Jak se to rýmuje?

 Občas, za to nečekaně, se to přihodí. Přepadne mne thauma - údiv, úžas. Doslova přepadne, ten stav si nevybírám, jsme jím vybrán. V těch vzácných chvílích se dívám na svět očima dítěte, stávám se dítětem - nejzdatnějším z filosofů.

 A tak si tím světem kráčím a dívám se kolem sebe. A divím se. Že totiž ačkoliv něco je, mohlo by to i nebýt. Nic není samozřejmé, nic nemohu pokládat za prostou samozřejmost. Prekérní skutečnost. Vše by mohlo nebýt a možná že kdyby vše nebylo, bylo by to jendodušší, pohodlnější.  A vzdor tomu že všechno by mohlo nebýt, tak přesto něco je. Svým způsobem je to zázrak. Věřící lidé tomu říkají Dar.

 Jako milovník moudrosti odstupuji od skutečnosti, od svého zařazení ve světě. Neukotvený. Obětujíc sám sebe, zříkám se vnějších možností. Odkrývám bytí. Bojuji s Lethé, řekou zapomnění. Mým cílem je alethea, odkrytost bytí, pravda která nesmí upadnout v zapomnění.  Pravda, smysl jsou mými ideály. Ale co to je ten ideál? Je to hvězda na noční obloze. Já kormidelník na moři. K té hvězdě zamířím svůj člun. Sám moc dobře vím, že k té hvězdě nikdy nedopluji. Ale ta hvězda mi udává směr.

 Kráčím si tím světem a pokládám si otázku, jak se to všechni rýmuje a jaké je moje místo mezi tím vším. Cítím svou konečnost. Odprošťuju se od všech konečných jsoucen. Připoutávám se k věčnénu, odpoutávám od SÓMA, toho hrobu, kterým je osoba charakterizovaná funkcí, mocí a penězi. Žádná vnější podoba mi nemůže učarovat. Zajímá mne smysl, bytí.  Jsem dítětem všemu se divícím, ale také jsem Le Pendu - Viselec. Obrácen hlavou vzhůru.