Posel smrti V: Kapitola X - Váha slibu

Kasumi ležela na nepohodlném nemocničním lůžku v malém pokoji, hlídaném zvenčí policistou. Ten se z ní už včera snažil dostat, co přesně u Housky dělali. Když se po vsi rozkřiklo, k čemu došlo, pár lidí si vzpomínalo na dva podivné cizince a tak ji nalezli opravdu rychle. S Ivanem to bylo poněkud horší, protože se skrýval a ani ona nevěděla, kde vězí. Sice se snažila podat policii verzi, která se držela reality co možná nejvíce, ale když se jí zeptali na auto s kufrem plným zbraní, nastal vážný problém. Tvrzení, že je obyčejná turistka a podobné věci sbírá, nebylo moc přesvědčivé a důvod, proč svázali Gitu a Jaromíra, také nezněl moc věrohodně. Teď ale neměla chuť myslet na to, co se stalo. Rozhlížela se po pokoji, který nebyl příliš dobře vybaven, ale s tím neměla problémy. Přístroje kontrolující životní funkce se zdály být v pořádku, ačkoli už na první pohled bylo zřejmé, že mají něco za sebou, a to bylo nejdůležitější. Nevěděla, jestli se jí tu může dostat opravdu kvalitní zdravotnické péče, ale doufala v to. Hlavu měla ovázanou a zlomená noha byla v sádře, ale nebyla lékař a tak netušila, jak to všechno vypadá a jak dlouho si tu ještě poleží. Návštěva České republiky se ale dost prodlouží a pokud skončí ve vězení, může tam strávit dlouhé léta.

Za pootevřenými okny byl slyšet nepříjemný rámus. Podle výkřiků a pláče se zdálo, že jsou venku nějaké malé děti. Protože Kasumi měla okno hned po své levici, stačilo se jen trochu natáhnout a shlédnout z něj dolů. Na ulici u nemocnice byl hlouček malých chlapců a tloukli do jednoho dalšího, který ležel na zemi a marně se dožadoval pomoci. Teprve, když byl natolik zmlácený, že nemohl dál křičet, ostatní se sebrali a s pochvalnými řečmi odešli. Zcela jasně viděla, že útočníci měli podstatně tmavší barvu pleti a jí díky tomu přišla na mysl vzpomínka z dětství. Její otec Kamon byl původem z Thajska, a když přišel do Japonska, začal pracovat v docích. Nakládání a vykládání beden s rybami a dalšími mořskými tvory byla jeho nejčastější práce a vzhledem k tomu, že v přístavech pracovalo více cizinců z různých koutů světa, dostal se otec s některými z nich do vážných problémů. Bylo zvláštní, jak nenávistní mohou lidé být, když se někdo od nich odlišuje. S Japonci otec takové problémy nemíval, ale v případě některých dalších to už nebylo tak jednoduché. Vidina otce, který se po těžké celodenní dřině vrací domů zbitý, byla pro Kasumi hrozná. Tehdy věřila tomu, že je lepší táhnout s ostatními, ať už jde o cokoli. Nikdy nevybočovat, to bylo to, co si častokrát opakovala a dnes byla zatraceně ráda, že ona vybočila. Dobře věděla, že se vždycky najde někdo lepší, někdo mocnější, ale čím více se bude snažit, tím méně takových lidí může potkat. Čistá teorie byla v jejím případě převedena dost možná nechtěně v praxi, ale s ohlédnutím zpět se ty šílené roky plné bolesti a zdánlivě marného snažení ukázaly být ohromnou výhodou, kterou ostatní neměli. Už dlouhou dobu se ale nemohla zbavit myšlenek na nejistou budoucnost, které v ní vyvolal před pár dny Ivan. Jaké by to bylo, kdyby sem přišel doktor a řekl jí, že skončí třeba jako ochrnutá! Věděla, že se to v tomhle případě nestane, ale co kdyby jednou ano? Vůbec si nedokázala představit sebe připoutanou na kolečkové křeslo. Omezenou a zuboženou. Odkázanou na ostatní a neschopnou mnoha jinak běžných úkonů. Nebylo mnoho věcí, kterých se bála, ale tohle byla jedna z nich. Vzpomněla si na léta v Japonsku, kde už jen její jméno vyvolávalo v lidech pocit strachu a vědomí blížící se smrti. Během pár let si vybudovala ohromný respekt a věhlas po celém Tokiu a jeho okolí. I někteří její spolupracovníci se báli toho, že na ně jednou ukáže Tokutarův prst a ona si pro jejich život přijde. Dnes už ji Tokutaro neovládal a strašně ráda by ho viděla mrtvého. Dokud bude schopná se volně pohybovat a nebude ničím omezena, bude moci stále představovat hrozbu pro kohokoliv, ale kdo se zalekne ženy připoutané k vozíku? Nikdy by si sama nesáhla na život ale možná, že by změnila názor, kdyby se něco takového jednou stalo.

