Nekonečno bolí

Byl to jeden z těch dnů, kdy se kopce za městem zdají tak neuvěřitelně blízko. Tlačí se na domy na okraji a člověk musí vzhlédnout vysoko, aby jim viděl na vrcholky, a pak má pocit, že na něj padají. Jako když stojí pod mrakodrapem, mraky plují opačně a budova se k nim nedrápe, ale padá dolů.

V takový den na mě všechno padá. Pocit roztrpčení střídá pocit úplné otupělosti. Tato tupost mě po chvíli zkolébá k stoickému klidu a přehoupne se k příjemnému stavu, kdy se cítím velice moudrá, smířená. Uvědomuji si svou situaci a sebe a svůj osud, uvědomuji si, že na osud nevěřím. Uvědomuji si, že vše záleží jen na mně samotné. A co jsem zatím dokázala?...

Můj vnitřní svět se točí v nekonečných smyčkách. Není kde se zastavit, kde odbočit. Nekonečno je bolestivé. Na to jsem přišla už dávno, to už bylo někde napsáno. Ale musela jsem si to sama zažít, aby se mi to dostalo pod kůži. Mám to tam, občas cítím, jak mi to tepe v žilách spolu s ostatním, jak mi to prolévá tkáně a vázne v mozku.

Nekonečno bolí. Nekonečno bolí, protože je živé.