek a
praporů různých forem a barev. Zde byla předána dvou vojákům ozbrojeným dlouhými a mohutnými

handžárami, kteří ji přivedli do stanu. První z nich zůstal s princeznou, kdežto druhý zmizel za těžkým
závěsem, který se nacházel na opačné straně stanu. Il-Zushin se rozhlédla kolem sebe: celý prostor
byl bohatě ozdoben krásnými koberci a zlatými předměty jako jsou kandelábry, sošky a další
předměty, které neznala. Hned byla překvapena tím, že i přes zřejmé bohatství, které bylo zjevné,
nespatřila žádnou knížku ani pergameny, které naopak byly tak početné v prostorách královského
paláce kde vyrostla. Po delší době se voják, který před chvílí odešel, vrátil k princezně a neznámým
jazykem vzkázal něco druhému vojákovi, který ihned pobídl gestem ruky princeznu, aby ho
následovala.

Prošli stejným závěsem, za který předtím prošel voják, a ona se náhle ocitla v nádherném prostoru,
tak bohatě ozdobeném koberci, obrazy a zlatem, že z něho byla zcela hypnotizována, a to na tolik, že
si ani nevšimla šejka, který na ni čekal.

Ibn Al Adraf byl vysoký muž středního věku, což v té době a v té oblasti odpovídalo zhruba asi 35 let.
Měl pronikavé zelené oči, na jeho národ neobvykle světlou pleť a silnou postavu. První věc, na kterou
pomyslel, jakmile spatřil princeznu poprvé bylo, že je nádherná jako ten nejkrásnější východ slunce,
které kdy Alláh daroval zemi a že veškeré pověsti o její kráse byly pravdivé. Všiml se jejího rozpaku z
bohatství jeho soukromého prostoru kde bydlel, pokud zrovna nebyl někde na bitevním tažení, a
využil té chvíle ticha, aby si ji prohlédl v klidu. Její pleť byla černá jako ebenové dřevo, což na její
národ byl celkem vzácný jev, i když ne úplně ojedinělý. Byla malá, o čemž také slyšel, ale neočekával,
že bude až tak drobná. Odhadoval, že mu mohla být něco málo nad loket. To, co ho ale překvapilo
nejvíce byly její oči: pronikavé, hrdé, chytré a hluboké, jako by se v nich schovávala a proudila nějaká
pradávná, silná a pulsující energie, jenž hledala cestu ven. V šeru teprve se rodícího jitra měly
proměnlivou barvu mezi zelenou, modrou a šedo-žlutou. Byla to nesmírně neobvyklá barva, měla
v sobě něco kouzelného, jakési tajemství, které se schovává očím neosvíceným. Její kůže byla hebká a
ranní světlo se na ní odráželo, jako když se světlo svícnů odráží od hedvábí. Vlasy princezny mu
připomínaly mohutnou tmavou hřívu lvů savany, které často zabíjel při lovu. Jako muž cítil přirozenou
přitažlivost k jejímu krásnému tělu, ale zároveň něco, co nebyl schopen pojmenovat, ho přimělo, aby
si nechal čas k odkrývání i dalších cenných pokladů než bylo jen její nádherné tělo.

Tato situace byla pro Ibn Al Adrafa poměrně nová a sám tím byl překvapen. Po náročné a krvavé
bitvě, během které porazil starého krále Al-Zan-dara a zmocnil se tím bohatých zdrojů vody na severu
země, se těšil na to, že konečně uvidí princeznu Il-Zushin, o jejíž kráse tolik slyšel a že s ní stráví
vášnivou a sladkou noc, která ho odmění za utrpení té násilné a dlouhé války. Ale nyní ty oči a to co
se za nimi skrývalo, v něm probudily krom fyzické touhy i něco, co neočekával. Mezitím princezna Il-
Zushin přestala zírat na bohaté vybavení tohoto stanu a podle tradičního způsobu, které náleželo
poraženým, klečela u něj s hlavou skloněnou až k zemi. Její hrdost byla tak velká, že by nikdy v životě
neklečela dobrovolně tímto ponižujícím způsobem před nikým, ale dobře věděla, že její matka a
několik dalších sestřenic byly zajaty šejkem, což znamenalo, že v případě odmítnutí čehokoliv z její
strany by tyto ženy mohly být zcela jistě zabity.