Vyhlížela z okna, protože to bylo to jediné, co tady mohla dělat. Chlapec ležící na chodníku stále ještě nevstal a zdálo se, že to s ním je vážné. Možná by měla někoho zavolat a upozornit na to, že venku je někdo, kdo potřebuje lékařskou pomoc, ale neudělala to. Sama sebe se ptala, proč by to vůbec měla udělat, vždyť k tomu chlapci ji nic neváže. Necítí k němu vůbec nic. Vlastně se k ostatním nikdy nevázala. Být zodpovědný za někoho jiného jí přišlo vždycky absurdní. Snad kdyby šlo o vlastní dítě, ale proč se starat o druhé ať jde o kohokoli. Bylo jen málo lidí, na kterých jí alespoň trochu záleželo. Jakákoli citová investice se totiž dala velice snadno otočit proti ní a mohla by z toho být velice nebezpečná zbraň. Proč dávat nepříteli nějaké výhody, když je může bez větších problémů využít? Zdálo se to být hrozné, ale ona to viděla jinak. Vždycky byla mnohem radši v úloze jakéhosi nezávislého pozorovatele, který získává informace, aniž by pro to musel cokoli obětovat. Napadlo ji, že chlapec venku možná bojuje o život a že by její reakce mohla být klíčová pro jeho záchranu, ale přesto neměla důvod něco dělat. Neviděla totiž jedinou možnou výhodu, kterou by to přineslo a spoléhat se na náhodu pro ní bylo většinou nemyslitelné. Roli pro ni hrála především jistota nebo to, co se jí blížilo. Napadlo ji, kolik lidí by se asi zachovalo stejně. Morální zásady většiny, by nejspíše rozhodly jednat a pomoct, ale ty její byly vždycky trochu odlišné. Přimělo ji to zamyslet se nad tím, jak se lidé snaží v očích jiných něčeho dosáhnout. Být zkrátka lepší. Mohlo by se zdát, že i ona měla snahu vynikat nad druhými, ale nebylo tomu tak. To, čeho dosáhla v podvědomí ostatních, byl jen jakýsi vedlejší produkt. Nikdy neměla potřebu ukazovat svoje kvality, neboť čím méně toho o ní druzí vědí, tím lépe.

Po ulici právě procházel nějaký stařec s malým psíkem. Byl to nejspíše jezevčík a bylo jasně patrné, že má svého pána velice rád. Stále se kolem něj radostně motal, snad jako kdyby podobné procházky nebyly příliš časté. Kasumin vztah ke zvířatům byl podobný jako k lidem. Sice ani jako malá neměla jediného domácího mazlíčka, ale během let poznala, že některá zvířata si dokážou k lidem vytvořit pouto, které se jen těžko dá zpřetrhat. Byla přesvědčená, že pokud se někdy někde dlouhodobě usadí, což zatím nebylo moc pravděpodobné, tak si pořídí nějaké zvíře, nejspíše psa, který pro ni jednak bude představovat užitek, ale také jistou věrnost a ta je v případě lidí obrovskou vzácností. Muž venku si všiml zmláceného chlapce a okamžitě se rozběhl k němu, aby zjistil, co se stalo a také mohl případně pomoci. Chvíli se nad ním skláněl, poté v rychlosti uvázal psa kolem pouliční lampy a pospíchal za roh nemocnice, patrně proto, aby sehnal pomoc. Evidentně měl velkou snahu, což Kasumi trochu udivovalo, obzvláště když byl muž již poměrně starý. Myslela si, že takový člověk už nebude mít nějaké mylné iluze o světě a společnosti. Kasumi, které bylo jen osmadvacet už dávno ztratila ty pěkné představy o lidech, které jí rodiče vtloukali do hlavy v dětství. Život ji naučil dívat se na vše pokud možno z několika úhlů pohledu a nikomu nedůvěřovat. Ona sama byla schopna poskytovat důvěru takřka komukoli, kdo jí ještě neublížil, ale jakmile zjistila, že se v dotyčném spletla a že ji zklamal, bylo zle. Dávala vždy velikou váhu slibům, na které se zcela spoléhala. Její sliby platili za každých okolností, ale zase s nimi šetřila. Očekávala, že sliby dané druhými budou mít rovněž takovou váhu a když se ukázalo, že ji někdo podvedl a zradil, tekla obvykle krev. Možná od druhých očekávala příliš, ale když dávají sliby, tak přeci mají počítat s tím, že je za každou cenu dodrží.

Po ulici právě procházel další člověk. Byl to nějaký mladý muž s kšiltovkou a kapucí na hlavě. Přišel ke chlapci a zdálo se, že se mu snaží nějak pomoci. Pořádně se rozhlédl kolem sebe, zřejmě aby se ujistil, že ho nikdo nevidí. Poté chlapce prošacoval a s nějakým předmětem urychleně utekl směrem, ze kterého přišel. Kasumi bylo jasné, že se ten člověk už nevrátí a že to, co si odnesl, byla zřejmě peněženka. S podobným chováním se už několikrát setkala. Také by se tak zachovala ale jen v případě, že by to opravdu potřebovala. Zbytečně okrádat lidi, co se nemohou bránit, jí připadalo zbabělé, ale rozhodně by se nepokoušela zloděje zastavit. Vždyť proč taky? Kdyby někdo ohrožoval ji, bylo by to samozřejmě něco jiného a taková událost by bezesporu vyústila smrtí útočníka, anebo v horším případě její smrtí. Smrt bylo něco, čemu se vždy bránila, jak jen to bylo možné, a věděla, že kdyby došlo k boji o holý život, udělala by naprosté maximum pro to, aby z něj vyšla vítězně.

