Posel smrti V: Kapitola V - Propast věčnosti

„Tak už konečně něco řekni. Neslyšel jsem od tebe ještě ani slovo od té… ehm… události, ale pochop, že to bylo nutné. Jo, s lidma, jako seš ty, to zkrátka není snadný… Takže? Nic? Do prdele, to teda bude výlet!“ Ivan sešlápl plyn a na ručce tachometru naskočila téměř stovka. Silnice byla rovná až na pár zákrutů, které zvládl bez problému projet. „Co myslíš, nejedu moc rychle? Hej, hej, jsme doma Kasumi, nebo se v myšlenkách hrabeš v mých vnitřnostech? Trochu přidáme, jo?“ Zrychlil ještě více, ale na Kasumi to stejně žádný dojem neudělalo. V dálce se ve vedlejším pruhu objevil traktor s valníkem. Ivan stočil vůz mírně do protisměru a ještě přidal. Vzdálenost mezi oběma vozidly se povážlivě tenčila a traktorista se snažil uhnout do krajnice. Ivan ještě mírně popojel do vedlejšího pruhu, aby se srážce nemohl vyděšený traktorista vyhnout.
„Brzdi. Co to kurva děláš?“ vykřikla Kasumi.
„Ono to mluví,“ poznamenal ironicky Ivan a přitom svoje auto v rychlosti stočil do svého pruhu, aby se vyhnul střetu.
„Zastav, zastav! Končím s tebou. Sereš mě tak, jako snad nikdy nikdo!“ Ivan s širokým úsměvem přeci jen zastavil. Kasumi okamžitě vystoupila, jakoby si nebyla jistá, jestli se hned zase nerozjede. „Počkej, Kasumi. Copak si ty krámy, co nám zaplňují kufr, nevezmeš s sebou?„ Mlčela a rychlým krokem se vydala pěšky dál ke svému cíli. Ivan mírně popojížděl, aby se držel vedle ní a stáhnul okénko. „Na Housku to je ještě dobrých osm kilometrů, to se docela projdeš.“ Nereagovala, ale už v sobě opět začínala pociťovat zlost a vztek, čemuž se běžně bez problému vyhýbala, ale v přítomnosti Ivana jí to moc nešlo. Už na letišti ho ignorovala a myslela si, že s ní nepoletí, ale on na to, že si chce udělat výlet do Čech a na Housku, stejně jako ona, a že je to jen souhra náhod. Nakonec se rozhodla držet s ním a to hned, jakmile doletěli do Prahy. Už na Ruzyňském letišti měla problém se domluvit. Ivan se nakonec postaral o všechno sám. Půjčil si auto, směnil peníze, koupil mapu, aby zjistil, kam vlastně jet a vyrazili. Hrozně jí štvalo, že je na něm tak závislá, ale všechno má své meze… „No tak, Kasumi. Naskoč a jedem.“
„Jdi do hajzlu.“
„Ne, do hajzlu se mi nechce, ale teď se mi nechce ani na tu Housku, vždyť co tam bez tebe budu dělat? Chci si s tebou povídat.“
„Být na tvém místě někdo jiný, už by se válel v kaluži krve a sám by se nepostavil.“
„Jenže já nejsem někdo jiný, já jsem Ivan a věř mi, že na místě toho jiného bys byla ty a to je na tom všem to nejlepší, ha ha.“ Přidala do kroku, což stejně k ničemu nevedlo a po její levici se stále držel Ivanův vypůjčený vůz. „Musím přiznat, že jsem ještě s nikým nevedl hovor tak bizardním způsobem, ale vypadá to dost směšně, tak už si naskoč.“ Kasumi se ze zoufalství rozeběhla, co jí síly stačily v marné snaze uniknout, ale bylo to pochopitelně k ničemu. „Přidej, přidej,“ povzbuzoval jí se smíchem Ivan. Nakonec se ale rozjel a nechal jí daleko za sebou.

Brzy se zatáhlo a na obloze se objevily dešťové mraky. Začalo pršet. Silnice, po které Kasumi nyní už jen rychlým krokem šla, se vnořila do hustého lesa. Lesy vlastně obklopovaly celý hrad a stejně tak malou vesnici, co byla poblíž. Tak to alespoň vyčetla z mapy a vzhledem k tomu, že věděla, kde se nachází a kterým směrem je její cíl, rozhodla se to vzít zkratkou přes les. Jejímu rozhodnutí pomohl jednak silný déšť a také pocit, že musí mít přehled o tom, co Ivan dělá. V lesích bylo pusto. Terén byl rovný a půdu pokrývaly tu a tam trsy tmavě zelené trávy. Občas byla nucená prodírat se kapradinami nebo se vyhýbat mohutným balvanům, či vyvráceným stromům. Stále ale držela směr. Sice ji párkrát přepadly myšlenky, že se možná ztratila, ale vždy sama sebe přesvědčila, že jde správným směrem. Koneckonců to nebylo nijak daleko a taky neprocházela nepřehlednými porosty poprvé. V Thajsku sice žádné takovéto lesy nebyly, ale často se tehdy pohybovala v džunglích, kde získala slušný orientační smysl. Náhle se zničehonic zvedl mlžný opar, který obklopil okolí. Stromy, jinak pokryté alespoň několika málo listy, vypadaly teď uschle, jakoby byly na konci svých sil. Bylo to zvláštní a na klidu nepřidával ani fakt, že les utichl. Neslyšela jediného ptáka, jediný šelest větví, zkrátka nic. Dokonce se zdálo, že i déšť zmírňuje. Našlapovala tiše a její ostražitost se značně zvýšila. Ve vzduchu byl cítit zvláštní pach, který ani zdaleka nepřipomínal vůni čerstvého vzduchu v listnatém lese po dešti. Podívala se k nebi, ale jediné co viděla, byla zatažená obloha a holé větve stromů. S neklidem si začala všímat houstnoucí mlhy. Neměla v plánu se vrátit nebo tohle podivné místo obejít a tak pokračovala vpřed. Úroveň terénu se mírně zvyšovala a ona po chvíli vystoupala na nevelký kopeček. Na jeho druhé straně byl podstatně příkřejší svah a dole spatřila sochu připomínající člověka. Těžko říct – byla ještě daleko. Opatrně se k ní přiblížila, aby si jí mohla dobře prohlédnout. Byl to zřejmě nějaký svatý, ale žádný nápis zde nebyl. Stála na vysokém podstavci, který Kasumi sahal až po ramena. Socha byla zahalena pláštěm a v levé ruce svírala kříž. Výraz ve tváři by se dal nejlépe popsat jako naprostá beznaděj. Dívala se té soše do očí a překvapilo jí, že je nemá obrácené k vzhůru k nebi, jak by bylo běžné. Zdálo se, že shlíží dolů, přímo na místo, kde Kasumi stála. Ten pohled v ní vyvolal neklid a tak poodstoupila stranou. Přistoupila blíž, snažíc se najít nějaký náznak toho, co má socha znamenat. Proč by vlastně měla stát tady v lesích, opuštěná a zapomenutá? Možná tudy kdysi vedla nějaká stezka, ale nic tomu nenasvědčovalo. Pomalým pohybem natáhla ruku ke kříži. Byl pokrytý mechem a měl na sobě mnoho prasklin, stejně jako zbytek sochy. Než na něj dosáhla, prasklina kolem prstů se zvětšila a rozšířila se jako pavučina. Kříž spadl nejprve na podstavec, poté až na zem do zmáčené půdy. Shýbla se, aby ho vzala do rukou. Byl teď celý zablácený. Jemně ho držela v dlani a on se přesto pomalu rozpadal dál a dál. Malinké úlomky jí proklouzávaly mezi prsty až se celý kříž rozdrolil. V ruce jí zůstaly jen kusy bahna. Pohlédla zpět k soše a polekaně couvla. Po tváři té sochy se valil slabý proud vody. Vypadalo to, že vyvěrá z jejích očí, které opět shlížely na ní. To bude tím deštěm, říkala si, ale stejně tomu jen ztěží věřila. Opatrně se vzdálila, otočila a vydala se dál k vesnici. Hustá mlha se brzy rozplynula a okolí se opět probudilo k životu. Přesto se ale zdálo, že něco visí ve vzduchu. Podivné napětí bylo cítit všude kolem. Samota jí nikdy nevadila, ale teď to bylo jiné.