Hladkým a příjemným hlasem pobídl Ibn Al Adraf princeznu, aby vstala. Mluvil jazykem, který byl
poměrně podobný mateřštině princezny. Il-Zushin se pomalu zvedla pociťujíc ve svých kolenou celou
únavu té dlouhé noci. Nad to se Ibn Al Adraf usmál a ujistil ji, že s ní bude zacházeno s respektem
vzhledem k jejímu královskému původu. S úzkostí při těchto slovech princezna pomýšlela na to,
s jakým despektem vítěz války zacházel s tělem jejího otce a ta vzpomínka ji naháněla strach. Ibn Al

Adraf si toho musel všimnout, protože jí s vlídným gestem natáhl ruku, kterou princezna pokorně
políbila. Dotek jejich rtů na jeho kůži udeřil jedním rázem na jeho smysly a probudil jeho krev v těle.
Pomyslel na to, jaký bude tento dotek na jiných částech těla, div nepropadl chuti jít s princeznou do
svých soukromých komnat ihned. Rozhodl se však, že ten den nechá princeznu o samotě. A tak
dvojitým tleskem rukou přivolal
hlavního eunucha a nařídil mu,
aby doprovodil princeznu do
harému.

Princezna se seznámila se všemi
ženami harému Ibn Al Adrafa a
poznala hierarchii, která tam
vládla. Pochopila, že jako
poslední členka harému bude
vzhledem ke svému mladému
věku a kráse trpět silnou závistí
jiných žen. To jí bylo potvrzeno
jejich nepřejícími a nevlídnými
zraky, když ji poprvé spatřily. Fakt, že je královského původu a že Ibn Al Adraf i přes kruté zvyky jeho
kmenů si velice vážil statečnosti jejího otce jakožto pověstného a odvážlivého bojovníka, ji ujišťoval o
tom, že s ní bude pravděpodobně zacházet s určitým respektem, a že proto nebude mít v harému
snadný život.

S vědomím náročné noci, která ji čekala, strávila Il-Zushin první den v harému ve spánku či dlouhými
samotářskými procházkami v krásných zahradách dvoru pevnosti. Celé své mládí prožila v zelených
oázách nádherných sídel bývalého království, takže na rozdíl od většiny lidí z těchto oblastí, znala
dobře zeleň a květiny, a především útěchu, kterou mohou člověku darovat v horkých pouštních
dnech. Ale nikdy ve svém životě nespatřila tak bohaté množství okrasných květin a rostlin. Všude
tekla voda a celý prostor zahrad byl příjemně vlhký. Barvy korunních lístků pokrývaly tak širokou
škálu odstínů, že na ně Il-Zushin nestačila s údivem zírat. Snila o tom, že jednou bude moci ty
přirozené barvy, tak pestré a bohaté malovat. Noc přišla brzo, nečekaně až moc brzo. Se smutkem a
s pomocí jedné staré služky se Il-Zushin začala chystat na noc tak, aby pro Ibn Al Adrafa byla co
nejkrásnější a nejpřitažlivější. Bála se toho muže, kterého nikdy před tím neviděla a se kterým nyní
byla nucena souložit, ale když viděla v zrcadle výsledek práce staré služky, byla z toho velmi nadšená
až šťastná. Přesto, že sama sobě by to asi nikdy nepřiznala, cítila určitou pýchu a zvědavost, jakou
reakci bude mít na Ibn Al Adrafa její ženská moc. Možná někde uvnitř sebe nevědomě vyhledávala
právě tuto moc skrz svou krásu, aby se postavila Ibn Al Adrafovi, a aby nad ním získala určitou
kontrolu a protiváhu jejího nového poníženého statusu. A tomu i tak bylo. Když Ibn Al Adraf ji v srdci
noci přišel navštívit a spatřil tu její krásu, zůstal na ni chvíli nevěře zírat, jak se takto půvabná žena,
navíc s královskou krví, dostala do jeho harému. Fakt, že ona byla jeho majetkem a že měl možnost
s ní dělat cokoliv si přál ho naplnil tak silným pocitem moci, který musel z jeho očí přímo čišet. Při
tomto jeho úžasu přicházejíc do místnosti princezna nevydržujíc zvědavostí a dívající se na něho
s očekáváním na jeho reakci oddálila zrak, a ačkoliv se ho stále bála, věděla též, že má šanci si ho
podmanit. Možná tím nevědomě hledala způsob, pro ni jediný, jak se pomstít. Její nový pán se k ní

přiblížil, něžně ji uchopil za ruku a pociťujíc jejich hedvábnou a ebenovou kůži ji oslovil způsobem,
kterým ji potom jmenoval stále: „Pouštní růží“.

