Dívka ve studovně

Zastavila ses prstem na řádku, který jsi právě dočetla a pohledem jsi přejela svoje okolí. Jsi obklopena vysokými regály plnými knih. Tolik knih. Bohatství slov a bohatství myšlenek. Tolik věcí, o kterých by ses díky nim mohla něco dozvědět. Ale není čas.

Je jich tolik, za celý život je nemůžeš přečíst. A přesto se skláníš a čteš dál. Sama. Nikdo o tobě neví, nikomu nechybíš. Jsi ve svém království. Nemáš ani tušení, o co se připravuješ.  Nevíš nic o touze, o něze.

Proč neodejdeš, dokud je čas? Čas. Nevidíš ho, neslyšíš ho, necítíš ho. A přece kolem tebe ubíhá ohromnou rychlostí.

V knihách promlouvají mrtví. Jejich myšlenky jsou věčné, ale oni jsou pryč. A už se nevrátí.  Ale ty jsi pořád tady. A tam venku na tebe někdo čeká. Ale tady tě nenajde…

A ty stále čteš. Čteš a sníš. S malíčkem v puse a s úsměvem na rtech.  A čas dál běží…