Nakonec se před ní lesy rozestoupily a ona se ocitla u vísky Houska. Silnice se táhla celou její délkou a domy byly řídce rozesety poblíž ní. Architektura ji nijak zvlášť neoslovila, taky nešlo o žádné umění. Oprýskané omítky, někdy polorozpadlé stěny, vymlácené okenice a zaneřáděné dvory vytvářely dojem, že to tu je jako po vymření. Procházela vesnicí, aniž by si všimla jediného člověka. Zdálo se, že mnoho domů je opuštěných. Došla až k podlouhlému domu s tmavě oranžovou omítkou. Na štítu visel nějaký nápis, který nepřečetla, ale co jí zaujalo, bylo především Ivanovo vypůjčené auto stojící před domem. Chvíli váhala, jestli má vstoupit, ale pak to zavrhla. K hradu to byl už jen kousek a nepotřebovala Ivana, aby si ho šla prohlédnout. Déšť byl sice nepříjemný, ale zdaleka ne tolik, jako on. Pokračovala tedy po silnici, která začala pozvolna stoupat. Po pravé straně byla úzká cesta, jež se nejprve zvedala a poté prudce klesala dolů po svahu. Za kopečkem dobře viděla věžičku nějakého stavení. Přiblížila se k němu, aby zjistila, o co se jedná. Byla to zřejmě nějaká kaplička položená až k patě kopce. Stěny byly z cihel, pokrytých již značně opadanou omítkou. Obešla kapličku a stanula před jejím vchodem. Dřevěné dveře z rozpadajících se plesnivých trámků byly pootevřené a tak se rozhodla vstoupit. Panty byly již povysazené a nakloněné, dveře drhly o kamenitý práh. Nedaly se pořádně otevřít a když zabrala, několik příček se rozpadlo a zůstaly ležet na zemi. Konečně se ale mohla protáhnout dovnitř, jenže tu nic nebylo. Pouze úzký výklenek se zbytky nějaké malby a rozpraskaná soška Panny Marie. Chyběla jí téměř polovina těla a druhá část držela pohromadě snad už jen silou vůle. Nechala to být a vrátila se na silnici. Po chvíli stoupání zahlédla na vrcholku kopce mezi stromy hrad Housku. Nebyl nijak zvlášť velký ale zaujal ji jeho čtvercový tvar. Cesta dál vedla podél zdi, jež obklopovala nádvoří před hradem. Brzy došla až k němu.

Po obou stranách cesty stály dva vysoké sloupy bez jakéhokoli zdobení. Nebyla tu žádná brána, prostě nic, co by mělo nezvané hosty zastavit, ale brzy pochopila, proč tomu tak je. Obdélníkové nádvoří, na kterém stála a rozhlížela se, bylo zřejmě sídlem kastelána. Před sebou měla velkou bránu vedoucí přímo do hradu, který teď zblízka vypadal mnohem majestátněji než předtím. Po pravé straně se podél dlouhé zdi táhlo nějaké, na první pohled obývané stavení. Dříve mohlo sloužit hospodářským účelům, ale dnes už rozhodně ne. Dnes to byl domek s čistou uklizenou terasou, u kterého stála prázdná psí bouda. V rohu domu byly bytelné dveře. Přišla k nim, a protože si nevšimla žádného zvonku, zaklepala. Po chvilce se vedle dveří otevřela okenice a z ní vykoukl černovlasý muž s plnovousem. Něco zvolal, ale Kasumi jeho slovům nerozuměla.
„Promiňte. Mluvíte anglicky?“ zeptala se.
„Ano, ano. Nepoznal jsem hned, že jste cizinka, ale situaci to nemění. Houska má zavřeno. Začínáme v dubnu.“
„Já tu nejsem kvůli turistickým prohlídkám, tedy do určité míry ano, ale… jde mi o jinou věc.“
„O jakou?“
„Slyšela jsem, že je pod zdejším hradem něco… zvláštního.“
„No… ano, ale proč vás to zajímá?“
„Záleží na tom? Vlastně… co byste řekl na takovou soukromou prohlídku po hradě?“
„Podívejte, nechápejte mě špatně, ale vy sem přijdete měsíc před začátkem sezony a chcete po mě, abych vás jen tak provedl po hradě, aniž bych věděl, co tím sledujete? Stavte se tu počátkem dubna, ano? Prohlídky máme vždy o víkendu od deseti do pěti.“
„Já sem ale nemůžu přijet, kdy se mi zlíbí. Víte, z Japonska je to sem docela kus cesty. Zajímá mě tenhle hrad především, kvůli… tajemným a neobvyklým věcem a kdo říká, že vám za prohlídku dobře nezaplatím? Kolik se běžně platí?“
„No… šedesát za osobu.“
„Korun?“
„Jistě.“
„Dobře, dám vám čtyřikrát tolik, když mě provedete hradem s tím, že mě povíte všechno, co budu chtít vědět.“
„Promiňte slečno, ale vy asi nechápete, jak to chodí, že ne? Na prohlídku obvykle jde kolem třiceti lidí, takže za jednu takovou dostáváme od turistů nějakých osmnáct stovek.“
„A kolik z toho dostanete opravdu vy?“
„No…“
„Podívejte, já nemám zase tak moc času, takže si tedy stanovte cenu sám, ať už můžeme začít.“
„Myslím, že tisíc na ruku bude stačit.“
„Polovinu teď, polovinu potom.“
„Co tím sledujete?“
„Řekla jsem, že chci dostatek informací, ale kde mám jistotu, že je dostanu?“
„Podívejte, slečno, vy nejste ta, kdo si tady určuje pravidla,“ řekl kastelán rozčíleně.
„Tak mě nenuťte to dělat,“ odsekla Kasumi.
Kastelán mlčky zabouchl okno a Kasumi se rozhlédla okolo. Bylo tu prázdno, tedy ideální podmínky pro poněkud hrubší jednání, na které se pomalu připravovala. Dostat se dovnitř musí a výklad kastelána se určitě bude hodit také, takže když to nepůjde po dobrém… Dveře domu se otevřely a z nich vyšel kastelán s deskami, ve kterých bylo spousta popsaných listů papírů. „Myslela jsem, že jste odmítl.“
„Pět set teď a pět set potom. Doufám, že držíte slovo a že nečekáte příliš, protože mnoho věcí o Housce ani já neznám.“
„Nemějte obavy.“ Kasumi zaplatila a kastelán jí dovedl k masivním železným vratům, které odemkl jedním z klíčů, které měl u sebe.
„Mimochodem, já jsem Petr.“
„Kasumi, těší mě.“