Byla to vášnivá a dlouhá noc a podle tradic místních kmenů. Ibn Al Adraf se k ní choval ohleduplně a
sama princezna chvíli těžko odolávala pokušení se vzdát vzrušení, a chvíli nevěděla do jaké míry toto
vzrušení, které opětovala Ibnově mužské síle hrála a do jaké míry bylo pravdivé. Druhý den princezna
strávila opět o samotě, protože Ibn Al Adraf odjel na velké vojenské tažení. Za celý den ze své
komnaty nevyšla ven. Nesčetněkrát jí slané slzy zamlžovaly její kouzelné oči. Pociťovala v sobě tolik
protichůdných a bolestivých pocitů: stesk po otci a hněv za jeho vraždu, strach z budoucnosti, stud za
minulou noc, bezradnost za její novou situaci bez úniku. V jistých koutech její duše pociťovala i radost
za tu zjevnou přízeň, kterou jí Ibn Al Adraf zachovával a její ženský instinkt jí říkal, že pokud bude
správně postupovat, tak na něho bude mít silný vliv, díky kterému se jí bude moci zlepšovat její
situace a snad i možnost pomsty.

Další důležitý prvek tohoto jasného vlivu se ukázal nedávno po návratu krále z vítězného tažení. Jeho
nálada byla velice dobrá, a proto strávil pět nocí za sebou s Il-Zushin, což bylo v jeho harému docela
neobvyklé a což probudilo silnou vlnu neprojeveného a utlumeného odporu v jejích družkách. Každou
vášnivou nocí Il-Zushin si vázala čím dále více krále k sobě a cítila, jak silně na ni začínal být závislý. To
se projevovalo i jinak než jenom pouhou fyzickou láskou. Ačkoliv ze začátku byly jejich hovory
omezené a chudé, časem se král přirozeně začal zajímat o princeznu čím dál více. Vyptával se na její
rod, na zvyklosti její země a na historii jejího národa. Il-Zushin rychle pochopila, že tato jeho
zvědavost byla dalším krokem jeho respektu vůči ní. Proto se rozhodla tento zájem podporovat a
často se stávalo, že po milování mu dlouho vyprávěla pověsti ze své země a to až do svítání.

Řetěz jejího silného vlivu na krále se hodně utáhl, když princezna požádala Ibn Al Adrafa o knížky a
pergameny z její rodného sídla, aby mu mohla číst další historii, kterou sama neznala. V tu chvíli si
s údivem uvědomila, že král, ač tak mocný a bohatý, neuměl číst. A takový opovážlivý návrh v jiných
podmínkách by mohl stát princeznu dokonce život, nebo alespoň velice přísný trest. Ale Ibn Al Adraf
byl již natolik okouzlen historií jejího národa a království a natolik si zvykl na její báječný způsob
vyprávění a na její širokou vzdělanost, že ihned nařídil několika sluhům, aby odjeli a vrátili se
s knihami a pergameny, o které sama princezna zažádala. Od té chvíle se stávalo čím dál častěji, že po
milování král zůstával dlouhé hodiny poslouchaje Il-Zushin číst rozsáhlou starou literaturu jejího
národa. Sama pochopila rychle, že ačkoliv nevzdělán byl král nesmírně chytrý muž s hlubokým
postřehem. Jeho duše doslova žíznila po znalostech, historii, údajích, bájích a vlastně po čemkoliv, co
by mu pomohlo pochopit okolní svět, který se chystal si podrobit jakožto ambiciózní dobyvatel velké
vzestupující říše.

Závist jiných konkubín rostla čím dál více. Král se v jejich komnatách objevoval již jen zřídka a často to
dělal spíše z jakési formy zdvořilosti a zvyku než z reálné touhy. To probouzelo čím dál větší nevoli
mezi konkubínami, které z čiré závisti začaly šířit nejrůznější pomluvy o králi, aby odůvodnily fakt, že
sám Ibn Al Adraf o ně již neprojevoval téměř žádný zájem. Začínalo se říkat, že král se stal
impotentním při vojenském střetu a že spával jedině s Il-Zushin, protože ona se zavázala zachovat
tajemství za příslibem královských odměn. Jeho nejbližší poradci mu radili, aby s ní nespával tak
často, aby byl vyváženější i s dalšími konkubínami. Varovali ho před zlomyslnými pomluvami, říkali
mu, že ačkoliv to byly jen ženské řeči, mohly by se z jeho harému rychle šířit přes eunuchy do jiných
částí jeho královského dvora a pak se rozšířit dále po zemi. To však nebylo nic platné. Král Ibn Al

Adraf si s čím dál větší oblibou dal záležet, aby se s Il-Zushin zacházelo jako s jeho vyvolenou, a aby
všechny její přání byly bezprostředně uspokojeny. Jednoduše by se dalo říct, že se král do princezny
Il-Zushin zamiloval, ale v té době se králi nepříslušelo, aby cítil ke své konkubíně něco takového.

