Štěpánka

Dnes pracovaly moc hezky. Děvčata se snažila a dokonce udržela pozornost při práci na jarní výzdobě. Později Jitka pomalované kytičky doladí, aby mohly vyjít na veřejnost a svou zkrášlovací roli opravdu splnily. Odcházely chladnou chodbou z dílen, nedávno příchozí Petruška a starousedlice Štěpánka. Malá měla tulivou náladu (prakticky neustále byla přítulná, nevymazlená, v kojeňáku totiž nemají sestřičky na takové věci moc času), věšela se na tetu Jitku a tahala rozverně za vlasy. Jitka ji se smíchem náhle rychle přetočila a zdvihla do náruče. Petřiny nohy nechtěně plácly Štěpánku přes tvář. 

„Ty máš taky tu hubu všude!“  Hýkavý chechtot poškozené zněl chodbou ještě chvíli poté, co se zavřely dveře vedoucí k pokojům děvčat.

„Sedni si a narovnej se!“ Vzhledem ke Štěpánčinu obrovskému hrbu, který ji nedovolil vzpřímeně stát, natož sedět, byla poznámka poněkud irelevantní. Jako by chybující stvořitel vzal pytel kostí a hodil jej na zem, k němu pak jen pro úplnost dolepil tenoučké opičí končetiny.

„Čačůů!“ rozčilovala se Štěpánka.

„Cože?“

„Čačůů, teto, čaču. Počem…“ 

„Já ti nerozumim, Štěpánko, co chceš? Čočku?“ Dívka nechápavě a pohoršeně obrátila oči v sloup, „Néé. Čačů!“ a rozhazovala přitom rozčileně rukama. „Čačů!“

„Čůrat? Chceš čůrat?“ Dříve Štěpánka chodila na záchod sama a o malou potřebu si neříkala. Bohužel ani o velkou, kterou si vyřizovala zcela samostatně, včetně hygienické koncovky, což končívalo nepříjemnou sprchou a praním prádla (maminka si stále přeje podávat Štěpánce léky na zředění stolice).

„Ne! Čačů, čačů!“ 

„Takže nechceš čůrat? Určitě ne?“  Štěpánka striktně zakroutila hlavou, vzdala další komunikaci a odebrala se do svého pokoje, na oblíbené místo na židli. Do náruče schoulila plyšového dinosaura a koukala. Koukala ráda a stále. Křivý obličej složila do dlaní (má palec v úrovni s ostatními prsty), oči olepené ospalky upřela na pečlivě ustlanou postel a ústa zkřivil úsměv. Náhle se začala hýkavě a zalykavě smát, modré oči sršely jiskřičkami, rachiticky zfušované tělo se otřásalo. A řehtala se a hýkala a pak se vychcala na židli, přímo tak jak seděla, to pustila do kalhot a mohla se smíchy potrhat, hlaholila a rozesmátý obličej byl  zkroucenější než kdy jindy.

Jitka zatnula zuby a šla připravit ručník, žínku a čisté prádlo. Nejradši by Štěpánu seřezala přes tu křivou hubu, ale to si samozřejmě nemohla dovolit. Chraptivě zadrnčel zvonek a Jitka s povzdechem běžela otevřít. Po Štěpáncee hodila letmé „Jdi do koupelny a svlíkni se“. Kdo to může teď být, děti jsou ve škole, rodiče nečeká, ti chodí až v pátek odpoledne, šéfová rozhodně nezvoní, ani neklepe, ba ani nezdraví. 

„Dobrý den,“ koukala na neznámého mladého muže. Alenin brácha, došlo jí. 

„Dobrý den, já nesu Alče ty vložky a mejdlo…“ podával Jitce igelitku.

„Nechcete jít za ní dál?“

„Jo, zajdu k ní, ale stejně mě hned vyhodí.“ Usmála se a kývla hlavou směrem k Aleninu pokoji. Ozvalo se zaklepání na dveře, pozdrav, pak už jen hudrání, v němž bylo rozumět jen „p dele“ a „máma“. Pár minut na to se sympatický bratr rozloučil a byl ten tam.  Jitka se vydala za Štěpánkou, aby ji vystrkala z pokoje do koupelny. Zatímco mluvila s návštěvou, vysmátá dívka  samozřejmě pod sprchu nedošla, neboť s rychlostí zvící lenochoda to nebylo možné. Ale nebyla ani v pokoji. Ze židle jen dopadaly kapky na podlahu a pár mokrých stop odcházelo, dokud nevyschly a značení cesty se neztratilo.

„Štěpánko, kde jsi? Štěpánko?“ nakukovala do společenské místnosti i do ostatních pokojů. Kam se tak rychle zašila? Nakoukla i na záchod pro vozíčkáře. Štěpána tam seděla, mokré tepláky svlečené opodál, na vyvýšené míse chlupatou nohu přes nohu a s blazeovaným úsměvem popíjela Jitčinu kávu.