Vstoupili na vnitřní nádvoří hradu, které se tvarem podobalo čtverci. V přízemí vedlo dovnitř hradu několik dveří a nad sebou Kasumi spatřila podél vnitřní strany zdí ve dvou úrovních ochozy s vysokým černým zábradlím. Ten vyšší ochoz byl sotva pár metrů pod střechou, která sahala až po jeho okraj. Díky tomu byly ochozy a zdi chráněné před deštěm. Nádvoří tvořily velké kamenité desky, poskládané jedna vedle druhé a v jeho středu bylo nízké čtvercové hrazení, obklopující momentálně prázdnou plochu.
„Hrad Houska byl založen někdy v rozmezí let 1270 až 1280 Přemyslem Otakarem II.“
„Co tu bylo předtím?“
„Podle záznamů z kronik dřevěné hradiště. Dal ho někdy kolem roku 878 postavit vévoda Pšovanů, Slavibor.“
„Pšované?“
„Ano. To byl rod, jež sídlil na svém hrádku Pšově nedaleko Mělníka. Není to odsud daleko, asi dvacet kilometrů.“
„Ano, já vím. Přes Mělník jsme projížděli.“
„Vy tu máte někoho s sebou?“
„Svým způsobem jo, ale to není podstatné. Pokračujte a snažte se nic nevynechat, i když to může vypadat jako malichernost.“
„Dobrá, ale… většina cizinců se v České historii zrovna moc dobře neorientuje. Spíše je zajímá zdejší výzdoba, malby, zkrátka umění a ne historie hradu.“
„Já upřednostňuji spíše tu historii. Prohlídka nějakých obrazů, nábytku a podobných věcí mě neosloví.“
„V době výstavby Housky byl nedaleko odtud postaven hrad Bezděz. Až vystoupáme nahoru, bude jistě vidět v dálce na kopci.“
„Ten Bezděz, má nějakou spojitost s Houskou?“
„Oba byly postaveny stejnou hutí, ale z hlediska vzniku to bude vše.“
„Vraťme se prosím ještě zpátky k těm Pšovanům. Zmiňoval jste nějakou kroniku…“
„Ano. Záznam o tom se objevuje v kronice Václava Hájka z Libočan. Počkejte, někde to tu budu možná mít.“ Petr se chvíli prohraboval v papírech, na kterých byly mnohé poznámky a otištěné stránky ze starých knih až nakonec našel to, co hledal. „Mám to tady,“ řekl a podal Kasumi list s drobným úhledným písmem.
Ta se na to zběžně podívala a pak to Petrovi vrátila se slovy: „Mohl byste mi to přeložit?“
„A… ano jistě, promiňte. Tak tedy poslouchejte:

Léta Páně 878: Slavomil Pšovský, jinak Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, jemuž bylo jméno Housek dáno. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek nebo Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skály, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven.

„To tam vážně je? To o těch duchách?“
„Ano, jak jsem říkal už předtím – Houska skrývá mnohá tajemství.“
„Nestojím o žádné turistické strašáky, takže ty vypusťte, ale řekněte mi, opravdu se tu něco objevovalo?“
„Nejprve bych pokračoval v ryze faktických věcech, souhlasíte? Pověsti a strašidelné historky necháme zatím stranou, dobře?“
„Ano, jen mi řekněte jednu věc – ta díra, je stále někde v okolí hradu?“
„Je tady, to ano. Váže se k ní zajímavá historka, ale teď zpět k historii. Jak jste si jistě všimla, Houska stojí na pískovcové skále, nevelkých rozměrů a tomu byla uzpůsobena velikost hradu a jeho tvar.“
„Proto je téměř čtvercový.“
„Ano. Tam venku v místě, kde se skála zvedá, byla postavena vysoká věž. Jinak byl hrad tvořen třemi křídly, jak jistě vidíte. V tom zadním křídle je kaple, kam se půjdeme později podívat. Hrad se po čase dostal do držení pánů z Dubé a jeho majitelem byl Hynek Berka z Dubé. V té době patřilo okolí Housky koruně, ale král Václav II. byl vězněn právě na nedalekém Bezdězu a toho Hynek využil, aby zde postavil opevněný hrad. Tehdy zde z Prahy do Žitavy vedla obchodní stezka a tedy ráj lapků a zlodějů. Z ochrany kupců proudily Hynkovi značné peníze. Časem se zde vystřídalo několik majitelů. Zhruba na přelomu 15. a 16. století bylo kolem hradu vybudováno opevnění, později stržené ve století 17. Roku 1658 byla také zbourána zmiňovaná věž. Koncem 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, jehož podobu dnes připomíná nejvíce.“
„To opevnění… proč bylo strženo?“
„Hrad měl být původně zbourán celý, ale nedošlo k tomu.“
„To mi neuniklo, ale jaký k tomu byl důvod?“
„Patrně se mělo za to, že hrad už neplní svoji funkci, ale to, proč došlo ke změně, se dodnes přesně neví. Objevují se názory, že hrad nepotřeboval vnější opevnění, protože případné nebezpečí nehrozilo zvenku ale… z vnitřku. Tím už ale zacházíme k pověstem a nejprve si projdeme některé obytné místnosti.“
„To je, myslím, zbytečné. Říkal jste něco o výhledu po krajině…“
„Pojďte tedy za mnou nahoru.“ Petr provedl Kasumi přes nádvoří a vstoupil do jedněch dveří v pravém křídle. Na konci chodby zde bylo točité schodiště, po kterém oba vystoupali až nahoru. Ocitli se tak v nejvyšším patře. Přešli do vedlejšího severního křídla, kde vešli do jedněch z dveří. Místnost zde byla prázdná až na zbytky maleb na zdi. Výhled z okna byl ale působivý. Silně zalesněná krajina a v dálce dva vysoké strmé kopce. „Na tom kopci vpravo, tak tam stojí Bezděz. Za jasného počasí je krásně vidět.“
Kasumi se nahnula z okna, aby dobře viděla, co je kolem hradu. „Kde přibližně je ta díra?“
„Měla by být kousek pod námi. Tam vás ale už nezavedu, dohodli jsme se jen na prohlídce hradu.“
„Vím. Trefím tam sama. Půjdeme se podívat do kaple?“
„Proč ne.“ Vchod do ní byl v přízemí v severním křídle hradu, tedy v tom samém, kde byli teď. Sešli proto po schodech dolů a Petr odemknul dveře dovnitř.“