Na druhou stranu někdy sama Il-Zushin nevěděla přesně kam ta hra mířila. Díky kráse svého těla a
lásce k literatuře svého národa se jí podařilo podmanit si mocného krále tak, jak si přála. Její
postavení bylo zdaleka nejvyšší mezi všemi konkubínami. V klidu tak mohla pohrdat závistí jejich
souputnic, a jejích zlých očí plných nenávisti se již nemusela obávat. Přesto někdy měla pocit, že
pociťuje vůči králi i něco jiného než je samotná touha po moci nad ním a než je představa o pomstě.
Její otec, král Al-Zan-dar, ji nesmírně miloval a přesto, že již byla ve věku zralém pro manžela,
neustále oddaloval výběr vhodného kandidáta. Bál se chvíle, kdy by býval musel svou dceru opustit.
Možná, že v jiném světě by příběh plynul jinak a král Al-Zan-dar by nabídl královi Ibn Al Adrafovi Il-
Zushin za manželku. Tím by se dvě království spojila ve strategickou alianci a prolití tolika krve by
bývalo bylo ušetřeno. Láska a přitažlivost dvou duší si však našla jinou cestu, dramatickou a krutou,
jak naplnit svůj osud. Il-Zushin nikdy nepoznala tak zblízka zájem o její ženskost ze strany cizího muže.
Kvůli přílišné protekci otce byly její styky se světem vždy spíše omezeny a většinu času strávila
princezna právě čtením pradávných kronik svého národa. Milovala ty příběhy plné napětí,
dramatických scén a končící moudrostí a dobrým poselstvím. Nyní ale poznávala, jak je vzrušující cítit
vášeň i touhu mocného muže a to co začalo, jako získávání vlivu nad svým pánem se pomalu
proměňovalo v něco jiné, v něco, co sama nebyla schopna určit.

Čas a měsíce plynuly. Il-Zushin se začala obávat, že se situace stane nevratná a že sama podlehne
touze po moci, kterou jí blízkosti s králem nabízela. Nyní se harém stal opravdu již jen spíše tradiční
záležitostí a mnoho konkubín bylo i přes jasný odpor různých poradců králů propuštěno a vráceno
svým původním rodinám. Nic takového paměť národa neviděla již dlouhou dobu. Těžko říci do jaké
míry si byl král vědom rozruchů, které jeho chování probouzelo v okruhu mocných osob. Sama Il-
Zushin začínala pociťovat zoufalství ze situace: na jednu stranu měla pocit, že její moc na krále byla již
natolik velká, že ji musela využít, aby napravila křivdu, kterou král učinil její rodině. Na druhou cítila,
že se propadávala čím dál více do slasti mužského objetí krále, do kterého se čím dál přirozeněji
nechávala svírat. V noci se jí často zdávalo o těhotenství. Probouzela se zpocená a vyděšená
uprostřed nočního svitu, měla z těch snů hrůzu, protože její duše říkala, že kdyby měla porodit syna
krále, tak by se všechno změnilo a už by zůstala vázána k tomu muži celý život. Ale to, co jí děsilo
nejvíce byla představa, že možná právě po tomto tiše toužila. Neuměla přiznat sama sobě, že
přítomnost vedle toho muže jí naplňovala. Když on byl s ní, tak se najednou cítila instinktivně
spokojená a klidná. Myšlenka, že by mohla právě toužit po životě po jeho boku ji děsila, protože cítila,
že by to pak byla zrada jejího milovaného zavražděného otce.

