O zapomínání

Sedla jsem si první k paní Procházkové jako vždycky. Jako vždycky hned vzala mou ruku do dlaní a divila se, že je mám tak studenou. Barva na vlasech jí odrůstá, její dcera už na barvení rezignovala. Zato minule měla nalakované nehty, divila se. Prý neví, jak se jí to stalo. Občas si představuju, jak vypadala jako slečna. Teď tu pospává ve starém svetru a neví, jak se hraje Člověče, nezlob se. Paní Procházková, která mi tvrdila, že zná Havla, prý s ním nedávno seděla. Doma zase dceři vypravuje, že je ve stacionáři byl navštívit Karel Gott, přitom na obrázku ho ani nepoznala. Taky zbožňuje miminka, kvůli jednomu spadla a zlomila si nohu. Musela do ldénky. Vrátila se domů a nedokázala sama usínat, brečela, dcera ji držívala za ruku, dokud neusnula. Na ldénce bývají občas krutí, nemají na lidi čas.

Hrozně si přála, abych k nim přijela, že dcera bude mít radost. Měla, ale největší paní Procházková, která byla nachlazená. Od dcery Jany, jsem se dozvěděla, kde paní Procházková pracovala. Mně vyprávěla, že byla v domácnosti. Mohla jsem si prohlídnout i fotky jejich dvou manželů. Paní Procházková je nepoznala…

Taky řekla, že jsem hezká. V rozpacích jsem poděkovala, ale pak jsem začala přemýšlet, jestli bez brýlí dobře vidí. Jsem zlá. Nezasloužím si takové komplimenty od babiček. Paní Procházková naopak babičko říká pečovatelce.

Nejveselejší ze všech je Laura Chrastínová. Když hrajeme Človeče, vždycky se s ní zasměju. Často se nemůže dočkat svého syna. Pořád se ptá pečovatelky, v kolik přijde. Jednou si šla pro kabát s hodinovým předstihem, chtěla být jen nachystaná, až přijde. Pak se mě ptala, kde má kabát, nemohla ho najít. Řekla jsem jí pravdu, smála se. Byla učitelkou a při společném vzpomínání pečovatelka vyzvídala, jestli používala fyzické tresty, když to bylo dovoleno. „Nikdy jsem děti nebila,“ hlesla. Tímhle si mě získala navždycky.

Laura se často nudí, vyžaduje od pečovatelek nějakou činnost. Je šťastná, že může umývat nádobí, nejšťastnější ale je, když přijde její syn a může jít domů. Pečovatelky ji vždycky chválí, jak jim pomáhala.

Naposledy jsme vyráběli bambulku. Zapojil se i pan John. Nějak se mu to nedařilo, možná z toho byl špatný, spravila jsem chyby, ale nechtěl už pokračovat. „Už toho bylo dost,“ řekl unaveně.

Paní Ajchlerová zapomněla sama mluvit. Jen opakuje věty. Nikdo si s ní už nepopovídá. Někdy čtu slova z obrázkové knížky a ona je opakuje.

V posteli leží paní Vlčková, hodně a ráda pije, protože se nudí. Dávám jí často napít, musím přidržet brčko u pusy. Někdy si pochutná i na čokoládovém mlíčku. Jednou jsem jí podávala lžičky s polívkou, i když mi to pečovatelka zakázala. Nemohla jsem ji nechat jíst samotnou, byla by celá od polívky.

Pan Frdlík zase sprostě nadává, protože tu nechce být, dává ho sem žena proti jeho vůli. Někdy když všem předčítám, musím ho překřikovat, ale nevadí mi to. Když pro něj přijde manželka, nemá radost. Musí ho s pečovatelkou zvedat z křesla, brání se. Křičí, že nechce, vlečou ho do šatny. I tak to někdy končí…