„Víte, já se v tom zase tak moc nevyznám, ale neměla by kaple být někde stranou? Tohle vypadá, že je v samotném středu hradu.“
„Skutečně tomu tak je. Vskutku jde o ne zrovna obvyklou polohu.“ Vstoupili dovnitř a Kasumi hned zaujal její tvar. Obdélníkový půdorys se u oltáře, směřovaného k východu, tvaroval do podoby pětiúhelníku. Západní strana byla ukončena tribunou. Stěny byly zdobeny několika freskami. Všimla si na nich i několika podivných postav.
„Je normální, aby byli ti lidé znázorněni hlavou dolů?“
„To opravdu není a to není jediná zvláštnost. Fresky pocházejí ze třicátých let 14. století. Všimněte si na stranách zpodobnění archanděla Gabriela a Michaela. Michael, jak vidíte, bojuje s drakem, tedy symbolem zla.“ Kasumi si výjev prohlížela a pozornost věnovala především drakovi. Nevypadal jako draci z pohádek, které slýchala v mládí, ale na druhou stranu jí bylo jasné, že podoba Asijských draků se od těch Evropských v mnohém liší. Byl poněkud obtloustlý, postavený na čtyřech nohách a celý měl nazelenalou barvu. V jeho předních prackách však byl zvláštní kruhový předmět.
„Předpokládám, že vás zaujala ta koule. Skutečně jde o unikát. Nevím o žádném jiném zpodobnění Michaela s drakem, ve kterém by byl zachycen tento předmět. Říká se, že v okolí Housky kdysi nějaký takový drak žil.“
„Existuje nějaké vysvětlení, co je ten předmět zač?“
„Ne, ale vzhledem k tomu, jak to drak drží, by se mohlo zdát, že se to snaží chránit.“
„A co ty ostatní fresky?“
„Nad tribunou je vyobrazen svatý Kryštof, ale to zdaleka není tak zajímavé jako dvě postavy támhle.“ Petr ukázal na malbu, kde z jedné stojící postavy jakoby vylézala postava další.
„Zdá se, že jsou překryty. Někdo je přemaloval?“
„Právě že ne. Prokázalo se, že byly namalovány současně. Podivné je i to, že jen jedna postava má svatozář.“
„Co to značí?“
„To opravdu nevím.“
„Může to být nějaká přeměna, transformace?“
„Vyloučit se nedá asi nic. Máte na mysli povznesení obyčejného člověka na svatého?“
„Nebo naopak. Co je tu dál?“
„Tady za tribunou je další postava, lukostřelce.“
„Lukostřelce?“
„Nikdo nemá ani ponětí, co je tím myšleno, protože není znám ani jediný ekvivalent. Vzhledem k tomu, že se odsud provádělo kázání, mohlo by snad jít o jakousi modlitbu vystřelenou jako šíp do oblak. Zkrátka symbolický význam.“
„Možná, ale… to tady vzadu na té postavě, to je ocas?“
„Ano, podivné, já vím. Nic podobně zajímavého tu už není, takže bych přešel k těm pověstem. Berte je ale skutečně jen jako pověsti.“
„Ano, ale jak se říká – ve všem je zrnko pravdy.“
„Tahle kaple je podle jedné z pověstí vlastně uzávěrem Pekel.“
„Přímo tady kde stojíme?“
„Přesně tak. Kdysi zde byla nějaká průrva a na jejím místě byla kaple postavena.“
„Kopal tu někdo?“
„Nešlo o nic rozsáhlého, ale když se nic neobjevilo, upustilo se od dalších výkopů.“
„Ve kterých místech?“
„Poslyšte, vy máte ale zvláštní otázky. Pokud vím, tak tady u oltáře.“
„Hmm, něco dalšího?“
„Venku před hradem byla kdysi studna a tvrdilo se, že vede do Pekla. Místní se rozhodli Peklo prozkoumat a tak dolů spustili nějakého na smrt odsouzeného muže. Když ho po chvilce vytáhli zpět, měl prý úplně bílé vlasy a nebyl schopen říct, co bylo tam dole.“
„Co se s ním stalo?“
„Krátce poté zemřel a studna byla zasypána, jenže to nebyl zrovna jednoduchý proces. Zdálo se totiž, že je bezedná. Trvalo téměř tři roky, než se někomu podařilo tu studnu uzavřít.“
„Mělo z ní během té doby něco uniknout?“
„O ničem se nemluví. Co by vás ale mohlo zajímat je událost, co se přihodila Máchovi.“
„Komu?“
„Karel Hynek Mácha, to je jeden z našich nejznámějších básníků, copak jste o něm nikdy neslyšela?“
„Pochybuji.“
„Vážně ne? To se divím.“
„Macuo Bašó.“
„Cože?“
„To je zase náš nejslavnější básník. A vidíte, taky jste o něm neslyšel.“
„Chápu, kam míříte, ale zpátky k Máchovi. Zajímaly ho okolní hrady a zříceniny, a když byl tady na Housce, stala se mu jedna zvláštní věc. Napsal o tom v dopisu určeným pro jeho přítele, zdejšího hajného.“
„Máte přepis v těch listech?“
„Tady ne, ale určitě to najdu někde doma. Pojďte.“ Opustili kapli a Kasumi se zájmem sledovala, jak ji Petr zamyká. Věděla, že ta kaple je místo, kde má největší šanci něco objevit. Nemůže ale kopat jen tak do země, když nemá nářadí a navíc, když se tu pohybuje kastelán. Venku pořád slabě pršelo a začalo se stmívat. Petr jí vyvedl z hradu, zamkl bránu a zmizel ve svém domku. Během pár minut byl zpět s popsaným listem. Víte, překládat něco takového není zrovna snadné, ale pokusím se.

Milý Eduarde,… nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla..
Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.
Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.
Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle…“ Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval.
Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý…“ Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své…! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu… Hrůza… Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře.
„V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima.
Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví.
„Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené vily, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.

Kasumin výraz už během čtení zvážněl a když Petr dočetl, trvalo jí notnou chvíli, než se k tomu vyjádřila a to jediným slovem: „Pitomost.“
„Proč myslíte?“
„Pokud by se to opravdu stalo a pokud by z toho ten Mácha byl vážně tak zdrcený, tak by se jen těžko obtěžoval s takovým obšírným vysvětlováním plným zbytečných poznámek a popisů.“
„Nezapomeňte, že to byl básník. Je logické, že využívá takové obraty.“
„Dejme tomu, ale i tak. Studna má prý být zasypaná, takže kudy by se tam asi tak mohl dostat?“
„To… vážně netuším ale kdoví, jak to vlastně bylo. Možná nalezl nějaký jiný vchod.“
„Hmm.“
„Můžete nad tím klidně dumat dál, ale mám pocit, že tímto prohlídka končí, takže…“
„Ano, děkuji mnohokrát. Moc jste mi pomohl. Tady jsou vaše peníze.“
„Díky. Užijte si zbytek dovolené, slečno.“ řekl Petr a odešel do domu.