Pes uvázaný venku se zdál být bez svého pána čím dál víc neklidnější. Pokoušel se uvolnit, a protože ve spěchu uvázaný uzel na vodítku zřejmě nebyl nijak pevný, tak se mu to nakonec podařilo. Pes se chvíli motal kolem chlapce a poté se rozběhl velkou rychlostí někam pryč. Kasumi viděla, jak pes běžel na silnici, co vedla poblíž a poté se ztratil pod koly právě projíždějícího auta. Řidič, který si musel všimnout, že něco srazil, ale nereagoval a odjel, jakoby se nic nestalo. Na silnici zůstala jen přejetá mrtvolka malého psa a Kasumi to stačilo, aby se opět utvrdila ve svém přesvědčení. Věděla, že kdyby se ten starý muž nestaral o chlapce, tak by mohl být se svým psem i nadále. Dětský život možná bude zachráněn, ale ten psí je nenávratně pryč a nabízí se otázka, který z nich má nebo měl větší cenu? Zpoza budovy právě vyběhlo několik zdravotníků s nosítky a pár přístroji. Krátce poté dorazila k místu také houkající sanitka, ze které vyběhli další muži. Kasumi neměla ponětí, co přesně s chlapcem dělají, ale když jejich původně překotné snažení značně ochablo, zdálo se, že už mu není pomoci. Stařec se vrátil, nejprve se o něčem dohadoval s ostatními a poté začal zoufale hledat svého psa. Trvalo notnou chvíli, než starce napadlo podívat se až k silnici. To už ale Kasumi nesledovala, neboť do pokoje právě přišel Cy.

Kasumi na něj zůstala chvíli překvapeně zírat, protože nečekala, že se tu objeví, a poté se snažila zjistit, co se děje.
„Cyi, co… co tu děláš? Vždyť sem nikdo kromě lékařů nesmí.“
„Taky tě rád vidím, Kasumi.“
„Promiň. Samozřejmě, že jsem ráda, že tu jsi.“
„Výborně a předpokládám, že budeš ještě radši, když ti řeknu, že před pokojem už nikdo nehlídá a hlídat nebude.“
„Chceš říct, že jsi zařídil, aby…“
„No jasně, že jo, copak si myslíš, že tě nechám zestárnout v base? Projednal jsem pár věcí s policejním náčelníkem a zdá se, že důkazy o tom, že jste byli s Ivanem na místě činu, se kamsi ztratily. Jste oba volní.“
„Za tohle jsem ti opravdu vděčná, Cyi. Díky.“
„Nic se nestalo. Jak už jsem párkrát říkal, tak na tuhle výpravu jsou potřeba dvě věci - prachy a zbraně. Přes prachy tu jsem já a jako zbraň mám tebe s Ivanem.“
„Bohužel máš momentálně jako zbraň pouze Ivana. Vždyť se na mě podívej.“
„Nemyslela sis, že na tebe zapomenu, že ne?“
„Jen v případě, že bys už neměl zájem pokračovat.“
„Vzhledem k tomu, co máme,“ Cy vytáhl černou kouli, „tak by bylo naprosto nesmyslné skončit.“
„Máme dvě možnosti. Buď Zambie, nebo Filipíny, protože portál pod Houskou nefungoval.“
„Kdepak, možností máme hned pět.“
„Tomu nerozumím.“
„Asi takhle, Kasumi. Mám už vše zařízené, takže buď v naprostém klidu. Až se dáš opět dohromady, tak spolu pojedeme do Anglie na panství Black Mirror. Tam se sejdeme s Pietrem Antolinim, což je můj přítel, který se teď stará o muže jménem Samuel Gordon. Samuel je člověk, který o Black Mirror ví spoustu věcí a pro nás je důležitý především z toho důvodu, že před třinácti lety zahynul, ale nyní je opět mezi živými.“
„To… přece není možné.“
„Zdá se, že to možné je a jeho znalosti nám mohou být velice ku prospěchu. Takže jistě chápeš, že ho potřebujeme.“
„Ano, ale říkal jsi něco o portálech.“
„Na Black Mirror se jich nachází hned pět, což znamená za prvé velkou šanci na nalezení nějakého funkčního a za druhé obrovské nebezpečí.“ Cy vytáhnul z kapsy svazek klíčů a dal je Kasumi.
„Od čeho jsou?“ zeptala se.