Zlom přišel v jednom zimním dnu. Obloha byla čirá, průzračně modrá jako vzácný křišťál. Král stál na
kamenném altánku, vedle něho stála zahalená princezna Il-Zushin. Z moře vál chladný vlhký vítr.
Prapory a vlajky tancovaly ve skleněném vzduchu. Král pronesl vzácné prosloví, po kterém všichni
přítomní vládci místních klanů zůstali jako zkamenělí. Již tak byli z přítomnosti princezny vedle krále
dost rozrušeni, i když po posledních měsících se tomu tak ani nedivili. Ale opravdové překvapení
přišlo, když král prohlásil, že oficiálně ruší celý svůj harém, a že od té chvíle již nebude tolerovat ve
svém království polygamii. Proslov padl jako náhlý úder sekery na dřevo. Byl stejně krátký a stejně
mocný. V tu chvíli si mnoho přítomných začalo myslet, že je třeba odstranit princeznu, protože
ačkoliv to král přímo neřekl, již samotná přítomnost princezny při takovém důležitém sdělení a

události posledních měsíců jasně nasvědčovali tomu, že za tím vším stála ona a snad její čarodějnické
schopnosti. Mezi tím, co již měl někdo vražedné myšlenky proti ní a snad i proti králi, samotné
princezně došlo, že nastala chvíle zvratu. Takové rozhodnutí od krále nečekala. Nebylo v jeho stylu se
jí svěřovat o svých vladařských plánech, přesto věděla, že k takovému rozhodnutí dospěl jen kvůli ní,
protože si již neuměl představit ve svém životě žádnou jinou ženu. To ji naplnilo takovou mocnou
silou, takovým tichým štěstím ze své ženské moci, že náhle pochopila, že bylo třeba jednat, protože
takovému svádění a takovému pokušení již nebyla schopna odolat.

Ještě před tím, než přišla sezona pouštních bouří, požádala princezna krále, aby ji dovolil se vrátit do
jejího rodného královského sídla, s námitkou, že chce najít několik vzácných řeckých pergamenů
obsahující krásné pověsti. Neodkázala říct, zda král něco vytušil. Přec v jeho zraku spatřila nějaký
divný záblesk, možná jen nepatřičnou část pochybnosti. Nicméně ona sama nevěděla, do jaké míry
byla svým záměrem přesvědčena. Každopádně i přes své možné pochybnosti král nic nenamítal a
pustil ji. Možná však na popud instinktivního strachu zdvojnásobil vojenskou posádku, která měla
princeznu doprovodit. Princezna mu poděkovala a ještě před tím, než pokorně sklonila hlavu dolů, jak
bylo její povinností před králem, se zableskl v jejích očích nepopsatelný výraz složený z protichůdných
a hlubokých citů: láska, nenávist, smutek, strach.

Tentokrát se princezna zdržela v sídle své původní rodiny dost dlouho, o několik dnů více než když
jezdívala běžně pro knihy, pergameny a pověsti od starců, se kterými okouzlovala krále po jejich
slastných setkáních.

Když tmavé stíny černé noci doprovázely její zpětnou cestu, byla již posádka složena z jiných mužů,
zahalených a mladých, ještě věrnějších jejímu otci, jedinému králi, jež byli věrni. Její svědomí již mělo
na sobě krev staré posádky, která ji doprovázela, ale tím špinavá práce teprve začala. Cesta byla
naplánována tak, aby dorazili ke královské oáze ještě v noci. Černě zahalení muži prošli bez problémů
strážní osádkou u vchodu pevnosti. V tichu větrné noci v kamenném paláci král uslyšel zvuk rychlých
a uspěchaných kroků po schodišti. Jeho srdce k němu promlouvalo s naprostou jistotou: byla to ona,
vrátila se! Král na ni čekal na velké terase, ze které se otevíral široký výhled na nekonečnou hvězdnou
noc. V dálce zářil zrádně krvavě červený měsíc, jako by tušil, co bude spácháno a svým svitem se
vědomě stával spolupachatelem. Král nemohl spát, cítil se nervózně, zdálo se mu, že ta noc je plná
špatné energie, proto již pár hodin pochodoval po terase zíraje na oblohu a hledajíc v ní znamení
budoucnosti. Cítil se tak nepřirozeně a bezdůvodně vyděšen, že když uslyšel zvuk kroků po schodech,
nevěděl, zda z toho má spíše radost nebo strach.