Kasumi sice byla o tisícovku lehčí, ale dozvěděla se mnoho nového. Prošla si ještě nádvoří a hledala cokoli, co by připomínalo průchod do podzemí. Bohužel marně. Vydala se dolů do vesnice, ale hned za rohem spatřila o zeď opřeného Ivana. Seděl v trávě a nepřítomným pohledem zíral před sebe. Na první pohled na sobě neměl žádná zranění, ale nevypadal vůbec dobře. Pohrávala si s myšlenkou, že se půjde podívat, co mu je a pomůže mu, ale copak si to zaslouží? Ne, ani náhodou. Když procházela kolem něj, spatřila, jak zamžikal očima a pokusil se vstát.
„Héé, Kaš-š-umi. Ahój.“
„Tobě nic vážného není? Škoda. Jenom ses někde ožral jako prase, viď?“ Ivanovi sice chvíli trvalo, než se mu podařilo se postavit a stejně se přitom musel opírat o zídku. Popošel o pár pomalých nejistých kroků blíž ke Kasumi, která naopak ustoupila dál od něj. „Nechoď ke mně, vždyť to z tebe táhne jak ze sudu whisky.“
„Có? Možná ze sudu piva.“
„Záleží na tom? Já jsem zjistila spoustu nového a už vím, minimálně to, že jsme na správném místě. Co jsi zjistil ty?“
„Nó, čepují tu dobrý pivo.“
„Zmiz mi radši z očí.“
„Né to né. Vždyť já jsem šel sem za tebou ti… pomoct a… ale už jsem sem nedošel.“
„Nejlíp mi pomůžeš, když přestaneš tak smrdět.“
„Tó asi nepude. Ale… teď se pudu asi vyspat. Unavil sem se.“
„Spíš venku. Zavřená v autě s tebou nebudu.“
„Nebudem spát venku, protože jsem… dostal bydlení.“
„To myslíš vážně?“
„Ruda z hospody mě nabíd, pokoj u sebe v domě a dokonce tam přichystá postel i pro tebe, tak jakej sem?“ Ivan zvednul ruce v oslavném gestu a evidentně čekal samou chválu.
„Jseš blbej, blbej jako snad nikdo. Žvaníš samý voloviny a kdoví, co jsi tomu chlapovi nakecal. Chápeš, že si musíme všechno nechat pro sebe? Nikdo se nesmí dozvědět, o co nám vlastně jde.“
„Ale… já si rád povídám.“
„Spíš zkus chvíli držet hubu a ukaž mi, kde bydlí ten trouba.“ Ivan se potácivým krokem vydal dolů k vesnici. Cestou minuli jen tři domy a on se u každého zastavil a zkoumavým pohledem si ho prohlížel. Nakonec skončili před hospodou u auta.

„Počkej chvilku tady. Musím se zeptat, kde… bydlíme.“
„Jo a při té příležitosti do sebe hodíš další sklenku nebo radši dvě a budeš na tom ještě hůř. Jdu s tebou. Vešli dovnitř a hned se ocitli v prostorném sále s mnoha stoly všude kolem. Bylo tu i nevelké pódium, patrně pro nějaké slavnosti. Za výčepem stál hospodský s dlouhou zástěrou. Zcela jistě byla původně bílá, ale to naznačovaly jen občasné světlejší fleky mezi četnými skvrnami od mastnoty, zbytků jídla a piva. Ivan okamžitě zamířil ke stolu v koutě sálu, kde seděli dva muži. Jeden z nich byl holohlavý čtyřicátník, ale ten již jen ležel na desce stolu a vyspával. Druhý ještě vnímal okolí, i když s tím měl problémy. Byl hubený s černými dlouhými vlasy.
„Rudo!“ zajásal Ivan a roztáhnul ruce, aby svého kamaráda objal. Ruda vstal ze židle a šel mu naproti, ale zakopl o židli a svalil se na podlahu. „Rudó? Kam jdeš?“ ptal se Ivan a naklonil se nad něj. „Musíme jít domů. Už se mi chce… spát.“ Ruda se obrátil a nechápavě sledoval Ivana.
„Cože?“ řekl.
„Přepni na češtinu, blbe,“ řekla Kasumi a šťouchla do Ivana, který chvíli nechápal, co se po něm chce, ale pak začal už česky.
„Vstávej Rudo, já sem přece Ivan, Tvůj kámoš.“ Pomohl mu zpátky na nohy a Ruda se mu chytil kolem ramene, aby zase neupadl. Sice byli oba úplně namol, ale nedalo se Ivanovi upřít to, že ze všech tří vydržel nejvíc. „Tak jo, Rudo. Jdeme domů. Ukaž kudy.“ Ruda natáhl ruku a chvíli s ní nejistě mával sem a tam a pak ukázal na dveře za výčepem.
„Támhle,“ zvolal radostně.
„Dobře, tak jdeme,“ řekl Ivan a vyrazili tím směrem.
„Tam je nejspíš kuchyně, vy kreténi. Musíme ven.“
Ivan se náhle zastavil a chvíli si přebíral, co mu Kasumi řekla. „Jdeme asi blbě, Rudo. Tam je kuchyně.“
„Nekecej,“ řekl Ruda, „to chci taky umět tohlencto. Jseš jasnovidec, vole!“
„Ještě než odsud vypadneme, byste měli zaplatit, ne?“ ozvala se Kasumi.
„Jo, ještě než odsud vypadneme, bysme měli zaplatit,“ řekl Ivan Rudovi.
„Ještě než odsud vypadneme, bysme měli zaplatit!“ zařval na celý sál Ruda.
„Jo, to bysme měli,“ řekl Ivan a táhl Rudu dál ke vchodovým dveřím jakoby nic. Kasumi se otočila na hostinského, ale ten nevypadal, že mu počínání těch dvou vadí.
„To je v pohodě,“ řekl, „vyberu si to, až vystřízliví. Radši na ně dejte pozor, slečno.“ Kasumi sice nevěděla, co se jí snaží hostinský říct, ale ona nikomu nic nedlužila, tak proč se o to starat?