„Od vašeho nového bytu. Pronajal jsem ho a je jen pár kilometrů odsud. Ivan už tam je a požádal jsem ho, aby ti připravil vše, co budeš potřebovat a aby ti pomohl, jak jen to půjde. Budeš mít tolik času, kolik jen budeš potřebovat na to, abys byla minimálně v takové formě jako dřív. Dej si záležet, protože se blížíme k cíli a je mi jasné, že půjde o život. Já teď musím odjet do Skotska a vrátím se asi tak za měsíc. To už budeš mít sundanou sádru a budeš moct naplno cvičit. Domluvíme se, kdy budeš připravená, a spustíme náš plán. Teď už zase musím jet, takže na viděnou, Kasumi.“
Kasumi byla z toho všeho dost překvapená a snažila si to ujasnit. Samuel byl bezesporu důležitý, ale starost jí dělaly především portály. Má ráda výzvy, ale tohle je možná až příliš. Musí se co nejdříve uzdravit a připravit, protože tentokrát to bude opravdu nebezpečné.

Kasumi zůstala v nemocnici jen pár dnů a poté se již přesunula do malého, ale moderně zařízeného bytu na sídlišti na okraji Prahy. Ivan, který tu už bydlel, byt vybavil vším, co oba potřebovali a byl přímo nadšený, když sem poprvé přivedl Kasumi. Představa společného žití s Ivanem pro ní však byla dost děsivá.
„Vítej do nového života, Kasumi!“ křičel Ivan, jakmile jí otevřel dveře do předsíně, kde se nacházel botník, šatník a zrcadlo. „Pojď se podívat, co tu všechno je,“ řekl Ivan a ukázal jí celý byt. Vévodila mu velká místnost, která byla rozdělená na dvě části. Prává část představovala plně vybavenou kuchyni, kde byl i jídelní stůl a ta levá zahrnovala pohodlnou pohovku, křeslo, malou knihovnu a také televizi. V místnosti bylo také několik oken a dveře na balkon. Z chodby vedly dveře do koupelny s vanou a toaletou a také do velikého pokoje, kde byla manželská postel, což Kasumi zarazilo. Také tu našla všechny svoje věci, včetně zbraní a rovněž pár posilovacích strojů a činek. Tomu ale nevěnovala přílišnou pozornost, protože byla stále zaujata postelí. Obrátila se k Ivanovi, který nedokázal skrýt široký úsměv a pozorně sledoval její reakci.
„Nečekáš, že tam budeme spát oba, že ne?“
„Samozřejmě, že ano, vždyť je to jak dělané pro nás dva.“
„Vyspím se na pohovce.“
„Počkej, počkej, to přece nemyslíš vážně. Víš, jak to bude zajímavé. Vsadím se, že budu vůbec první člověk, kdo se ráno probudí hned vedle tebe.“
„Kde bereš tu jistotu, že se probudíš?“
„Poslouchala jsi mě vůbec? Budu první, kdo s tebou bude takhle spát. Neboj, všechno je jednou poprvé a ty si to vyzkoušíš a pak mě budeš na kolenou prosit, abych spával i nadále s tebou.“
„Budu na kolenou prosit? Hmm, tak to mě ještě neznáš. A mimochodem si moc nefandi, protože já už jsem v takové posteli párkrát spávala.“
„Aha a kdo spal vedle tebe? Japonský meč?“
„Člověk, o kterém jsem myslela, že mě miluje,“ řekla zasněně Kasumi.
„Počkej, takový člověk se vážně našel?“
„Drž hubu, Ivane. O tomhle se s tebou nebudu bavit.“
„Tys byly vdaná?!“ řekl nevěřícně Ivan.
