Trojice

Trojice

Kohoutek cvakl na prázdno. Další den musím přežít. Tuhle hru hraju sám se sebou už podezřele dlouho. Je to ta nejzábavnější část dne  ta, na kterou se nejvíc těším. Cítíš chlad ocele na spánku a slabou vůni prachu v ovzduší. Roztočíš bubínek a posloucháš to cvrlikání. Někde tam je vysvobození. Chytíš ho a doufáš. Pak se nadechneš, pohlédneš do dálky a stiskneš spoušť. A nic. Srdce bije dál. Dobře, dneska ne. Snad příště.
            Slíbil jsem si, že to budu dělat takhle. Teda aspoň takhle, že to nevzdám hned a pokusím se to přežít. Asi se tomu říká kompromis, nevím a je mi to po čertech jedno. Všichni sou pryč. Mrtví a prostě no Vy víte co to je, že? Proč já tohle vlastně vyprávím, povídat si sám se sebou pche. Zpropadená loď, nejradši bych se potopil i sní, kdybych věděl jak na to. Nechávám se unášet proudem den za dnem a nevím co dál. To jste asi poznali i z toho, že se snažím zabít.
            Když jste dlouho o samotě, začínáte se bavit sami se sebou. Ještě k tomu, když jsou všude okolo jen vlny a vy se nemáte ani na co dívat. Ten rozsah obzoru ohraničený jen modrou je nekonečný, těžko se věří tomu, že někde tam je i konec té plochy. „ I ty poeto, co budeme dělat? Dnešní hru s pistolkou už máme za sebou, tak je čas na zábavu.“ ozvalo se mi v hlavě. Sakra práce zalez! Nechci s tebou mluvit! Vždycky akorát vymýšlíš šílenosti a ta poslední s tím stožárem byla pěkně hloupá. Navíc nemáme už ani plachtu. „ Tvoje podvědomí se tě snaží vytáhnout z letargie a ty mu takhle spíláš, to od tebe není vůbec pěkné…ani maličko. Jo a šéfe, už víme, kde jsme?“ Představím vás. To je Hlas. Objevil se před pár dny, když jsem se málem zbláznil z tajfunu. Teď si asi říkáte, že „málem zbláznil“ asi není úplně přesné označení, když mám imaginárního hlasatele. Dobře, trošku mi hráblo, ale mám to pod kontrolou. Na rozdíl od toho kam pluju, nebo jestli budu zítra žít. Ne nevím, kde jsme. Teda jsem. Jsem jen jeden ne Já a Hlas. „ Tááááákže co bude?“ Víš, že někdy dokážeš být pořádně otravnej? „ To se poddá, až se líp poznáme, dal bych si rybu.“ Jenže ty nechápeš, že já chci, aby si zmizel! Už jsem skoro řval, stál jsem a ruce jsem zaťaté v pěst a vztekem jsem se třásl. Tohle není dobré, je to jen výplod mého mozku. „ To víš, že jsem. Nepřijde ti tahle konverzace už nudná? Vedeme jí každej den od soumraku do úsvitu.“ Nic z toho není skutečné. „ Hehe, ale je. To ty nechápeš, že já jsem tady, abych ti pomohl se s tímhle vypořádat.“ Jak mi může pomoct imaginární šílenec? Zase jsem křičel, už se nedokážu koncentrovat skoro na nic. Sebeovládání mám, respektive nemám ani trochu pod dohledem a tak no…“Není to prča co? Být sám na palubě, bez posádky, ještě když jsi zodpovědný za jejich smrt.“ Nejsem za to odpovědnej! Nezabil jsem je.
           „ Aha a jak vysvětlíš tu situaci, kterou tady máme? Bylo vás tu šest, vzbudil ses na zádi s pistolí a v ní poslední náboj. Srandovní fakt: měla přesně šest nábojů. Jak kdyby to někdo naplánoval, viď? Ostatní nikde za to, tram ta da dá, všude krev. Ne že bych chtěl rýpat, ty si tu šéf, ale nevypadá to maličko podezřele?“                                                                             
            Mlčel jsem, nevěděl co říct dokonce ani to jak se cítit. Nemohl jsem je zabít, proč bych to dělal. Zkoumali jsme mořské dno naším novým sonarem. Všechno bylo v pořádku a pak najednou tma. Sedím na zádi, ruce od krve a v pistoli poslední náboj, přesně jak řekl Hlas. Bojím se říct jejich jména, bojím se zjistit, co se stalo, ale musím! Slíbil jsem si to, že to aspoň zkusím. To už víte a teď už i trošku víc. Nesuďte mě příliš tvrdě, jen protože sem šílenec a pravděpodobně i vrah. Nevíte, jak to bylo! Já taky ne, to nepopírám. „Já vím, jak to bylo. Chceš to vědět?“ Srdce se mi málem zastavilo.  Ztuhl jsem, chci to vědět? Někde hluboko uvnitř jsem se strašně bál. „ Nejdřív se, ale musíme najíst kámo. Tu rybu bych prosil.“ Omdlel jsem, tohle bylo na mě už moc. Nejděsivější, ale bylo, když jsem uviděl okolo poházené rybí kostičky. „Nějak jsi odpadl, tak jsem si půjčil naše tělo a ulovil moc pěknou rybku, chutnala nám.“ Znovu jsem málem omdlel, představa, že Hlas může ovládat moje tělo, opakuju moje, vím, že mě slyšíš… „Zas tak hrozný to nebylo.“ mě skoro srazila na kolena. Hned mi řekni, co se tady stalo! „ Nepovim, nasral by ses. Potřebuješ klid, hlavně se odsud potřebujeme dostat.