Všichni tři vyšli ven a Ruda s Ivanem nasávali čerstvý vzduch.
Byla už skoro tma a Kasumi se rozhodla, že bude lepší být Ivanovi nablízku. Ne proto, aby mu pomáhala, ale aby věděla, co bude dělat.
„Tak jo, Rudo. Kde bydlíš?“ ptal se Ivan.
„Já ti nevím, kámo. Někde tady to bude.“
„Počkej, tak pudem tady ulicí a uvidíme. Když uvidíš svůj dům, tak houkni.“
Kasumi byla docela ráda, že šli dál relativně mlčky až na nějaké to brblání, ale netrvalo dlouho a Ruda spustil: „Hele, vole. Letos vám to natřem. To se vsaď.“
„Ne ne ne. Už sem ti to řikal několikrát, naši chlapi sou nejlepší. Vždyť si do prdele vzpomeň jak to dopadlo loni.“
„Ale hovno, vole, ti řikám, že doba kdy Rusáci kralovali ledu je v hajzlu. Teď to přebíráme my a to až… až do konce světa.“
„Na to rovnou zapomeň. Já sem velkej vlastenec a nedovolim, aby nás Českej hokej převálcoval. To teda ne.“
„Neser mě, kámo. Vážně nám nedovolíš vyhrát?“
„Jasný, že ne.“
„To ale nemůžeš, to takhle nemůžeš, vždyť co já z toho zasranýho života jinak mám? Vždyť se na to podívej a řekni mi, z čeho se mám radovat, když ne z našeho hokeje?“
„Ne, ti říkám, že ne. Jste přece po revoluci, na prahu nový éry. Stojíte tváří v tvář novým lepším zítřkům, ne?“
„Lepším zítřkům? Zejtra budu mít vopici. To nic pěknýho nebude.“
„No to je fakt. Vlastně sme pořádně v prdeli.“

Pokračovali ulicí a minuli už několik rozpadajících se stavení. Kasumi napadlo, kam až takhle mohou dojít. Po pár minutách Ruda zase začal.
„Kámo?“
„Co?“
„Já se asi pudu utopit.“
„Fakt? Myslim, že se ti to nebude líbit.“
„Vážně ne? Tak mi poraď něco jinýho. Já už mám toho všeho dost.“
„Zkus se zastřelit. To bejvá rychlý.“
„Když já ti nemám flintu.“
„Já jo, počkej, někde tu bude. Nikam nechoď,“ Ivan Rudu pustil a vytáhl z pod kabátu svoji pistoli Yarigin.
„Do prdele, to snad není pravda. Okamžitě to ukliď!“ řekla Kasumi.
„Buď zticha tý… potvoro jedna,“ řekl Ruda, který stejně vůbec nevěděl, co Kasumi říká, ani kde vlastně je.
„Na, vem si ji,“ řekl Ivan.
„Ne počkej, já to nedokážu. Zastřel mě ty.“
„Možná se zastřelím s tebou. Taky už mě to všechno začíná srát.“
„Ale… kdo pak vodpráskne mýho zetě?“
„Ty máš zetě?“
„Jo, jmenuje se pijavice a saje mi krev a hlavně prachy, musíš mi slíbit, že ji zabiješ, kámo.“
„Já ti nevim, možná se mu to nebude líbit.“
„To je možný. Ale ty ho donutíš kámo, seš přece borec, ne?“
„A nechceš ho radši zabít sám? Možná ti to zvedne náladu.“
„Jó, to by mohlo. Tak domluveno, jdeme na pijavici.“ Kasumi se od nich značně vzdálila, už když Ivan vytáhl pistoli a teď když se zase rozešli přemýšlela, jestli je bezpečné jít s nimi dál.
Ruda ušel jen pár kroků a náhle zvolal: „Hůů.“
„Co je, ty vole?“
„Už jsme doma. Kurva, já sem tak rád. Doufám, že mě žena s nikým nepodvedla, co sem byl pryč.“
„Někoho má?“
„Já ti nevim, ale viděl sem to ve filmech. Chlap přijde po cestách domů a najde tam cizí dítě. Jo, takhle to holt bejvá. Žencký sou svině.“ Ruda s Ivanem se dopotáceli před dveře prostorného domu. „Počkej, někde tady dole mám skovaný klíče.“ Ruda se shýbnul a odsunul rohožku, pod kterou byl svazek klíčů. „Na, odemkni to za mě.“
„Kterej je to klíč?“
„Ten poslední, vždycky to bejvá ten poslední.“ Ivan začal postupně zkoušet klíče do zámku.
„Co ti tak trvá, vole? Říkám ti, začni tim posledním.“
„A jakej z nich to je, do hajzlu?“ řekl Ivan a ukázal Rudovi všechny klíče. Ten se na ně nejistě podíval a pak na jeden z nich ukázal. Ivan ho vyzkoušel a konečně otevřel dveře. Kasumi zůstala stát na ulici. Bylo jí vlastně úplně jedno, jestli poteče krev, ale v žádném případě nestojí o to, aby tekla z ní.

„Pst, drž hubu. Stará určitě spí.“ Přišli do předsíně, odkud vedly dveře dál, nejspíše na chodbu a také schodiště do patra. Ruda na něj ukázal a řekl: „Tam někde jsou volný pokoje. Tam bydlíš, tak jdi.“
„Počkej, a co pijavice?“
„A jó, pijavice. Když ona asi nebude doma. Vždycky na noc chodí někam pryč.“
„Kam pryč?“
„Co já vim, někam do prdele.“
Za dveřmi se rozsvítilo světlo a do předsíně přišla starší žena s malým dítětem v náruči. Smutným pohledem se podívala na oba muže.
„Proč mi to děláš Rudo? Copak mě musíš ničit i ty?“
Ruda se otočil na Ivana a řekl: „Tak vidíš kámo, co sem říkal – podvedla mě. S kým máš to dítě, ty mrcho, jedna? Já ho zabiju, slyšíš, zabiju ho.“ Žena se rozplakala, otočila se a mlčky odešla. „Jo, to je jí podobný. Vždycky zdrhne jak malý děcko. No nic, běž si odpočnout, já taky už pudu.“
Ruda udělal pár kroků ke dveřím, narazil do stěny a sesunul se k zemi. Během chvíle usnul. Ivan se vydal nahoru do patra. Byla tu úzká chodbička a mnoho dveří po levé straně zdi. Zapadl hned do prvních dveří. Byl to běžný pokoj s postelí, policemi, knihovnou, televizí a dalšími věcmi. Okamžitě ulehl na postel. Kasumi venku zatím vyčkávala, jestli se začnou ozývat rány, ale k ničemu nedošlo.
Ze stále otevřených dveří vykoukla žena, rozhlédla se kolem, a když ve tmě nalezla obrys postavy, řekla vystrašeným hlasem: „Kdo jste?“ Kasumi nerozuměla, ale přišla blíže na světlo.
„Česky nerozumím,“ řekla v angličtině, „mluvíte anglicky?“ Žena nereagovala a tak se Kasumi zeptala znovu a to v ruštině. Žena kývla hlavou na znamení souhlasu a poté už začala rusky. Sice dlouho hledala vhodná slova a nerozuměla příliš dobře, ale byly schopné se domluvit.
„Co tu hledáte? Máte něco společného s Rudou jako ten druhý muž?“
„Do určité míry ano.“
„Kde vlastně je?“
„Ten Ruda mu nabídl nějaký volný pokoj. Jde o to, že tu máme určitou práci a zdržíme se zde pár dnů, ale nejbližší ubytovna je trochu z ruky. Já se ale klidně vyspím venku, nemám s tím problém a nechci vás obtěžovat.“
„Co jste si dohodli s Rudou je vaše věc, já jsem s ním po dnešku definitivně skončila, takže mě to nezajímá, ale chci, aby byl v domě klid, protože tu je malé dítě, takže buďte prosím tiše.“
„Rozumím, nemusíte mít strach. Můj… ehm společník bude zřejmě už v pokoji, můžete mě ukázat, kde je?“
„Prázdný pokoj je nahoře v patře poslední dveře v chodbičce. Pojďte už, ať mohu zamknout.“ Kasumi vstoupila dovnitř. „Jinak já jsem Anna,“ řekla žena a podala si s Kasumi ruku.
„Kasumi, těší mě. Pobyt tady vám zaplatím, nemějte strach.“
„Mě na tom nezáleží. Neberte mě špatně, ale problémů máme i tak dost, takže víc než možnost přenocovat nečekejte. Maximálně vám ráno dám něco k snědku, ale musíte se mi zaručit, že nebudete dělat problémy.“
„Nemohu mluvit za Ivana, mého společníka, ale co se mě týče, můžete být bez obav. Ráno odejdu a vrátím se nejdříve večer, bude-li to vůbec třeba. Jen by mne zajímala jedna věc, promiňte asi je to osobní, ale ráda bych věděla, proč tohle děláte? Proč dovolíte tady přenocovat úplně cizím lidem a k tomu ještě cizincům?“
„Jak jsem už řekla, je to hlavně Rudova věc a kromě toho… mě už pramálo záleží na tom, co se kolem děje. Na mém místě byste to viděla stejně. Víte, Jaromír, on je… ale to je jedno. Dobrou noc,“ řekla Anna a odešla pryč.