„Neslyšel jsi mě?! Drž už hubu! Spát s tebou tady nebudu a tečka.“
„Proč ne? Myslel jsem, že ti to nebude vadit?“
„Co jako čekáš? Myslíš, že když jsi mě zachránil před tou potvorou a sehnal Cye, že se tím mezi námi něco změní? Pořád jsi idiot a já tě nenávidím.“
„Minimálně jsem velice schopný idiot, nezdá se ti? Podívej, co tu všechno máš, a v lednici jsem pro nás přichystal víno. Oslavíme náš společný život.“
„Slavit s tebou nebudu. Na tom, že tu budeme spolu, totiž není co slavit. Je sice hezké, že tu mám zase své věci, ale na nějaké pořádné cvičení můžu zapomenout, protože je to tu moc stísněné a ohánět se třeba takovou Naginatou vyžaduje prostor.“
„Čím, že se to chceš ohánět?“
„Zapomeň na to a radši vypadni.“
„No, to půjde těžko, když tu bydlím. Pořád jsme ještě nedořešili spaní.“
„Co chceš ještě řešit? Spím na gauči, tak se s tím zkus vyrovnat.“
„Vždyť se na sebe podívej, Kasumi. Chodíš o berlích s nohou v sádře a navíc jsi malá křehká žena. Snad mě nepovažuješ za takového sobce, že bych tě nechal spát na gauči, zatímco já budu mít postel.“
„Jsi snad první, kdo mě kdy nazval křehkou.“
„Aha a já už myslel, že jsem první, kdo tě kdy nazval ženou,“ řekl se smíchem Ivan a nečekal, že to Kasumi tak rozhodí. Naštvaně odešla ven z ložnice a usadila se na pohovce. „Ale no tak, vždyť já vím, že jsi žena, ostatně v tom hotelu to bylo celkem jasně poznat,“ řekl Ivan a sedl si vedle Kasumi. „No tak, Kasumi,“ snažil se jí uklidnit, „už se nezlob. Jsi jen taková… ženská verze Ramba. Trošku uber plyn, nebuď tak agresivní, uklidni se, začni se chovat mile, přestaň se pořád ohánět zbraněmi, zkus snížit tvůj průměr zabitých za rok, nauč se tančit, najdi si chlapa - o jednom bych věděl, někde se usaď, založ rodinu, vychovávej děti,…“
„Můžeš pro mě něco udělat?!“
„Cokoli si vzpomeneš.“
„Narvi si pistoli do tlamy a stiskni spoušť.“

Bydlení v neustálé společnosti Ivana nebylo pro Kasumi nikterak příjemné a to ani poté, co uběhly celé tři týdny od doby, co se sem nastěhovala. Prázdný nemocniční pokoj najednou vypadal jako ráj v porovnání s tím, co zažívala tady. Přestože měla stále nohu v sádře, snažila se být většinu dne co možná nejdále od Ivana. Historické památky bylo něco, co ji vždy zajímalo a tak se často vypravovala do centra Prahy, kde se navíc mohla poměrně snadno domluvit, neboť spousta lidí zde využívala značného turistického ruchu a tak zvládali alespoň základy angličtiny a němčiny. Německy Kasumi sice neuměla, ale angličtinu ovládala perfektně. Když se jednoho večera vrátila, domů překvapilo ji, že zde Ivan ještě není. Nebývalo to obvyklé, ale pro ni rozhodně vítané. Po rychlé večeři se natáhla na pohovku a pomalu usnula. Přibližně o půl dvanácté v noci ji probudila hlasitá rána z předsíně.
To právě přicházející Ivan ve tmě vrazil do botníku. „Do prdele!“ řekl. Kasumi rozsvítila světla a zjistila, že Ivan není sám, ale má s sebou velice spoře oděnou ženu. Už na první pohled bylo jasné, že ji sehnal nejspíše v nějakém nočním klubu, nebo možná rovnou na ulici.
„Jé, Kasumi. Ty nespíš?“ ptal se Ivan
„Vypadám snad na to?“ odsekla Kasumi
„Ty někoho máš, myšáčku?“ zeptala se udiveně dívka.
„Kdepak, to je… to je moje, ehm… pomocnice,“ odpověděl Ivan.
„Takže služka.“
„Ehm, tak nějak.“
„To je skvělé, myšáčku. Uvař nám pořádně silný kafčo, jasný?“ řekla rozkazovačně dívka a bylo jasně vidět, že si to užívá.“
„Ona ti asi nerozumí, lásko. Pojď radši rovnou na věc. Noc je krátká tak ať ji nepropásneme,“ řekl Ivan a odvedl svojí novou společnici do pokoje. Kasumi, která kromě první Ivanovy věty absolutně netušila, oč jde, se chystala opět ulehnout, ale než k tomu došlo, zaslechla další ránu a hned poté z pokoje vyběhla už zcela nahá žena.
Okamžitě se obořila na Kasumi. „Co si to dovoluješ? Hned se seber a ukliď ty pitomosti, co máš v ložnici. Málem jsem se o to přerazila!“
„Roxano, vykašli se na to, stejně ti nerozumí. Já to tu uklidím!“ křičel z pokoje Ivan a Kasumi přišlo líto, že jim vůbec nerozumí, protože to začínalo být zajímavé. Roxana ale rozhodně neměla v plánu přestat, už jen kvůli tomu, že jí přišlo hrozně zábavné řvát na pro ni naprosto podřadnou Asiatku, která navíc nechápala, co se kolem ní děje.
„Mám tě tam dostrkat násilím, ty čubko?!“ křikla Roxana a rázně vykročila ke Kasumi. Když si Ivan uvědomil, co má vlastně jeho dívka v plánu vyběhl z pokoje.
„Ne, přestaň, Rox, přestaň.“ Chytil ji kolem pasu a odtáhl radši co nejdál od Kasumi, které už došlo, že se jí někdo snaží ublížit.
„Cože?! Pusť mě, myšáčku, slyšíš?“ křičela Roxana na Ivana, který neochotně poslechl a marně se ji pokoušel uklidnit. „Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ ptala se Roxana.