“ Dělej! Hystericky jsem pokřikoval pořád dokola, dělej, dělej, dělej! A neozval se. Bylo ticho. Bylo to teď poprvé s tou rybou, kdy sis půjčil moje tělo? „ Na to se mi nechce odpovídat.“ Tohle je jen zlý sen, přesně tak to je, já se za chviličku probudím a budu doma u svojí ženy a dětí, bez tohohle magora, kterej…kterej mi pravděpodobně zabil kamarády. Po tvářích mi začali téct slzy. Problém je, že když jste už šílení o moc víc nezhroutíte. „Myslíš, že to nejde, víc ty rozumbrado? Dobře něco ti prozradím, nebyl jsi to ty ani já, kdo je zabil.“ Proč mě takhle mučíš! Mohl jsi to říct hned. „ Jak jsem už řekl, chci, aby ses uklidnil, uznávám, že jsem nezvolil tu správnou variantu terapie, jenže pochop moje prostředky jsou dost omezené.“ Co se tedy doopravdy stalo. Prosím řekni mi to. „ Nemyslím si, že bychom o tom měli teď mluvit. Hlavně, když se může vzbudit a to bys nechtěl, to mi věř.“ Cože? Kdo se může vzbudit? „Ten Třetí, jo šéfe si vážně případ. Je nás tu víc“ Jako…u mě v hlavě. „ Ono říkat u tebe v hlavě už není zrovna přesný pojem.“ Klid uklidni se, šílíš ze samoty a z toho co se stalo. Musí tady být nějaké rozumné a vědecké vysvětlení. „ Prosím prosím, můžu něco říct? Jasně že tu je rozumné a vědecké vysvětlení. Jsi multi-schizofrenní magor. S úctou tvůj, tedy náš doktor Hlas. Jinak pěkný jméno díky.“
            Někdy prostě musíte přijmout situaci, tak jak stojí. Třeba já jsem dobrý příklad. Myslím s tím přijmutím situace. Ne s opakovaným pokusem o sebevraždu a mnohonásobným roztroušením osobnosti. Takže jsem si řekl, že pořádně prozkoumám Hlase a toho Třetího, o kterém nechce mluvit. Dokonale do puntíku jsem se zcvokl. Chtěl jsem se začít šíleně chechtat, ale když by to nikdo neposlouchal, nemělo by to ten efekt.
            Dobře Hlase povídej mi o tom Třetím. „ To on je zabil.“ Nepovídej, hlavně že s tím Třetím jsem nikdy nemluvil a ani nevím, jestli je. „ Vážně byl to on, musíš mi věřit!“ Já jsem dostal zábavný nápad! Uděláme soud! Rozsoudím své roztroušené a šílené Já teda…Já ne já budu soudce. Rozsoudím Hlasa a Třetího. Usadil jsme se do rybářské stoličky a s šalamounským výrazem na tváři jsem zaťukal prutem o palubu a zvolal: Svolávám všechny mé osobnosti, nechť se dostaví na slyšení ohledně podezření z pětinásobné vraždy! Obžalovaný číslo jedna, pan Hlas, promluvte! „ Jsi větší blázen než já.“ Neodporujeme soudu! Budete odpovídat na otázky, které vám položím! Obžalovaný číslo dva, pan Třetí, promluvte. „Neměl jsi mě budit.“ Tohle bude napínavý, už se těším. Hahahahahaha (už mám i posluchače) rád vás poznávám, pane Třetí. Tohle je soud, musel jsem vás vzbudit. Mám pro každého z vás jednu otázku. Nejdřív pan Hlas. Kdo je zabil a co se stalo? „ Zabil je on! Sakra ty jsi ho vzbudil! Blázne, oba nás sejme! Počkal, až usneš, vzal si tvoje tělo, nabyl ten kolt a šel od jednoho k druhému a střílel je do hlavy. Udělal to přes polštář, aby se nevzbudili. Já se na to musel koukat, přinutil mě, nedokázal jsem ho zastavit. Promiň!“ Strašně mě zabolela hlava. Blesklo mi před očima, všude byla krev. Já měl prst na spoušti a zmáčkl kohoutek. Obličej se rozletěl na kusy. To byla poslední smrt, už nebylo potřeba ránu tlumit. Působivé, pomyslel jsem si. Teď je jen natahat a hodit do moře, hezky po jednom. Krvavá stopa se táhla od kajut kolem dokola paluby, až k zádi. Pak mizela v moři. Namaloval jsem na palubě pěkný ovál, škoda, že ta bouřka to smyla. Zase se zablesklo a koukal jsem zpátky na moře. „ Neměl jsi mě budit, ale chtěl jsi to vidět. Já je zabil a víš proč? Nesnášel jsem je a nudil jsem se. Ta zbraň pro to byla jako stvořená, pro každého jeden dáreček. Až usneš, vezmu si tvoje tělo a nepustím tě nikdy ven. Zabiju ti celou rodinu. Všechny a ty se budeš koukat, všichni se budete koukat!“
           Vstal jsem a šel pro zbraň. Byl jsem klidný, všechno jsem najednou věděl a rozuměl tomu. Já to byl, všechno jsem udělal já a stalo by se to znovu, kdyby se mě Třetí zmocnil. Oba dva křičeli v mojí hlavě. Stoupl jsem si na příď. Podíval se na zbraň a roztočil bubínek. Cítil jsem váhu zbraně a poslouchal zas to cvrlikání. Přiložil jsem jí ke spánku, počkal jsem, až se zastaví. Trvalo to věčnost, já měl, ale všechen čas světa. Konečně se bubínek zastavil. Doufal jsem, že konečně bude konec. Nadechl jsem se a stiskl spoušť. Prásk.