Kasumi dle pokynů vstoupila do „svého“ pokoje. Byl téměř vyklizený a zůstalo tu jen nějaké nepotřebné harampádí. Bylo tu rozbité jízdní kolo, krabice s oblečením, dvě židle s ulomenými nohami a také několik dek a povlečení na postele. Postel tu však nebyla, ale nebyl tu ani Ivan. Za normálních okolností by tomu nevěnovala pozornost, ale pocítila výhodu v možnosti pobývat tady poblíž místních lidí. Mohla se díky tomu snadno dozvědět o tom, co se v okolí povídá a v tom viděla vůbec největší plus. Byla přesvědčená, že celá ves bude už zítra vědět o jejich příjezdu a jak se říká – přítele si drž blízko, nepřítele ještě blíž. Kasumi považovala za potenciální nepřátele všechny lidi v okolí. Vydala se z pokoje, aby našla Ivana. Nebylo to zase tak těžké, protože hlasité chrápání se ozývalo jen z jednoho pokoje. Uvnitř byl na posteli rozvalený Ivan. Pokoj už na první pohled vypadal obývaně, a kdyby sem jeho majitel teď přišel, s největší pravděpodobností by skončili na ulici. „Hej, Ivane, vstávej ty kreténe!“ Ivan něco zabrblal ze spaní, převalil se na bok a chrápal dál. Kasumi s ním párkrát zalomcovala, avšak zbytečně. Nakonec jí nezbylo, než ho jednoduše odtáhnout. Měla co dělat, vzhledem k jeho váze, ale zvládla to a velice pomalu ho dopravila do pokoje.

Rozložila si na podlaze jednu z dek, ale než stačila ulehnout, Ivan se probral.
„A jé, Kasumi, tebe sem dlouho neviděl.“
„Sklapni a spi.“
„Ne, počkej. Asi se mi to dneska moc nepovedlo, co? Promiň, já sem se nechtěl takhle, ech… zřídit.“
„Mlč. Mám s tebou jen samé starosti.“
„No tak to zase ne. Zařídil jsem spoustu věcí a jen mi to teď trochu nevyšlo, no, to se stane. Pověz mi, co chystáme zítra?“
„Zítra jdu do lesů hledat díru v zemi, ale ty se mnou nepůjdeš.“
„Proč ne?“
„Nestojím o tebe. Můžeš se ale postarat o něco jiného.“
„Poslouchám...“
„Možná je někde na Housce cesta do podzemí. Mohla by být v kapli pod zemí a možná i někde na nádvoří, ale pochybuji. Ty Máchovy kecy mi nepřijdou zrovna věrohodné.“
„Cože? Jó, Mácha. Toho si pamatuji, počkej, jak jen to bylo.“ Ivan se zamyslel a pak vykřikl:
„Jo, už vím, to se ti bude líbit. Poslouchej.

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

„Drž hubu, chci se vyspat a ne poslouchat nesmysly.“
„Ty vůbec nemáš romantickou duši.“
„Možná ne, ale zato mám rozum, který tobě evidentně schází. Už s tím nepokračuj, jasné!“
„To se neboj, já to stejně dál neznám, ale zajímalo by mě, jak souvisí Mácha s naší věcí.“
„Podle dopisu, co napsal, se dostal do podzemí pod nádvořím a prošel nějakou… asi bránou nebo co a ocitl se v Praze roku 2006.“
„Tak to je teda borec. Víme, kde ta brána je?“
„Samozřejmě že ne. Bude to výmysl, o tom není pochyb.“
„Cy říkal něco o tom, že tu hledáme portál, tedy nějakou bránu.“
„Ano, ale ta nevede do budoucnosti.“
„Jó? Jak to víš?“
„To je moje věc. Zkrátka a dobře se starej jen o tu kapli, zatímco já budu hledat další stopu v lesích, ale teď už spi.“
Kasumi se konečně uložila ke spánku a neuběhlo ani deset minut a Ivan se zase ozval.
„Klidně si zítra choď po lese, ale já už vím, jak bránu najít. Počkáme si na Máchu a dostaneme z něj, kam to vlastně vlezl. Když nebude chtít spolupracovat, tak to z něj prostě vymlátíme.“
„Je rok 1994, ty blbče. Nebudu na něj dvanáct let čekat a navíc je to nesmysl. Kromě toho za dvanáct let už… budu jiná.“
„Jak to myslíš?“
„V tu dobu mi potáhne na čtyřicítku a to už není věk na věci, které dělám doteď.“
„Jo, už ti rozumím. Budeš stará na to, aby sis mohla vyskakovat na kde koho. Zatímco teď se ti může postavit jen málokdo, tak v tu dobu budeš ráda, když najdeš někoho, s kým dokážeš zatočit, ha ha. Jo, to ti nezávidím, che che. Pád až na dno, hmm. Alespoň vidíš, jak výhodné je umět zacházet se střelnými zbraněmi. Žádnou dobrou fyzičku to nevyžaduje, takže zatímco já budu ještě v šedesáti schopen zabíjet, ty budeš ráda, když udržíš v ruce meč.“ Kasumi mlčky vstala a odešla z pokoje. Nechtěla, aby se tohle stalo. Začala pomýšlet na budoucnost, čemuž se obvykle vyhýbala, ale tentokrát už bylo pozdě. Bude možná žít ještě hodně dlouho, ale jak dlouho to bude opravdový život, tak jako doteď? Pak už přijde jen živoření, kdy bude vzpomínat na to, co dokázala nebo byla schopná dokázat. Možná bude lepší, když se toho nedočká.