„Věř mi, že to poslední, co chceš udělat, je ji naštvat.“
„Jak to, že se bojíš vlastní služky? Já se o ni postarám. Ukážu ti, jak se na tyhle cizácký mrchy musí.“
„To není nejlepší nápad, krásko. Ona vlastně ani tak není moje… služka, jako spíše jistá spolubydlící a…“
„Tvrdil jsi, že nikoho nemáš, Ivane!“
„Taky, že nemám, já…“
„Naštval jsi mě a za všechno může ona! Takový mrzák mi nebude překážet!“ Roxana semkla ruce v pěst, což dalo Kasumi jasný signál, že je načase se bránit. Samozřejmě mohla Ivanovi říct, aby si tu ženu odtáhl pryč, ale to by pro ní byla známka slabosti. Bylo jí jasné, že noha v sádře je značné omezení, ale ne tak velké, aby si neporadila s takovouhle ženou, která navíc jedná v afektu. Kasumi si v rychlosti sundala košili, která jí mohla částečně kompenzovat pohybové omezení, neboť i takovým na první pohled zbytečným „kusem hadru“ se dalo úspěšně blokovat údery a mást protivníka. K žádnému boji ale nakonec nedošlo, neboť se Roxana zarazila, prohlédla si Kasumino silné tělo a patrně naznala, že zase takové šance na úspěch nemá, takže se stále naštvaná, ale již i znervóznělá, velice rychle vyprovodila z bytu.

„Tak ti fakt děkuju,“ řekl ironicky Ivan.
„Spíš bys měl být rád, že zase nemusíš shánět Cye.“
„Právě jsi mi zhatila úžasnou noc s tou krasavicí.“
„Můžu alespoň vědět, co proti mně ta kráva měla?“
„Myslím, že ses jí už od začátku moc nelíbila.“
„S mojí existencí má problém hodně lidí.“
„Jo, a patrně ne každý ví, co máš pod povrchem.“
„O tom, co mám pod povrchem, neví nikdo, ale to, co asi myslíš ty je pro mě naprosto nezbytná věc. Jistě ti neuniklo, že ženská fyziologie má od té mužské značné odlišnosti a ať si každý tvrdí, co chce, tak reflexy, mrštnost ani znalost bojových umění nemůže plně kompenzovat nedostatek fyzické síly, takže nezbývá, než se trochu více snažit.“
„Hezky řečeno, ale můj božský večer to stejně nezachrání! Ačkoli si tak říkám, že by… se tu možná našel někdo, kdo by rád Roxanu nahradil, co ty na to?“
„Kdybys byl našrot, jak to u tebe občas bývá, tak bych snad ještě takový kecy pochopila, ale to, že jsi střízlivý mě jen utvrzuje v tom, že jsi imbecilní debil.“
„Hmm, no jak chceš.“ Ivan se pohodlně usadil v křesle, zatímco se Kasumi konečně vrátila na pohovku a chystala se spát. Očekávala, že bude klid, ale spletla se. Ivan zapnul televizi a začal přepínat kanály ve snaze najít něco zábavného.
„To nemyslíš vážně. Je půlnoc a já se chci vyspat!“
„Víš, co se mi na tobě nelíbí, Kasumi? Jak je možné, že tě vůbec nezajímám?“
„Sklapni a vypni tu zpropadenou televizi!“
„Ještě se ani jedenkrát nestalo, že bys o mě chtěla vědět víc. Takhle náš vztah přece nemůže fungovat.“
„Pleteš si mě s někým jiným. Já s tebou vztah nemám.“
„Chceš abych tu televizi vypnul?“
„Samozřejmě, že ano!“
„A půjdeš se mnou do postele?“
„Naser si.“
Ivan s úšklebkem zvednul hlasitost, ale nebyl takový hlupák, aby si myslel, že to Kasumin názor změní, takže zkusil něco mnohem stravitelnějšího. „Uděláme dohodu, ano? Já telku vypnu, stejně tam jsou samé voloviny, ale jen, když si zahrajeme takovou nevinnou hru, jo?“
„Nebudu se tu svlékat.“
„Tohle nemám na mysli, ačkoli… dej vědět, když změníš názor. Zahrajeme si hru na pravdu. Řekněme na tři otázky, ať tu nejsme věčnost. Budeme se střídavě ptát jeden druhého na to, co nás zajímá a budeme si zcela popravdě odpovídat. Bylo by to lepší hrát s flaškou chlastu, ale ta poslední včera večer padla za vlast.“
„Tak fajn,“ řekla Kasumi, „ale s televizí končíš a to myslím vážně. Víš, jak otravné je, když stále posloucháš, jak někdo mluví jazykem, kterému vůbec nerozumíš?“
„Dobře, slibuju, že televizi už nezapnu a to už nikdy, když si to nebudeš přát, ale chci i tvůj slib, že budeš mluvit pravdu.“ Tohle Kasumi zaskočilo, protože neměla v plánu Ivanovi říkat pravdu, když se jí to nebude hodit, ale už nemohla couvnout.