Princezna vstoupila na terasu, byla bosá a byla překrásná. Její malá postava jakoby zářila temnou a
záhadnou silou. Král se k ní náhle otočil z opačné strany terasy blízko parapetu, kde stál. Byl bledý,
zpocen a zjevně unaven, sála z něho úzkost. Jejich oči se zkřížily a možná v tu chvíli bylo obou vše
jasné. Král ještě stihl spatřit rychlý pohyb nějakého stínu mezi parapetem a clonou. Ani se tímto
směrem neotočil, jelikož mu již bylo zřejmé, že nastala ta chvíle. Tak zíral dál, ve směru své princezny,
protože v té měsíční záři se její vlasy leskly až nadpřirozenou krásou, protože v tu chvíli v jejich očích
pociťoval nevyzpytatelnou energii, ke které byl jeho zrak připoután jako hvězdy k obloze, a protože
chtěl, aby sladké rysy jejího obličeje, jemný obrys jejich rtů a slabý vánek větru, jež na jejich šatech
obrysoval křivky jejího mladého a půvabného těla, ho doprovodily přes přechod do jiného světa. A
tak tomu i bylo. Jedním, krátkým a rychlým úderem, stejně jednorázovým jako osud setkání krále a

princezny, stín, který dosud byl schován za ním u parapetu mu seřízl krk krátkým nožem. Svaté ticho
noci bylo na malou chvíli přelomeno sténáním bolesti krále a pak úderem na zem padlého těla.
Princezna Il-Zushin nehnula hlavou. Tentokrát pokorně nesklonila hlavu, ale v osudnou chvíli jen
zavřela oči, a ačkoliv věděla, že pomsta byla vykonána, nemohla zabránit tomu, aby z jejich očí
netekly teplé a hořké slzy. Ze svého očarování ji vytrhl druhý muž vražedné posádky, který ji fyzicky
nadzvedl a v náručí s ní začal utíkat po prázdných komnatách mrtvého krále. Ještě jedna oběť padla
na oltář její pomsty, a to byl mladý muž, který téměř ospalý hlídal vchod do paláce.

Černá posádka běžela na rychlých velbloudech v temné noci, krvavě červený měsíc zapadl za dunami,
jakoby mu již stačilo být svědkem zločinu. Princezna se cítila zoufale, v jejím šílenství se jí zdálo, že
svit hvězd zeslábl a že ji tím Bůh odsuzuje za to, že zavraždila muže, který ji miloval a kterého i sama
milovala. Mladý černoch z posádky jí dal blahodárnou vodu, cítila se rozpálená jako oheň, dostala
horečku a začala blouznit. Měla obavy, že ji Bůh potrestá za to, co udělala. Zdály se jí strašně věci - že
král stojí před ní bez hlavy, přitom porodní bába z jejího klína právě vytahuje zakrvácenou useknutou
hlavu zavražděného krále. S prvními slunečnými paprsky dne přišla úleva. Její sny se proměnily. Nyní
se jí zdálo o velkém městě, jaké nikdy v životě neviděla a o jakém nikdy v žádné knize nečetla. Bylo to
kamenné město, s početnými úzkými dlážděnými uličkami, které se křížily a končily svou cestu na
velkých náměstích, kde stály krásné velké budovy s vysokými věžemi, jež končili štíhlou špičatou
střechou a jež hrdě vyčnívaly vstříc nebesům. Ve snu cítila, že je to chladné město, obloha byla šedá a
voda v kašnách zamrzlá, lidé byli zabaleni do vícerých šatů a kabátů. Neznala jméno tohoto města,
ani nerozuměla řeči místních lidí, ale z dálky viděla velkou polozmrzlou řeku, přes ni několik
dřevěných mostů a jeden most dlouhý a kamenný. Na kopci viděla velkou pevnost a špičaté věže.
Nevěděla, kde byla, ale náhle v tom snu uslyšela dětský hlas: otočila se a viděla malého kluka se
zlatými vlasy, který utíkal k ní s otevřenými rukama a jásal:„mami mami“. Ačkoliv ho v životě
neviděla, v tu chvíli věděla, že je to její syn. Ihned klekla na kolena, otevřela paže a přijala ho do své
náruče. Teplo jeho maličkého těla a vlasy, které se jí pletly do obličeje byly jednou z věcí se slzami
mateřské radosti a lásky. Prolily se v ní pocity, které se do ní navalily takovou ohromnou silou, až se jí
zdálo, že se propadá někam, kam vždy patřila a kde vždy chtěla být. Poslední obrázek, který se jí ve
snu zjevil, byl, když s malým klukem, který dál pokřikoval radostí „mami mami“ vstala a dívala se před
sebe, kde uviděla mladého a hezkého muže. Byl vysoký, měl krátké vlasy a usmíval se na ni. Byl to její
muž, otec malého kluka a měl radost z toho, že se matka s jejich synem opět spojily.

Poté se ze snu probudila ve světle teprve se rodícího dne, její noční strach byl pryč, protože nyní
věděla, že již všemu bylo zadostiučiněno, křivdy byly napraveny, a že život jí přinese lásku a syna.

---