Potemnělý sál ukrytý kdesi v podzemí, který osvětluje jen několik málo svící rozestavěných uprostřed. U zdi je obdélníkový oltář, na kterém je kalich s vínem a nad ním miska s posvěcenou hostií, kterou překrývá černá neprůhledná látka. Nad oltářem stojí kněz v černém plášti s kápí na hlavě. Stejně oblečení jsou další dva muži stojící vedle kněze a také čtyři další tvořící půlkruh na druhé straně oltáře. Kněz má na rozdíl od ostatních na zadní straně pláště vyobrazený velký rudý bafomet – obrácený pentagram. Před ním leží na oltáři nahá mladá žena. Nohy má roztažené a stejně tak ruce, ve kterých drží černé svíce. Přímo za knězem je na stěně připevněn velký dřevěný latinský kříž, avšak obrácený. Po jeho pravici stojí podstavec s knihou. Kněz a jeho dva pomocníci se sklonili k oltáři.
„In nomine Magni Dei Nostri Satanas, Introibo ad altare Domini Infemi,“ řekl zvučným hlasem kněz, načež pokračovali druzí dva slovy: „Adjutorium nostrum in nomine Domini Inferi.“ Kněz dále pokračoval sám: „Před mocným a nepopsatelným Knížetem Temnot a v přítomnosti všech hrozivých démonů Hlubin a této shromážděné společnosti, já potvrzuji a přiznávám své minulé omyly. Prohlašuji, že Satan vládne zemi a potvrzuji svým slibem uznávat a ctít jej ve všech věcech, bez výhrad.“ Odkryl černou látku a pozvedl do výše misku s hostií. „Přijď, ó mocný Pane Temnot a pohleď příznivě na tuto oběť, kterou přinášíme tvým jménem.“ Položil hostii zpět na oltář a obrátil ruce nataženými dlaněmi dolů. „Ó mocný a hrozný Pane Temnot, prosíme tebe, který přijímáš a uznáváš tuto oběť, kterou ti obětujeme ve prospěch této shromážděné společnosti, na kterou jsi vložil svůj znak, kterým můžeš přispět k naplnění a prodloužení našeho života pod tvou ochranou a proto vydáváme příkaz tvému strašlivému pochopovi ke splnění našeho přání a zničení našich nepřátel. Žádáme tě, služebníku Pána Temnot, o spolehlivou pomoc při tomto zvláštním přání. O pomoc při zabití všech, kteří nám stojí v cestě a tím pohrdají mocí tvou a tvého Pána. Znič ty, co jsou pokrevně spjaty s matkou mého syna, neb všichni ti si zasluhují smrt. Pouze jeho a jí ušetři.“ Kněz uvedl ruce do výše a pronesl: „Potvrď nám, tvým věrným dětem, Ó Pekelný Pane, jehož chválíme svou neřestí a věříme ve tvou nespoutanou sílu a moc, že patříme mezi tvé vyvolené. Zříkáme se duchovního ráje slabých a chudých, vkládáme do tebe naši naději, očekáváme splnění všech našich přání. Skláníme svá těla k zemi a hrdě říkáme: Otče náš, jenž jsi v Pekle, pochváleno budiž tvoje jméno. Přijď království tvé, staniž se vůle tvá, jak na zemi, tak i v Pekle! My tuto noc splatíme své spravedlivé dluhy a neprohřešíme se na cestě utrpení. Uveď nás v pokušení a zbav nás naší falešné pobožnosti, protože tvoje je království, moc i sláva až na věky!“ Kněz uchopil hostii, otočil se zády k ostatním, zvedl ji do výše kříže a hlasitě a vztekle započal dlouhou řeč. „Ježíši, podvodníku, zloději slibů a loupežníku smyslů - slyš! Ode dne, co jsi se stal výplodem slabých střev falešné panny, jsi nesplnil ani jeden svůj závazek a zklamal jsi ve všech svých slibech. Staletí uběhla marným čekáním na tebe. Lidé se tě dovolávají a slýchají: „Doufejte, snášejte utrpení, andělé vám pomohou, Nebesa se vám otevřou...“ Ty podvodníku! Ty dobře víš, že všechno jsou jen lži, jen výplody chorých mozků. Zapomněl jsi na chudobu, kterou jsi kázal a poddaní se zamilovali do banketů! Viděl jsi slabé klesat pod tlakem prospívajících, zatímco ty jsi klidně stál a kázal úslužnost! Ach, jaké pokrytectví! Ty věčná špíno Betlémská, museli jsme přijmout tebe i tvé nestydaté podvody, tvé neodpustitelné zločiny! Měli jsme zatlouci hřebíky do tvých rukou daleko hlouběji, trnovou korunu narazit na tvé čelo daleko pevněji a vyvolat větší krvácení z tvých zasychajících ran na boku. A tak učiníme a činit budem, klidně znesvětíme tvé tělo, znesvětíme je obrovskou zhýralostí, ty prokletý Nazarejče. Pohleď, velký Satane, na symbol těla toho, který chtěl ze Země vymýtit rozkoš a který ve jménu Křesťanské "spravedlnosti," zavinil smrt miliónů našich statečných Bratrů. My proklínáme jej, a przníme jeho jméno. Pekelná Výsosti, uvrhni jej do Hlubiny, ať věčně trpí v nekonečných mukách. Přenes na něj svůj hněv, ó Kníže Temnot, a rozervi jej, protože on musí poznat sílu tvého vzteku! Povolej své legie, vyšli své posly na podporu tohoto a přivolej na Křesťanské potácející se kreatury jejich záhubu. Andělé, cherubíni a serafíni musí zalézt a třást se hrůzou, ležíc na lopatkách před tebou. Rozdrť brány Nebeské, protože zločiny na našich předcích musí být pomstěny!“ Kněz hostii hodil na zem a zuřivě po ní začal šlapat, poté vytáhl z pod svého pláště dokonale tvarovanou černou kouli a položil jí na ženu na oltáři. Z temnoty v koutě sálu se ozvalo zlostné zavrčení a všichni následně uslyšeli dunivé kroky. Nikdo z přítomných neviděl jejich původce a ten se jako plíživý stín přesunul k východu ze sálu. Když odešel, kněz dokončil obřad slovy: „Ego vos benedictio in nomine Magni Dei Nostri Satanas.“ Všichni přítomní hlasitě pronesli: „Ave, Satanas! Dokonáno jest.“