„Platí, máš mé slovo.“
„Výborně. Tohle bude ještě zajímavější než noc s Roxanou. Hmm, tak na co bych se tak mohl zeptat…“
„Hlavně to urychli, ať tu nejsme do rána.“
„Dobře, takže… co tě přimělo opustit Yakuzu?“
Tohle nebylo zrovna téma, o kterém by se chtěla Kasumi bavit, ale neměla na vybranou. „Stala jsem se nežádoucí, když jsem zabila… Ichira Watanaba.“
„To je vše? Trochu to rozveď.“
„To už není předmětem naší dohody. Teď se ptám já. Jaká jsi v životě utrpěl nejvážnější zranění?“
„Co to je za otázku? Jo, počkej už to chápu. Ty máš ráda pořádné drsňáky, co? Váleční veteráni a podobní.“
„Tak odpovíš mi?“
„No jasně. Zranění během výcviku Specnaz vynechám, protože to stejně nestálo za řeč, ale během války v Afghánistánu to bylo dost drsný. Vůbec první akce jsem tam měl roku 1979.“
„Můžeš přejít rovnou k tomu podstatnému?“
„Vydrž, já k tomu dojdu. Zážitky z války přece nemůžu jen tak vypustit, ne?“ Kasumi si povzdechla a rozvášněný Ivan popisoval svoji první akci. „Měli jsme zaútočit na palác Afghánského prezidenta Hafizuláha Amína. Nejprve jsme vyčistili restauraci na nedalekém kopci, odkud byl na palác skvělý výhled a založili jsme tam velitelství. Od KGB jsme měli plány paláce a jeho okolí, ale nemysli si, že to bylo snadný. Ten parchant to tam měl jako pevnost. U paláce byly palposty s kulomety a granátomety. Příjezdovou cestu nepřetržitě střežily T-54ky a samozřejmě nechyběla Amínova garda, tvořená především jeho příbuznými. Aby toho nebylo málo, tak v Kábulu jsme odhalili ještě tankovou brigádu. Nemít takovou podporu od BMPček a Šilek, nedostali bychom se nikdy dovnitř. Když jsme vyřadili kulometné palposty v oknech a dostali se ke zdem paláce, začali na nás ty svině házet granáty. Odneslo to dost chlapů, ale přeci jsme se probili dovnitř. Jenže pak teprve začalo peklo. Čistili jsme místnost po místnosti a neměli jsme žádnou pořádnou výhodu, takže nás tam dost zařvalo. Neustálé výbuchy granátů, střelba ze všech stran, hustý kouř a především neustále světlo, které znemožňovalo pořádné krytí.“
„To nikoho nenapadlo vyřadit elektřinu?“
„Jistě, že ano, jenže na to nebyl čas a navíc generátory byly až někde ve sklepě, kam jsme se nemohli dostat. Stálo to prostě za hovno a po jednom výbuchu jsem skončil zavalený zdivem. Nebylo by to tak hrozné, kdyby mi náraz nevyrazil čéšku na levé noze. Nemohl jsem se ani postavit, protože kolenní kloub byl skoro na sračku. Aby toho nebylo málo, tak mě zasáhlo několik střepin od granátů, takže jsem byl nakonec rád, že mě odtamtud dostali živého.“
„Hmm, to muselo být dost ošklivé.“
„Taky že jo, ale to nebylo zdaleka všechno. O tři roky později jsme s důležitým muničním konvojem projížděli pustou vesnicí. Pustá měla být podle rozvědky, jenže nebyla. Přepadli nás desítky mudžáhidů a já měl tu smůlu nebo spíš štěstí, že si mě chtěli nechat jako zajatce.“
„Vyzkoušel sis, jaké to je být vyslýchán?“
„Bohužel ano. Ty hajzly zajímaly počty našich vzdušných sil a pár blížících se akcí. Smůla byla, že se poblíž poflakovalo pár Pákistánských speciálů. Černí čápi se jim říkalo a jejich výslechové metody za těmi našimi zase tak moc nezaostávali.“
„Nevypadá to, že máš nějaké následky.“
„Taky jsi ještě neviděla, co mám na nohou.“
„Povídej.“
„Když pominu mlácení a postupné topení v sudu s vodou, tak mi také vkládali mezi prsty na nohou lihem namočené a potom zapálené kusy papírů. Je to hrozná věc a v některých případech pak byla nutná amputace. No ale naštěstí mě tam naši nenechali moc dlouho.“
„Ještě nějaký úžasný zážitek?“
„Jen čistý průstřel stehna a tahle jizva na tváři, což ti snad nemusím popisovat. Teď ale přijde na řadu moje druhá otázka a doufám, že se konečně rozkecáš.“
„To záleží na tom, na co se budeš ptát.“
Ivan se usmál, což Kasumi znervóznilo. „Proč sis usekla malíček?“
Tohle Kasumi opravdu zaskočilo, protože šlo o jednu z jejich největších životních proher. „Malíček jsem si neusekla najednou, ale po dvou částech. Poprvé to bylo ještě v Japonsku a podruhé během plavby do Thajska.“
„Já se ptal na důvod, Kasumi, nesnaž se to zamluvit.“
„Hmm, no tak dobře. Bylo to kvůli smrti… smrti mých dětí.“ Ivanův užaslý výraz a otevřená ústa mluvila za vše. Ani v nejmenším by ho nenapadlo, že Kasumi měla dítě a dokonce ne jen jedno. „Jedno jsem musela zabít sama, protože by mě jinak ty zkurvenci popravili. Proto jsem si uřízla první článek malíčku, protože to byla moje chyba. Neměla jsem to dopustit, prostě neměla.“
„To muselo být strašné. Mrzí mě to, Kasumi. Jestli nechceš, tak o tom nemusíme hovořit.“
„Zeptal ses a já s tím souhlasila, takže to dokončím. Druhé dítě mi zabili oni a… taky jsem za to mohla já. Přísahala jsem všem těm sviním pomstu, ale… nedošlo k tomu.“ Kasumi vypadala nečekaně sklesle a bylo na první pohled vidět, že ji strašně mrzí, co se stalo a že si to vyčítá. Ivanovi jí bylo najednou líto a snažil se představit si, jaké to musí být přijít o své děti a jedno z nich navíc sprovodit ze světa vlastní rukou. „Moje druhá otázka, Ivane,“ řekla Kasumi, když se zase vzpamatovala, „kolik lidí už jsi zabil holýma rukama?“
„Ha, ha, no jasně, chceš vědět, jestli jsi lepší a to v tomhle případě nejspíš ano. Jasně, že jsem prošel několika bitkami, ať už šlo o hospodské rvačky, zápasy v armádě nebo vyřizování účtů, ale obvykle protivníka neodváželi rovnou na krchov, což je v tvém případě běžné. Nepočítám to, ale takových lidí bylo v mém případě možná pět nebo šest. Někdy ti o nich povím, protože se k tomu vážou velice zajímavé historky.“
„Nemusíš se obtěžovat, ale jinak jsem ráda, protože máš co dohánět.“
„Jsem zase na řadě, a jelikož ti nechci přivodit další trauma, tak zkusím něco úplně nevinného. Proč máš na zádech vytetovaného právě draka?“
„Když jsem byla v Yakuze, měla jsem mít tetování na celém těle, ale můj šéf mi kupodivu učinil výjimku, protože bylo lepší na sebe neupozorňovat. Toho draka jsem si tam nechala vytetovat až mnohem později a to zkrátka proto, že se mi líbí.“
„Není špatný. Docela se k tobě hodí, ale nechceš si sundat podprsenku, ať si ho můžu prohlédnout celého?“
„Máš smůlu a navíc pořád mám jednu otázku.“
„Tak povídej.“
„Miluješ mě?“
„Ehh, jasně že jo, Kasumi. Jseš jedinečná.“ Ivan okamžitě políbil Kasumi přímo na ústa. Polibek ale netrval dlouho, protože naštvaná Kasumi okamžitě ucukla.
„Co si to dovoluješ?!“ vyštěkla na něj.
„Copak jsi neslyšela? Miluju tě, takže jestli ses o tom chtěla ujistit, tak se právě stalo.“
„Jenže já tebe nemiluju, ty pitomče.“
„Ale vždyť ses mě ptala jestli…“
„Sklapni!“ řekla a odešla do pokoje, kde ze sebou zamkla. Ivan evidentně nepochopil, proč se ho na to ptala, ale jeho odpověď ji potěšila.

Cy navštívil Kasumi přesně po měsíci od jejich posledního setkání a v tu dobu již byla Kasumi bez sádry a trávila spoustu času přípravami.
„Vidím, že nezahálíš,“ řekl Cy, když ho Kasumi vpustila do bytu. V rukou měla právě Nunčaku – dva dřevěné špalky spojené řetězem.
„Zdravím, Cyi. Tohle je skoro to jediné s čím můžu cvičit přímo tady v bytě. I tak se to už ale neobešlo bez několika nehod.“
„Tím myslíš támhlety praskliny v omítce?“
„Taky jsme museli nechat vyměnit jedno okno, ale to se stane. Se dvěma Nunčaky mě to zase tak moc nejde.“
„Nešlo by to cvičit venku?“
„Ale jo. Problém je v tom, že před sídlištěm je dětské hřiště a tak se všude okolo motá spousta spratků. Včera mi jeden z nich vběhl pod ránu a…“
„Proboha nechceš říct, žes ho zabila“
„Ne, stihla jsem tyč stočit stranou...“
„Uf, ještě že tak.“
„…a jenom jsem mu zlámala ruku.“
„Ehm.“
„Ta jeho rodina se teď na mě dívá trochu… divně a říkám si, jestli nebudou padat hlavy, když zase vyjdu ven. V tom baráku naproti jich žije snad deset a tak pro jistotu nevycházím z domu bez něčeho pořádně ostrého.“
„Možná by nebylo od věci požádat Ivana, aby chodíval s tebou. Nebavilo by ho sledovat tě, když se oháníš zbraněmi?“
„Kdybych při tom byla nahá, tak určitě ano.“
„Mám ho o to požádat já? Myslím, že neodmítne, když mu řeknu, že tě ohrožují nějací lidé.“
„Jak chceš, Cyi. Spíše mi ale řekni, jak to vypadá s naší věcí.“
„Je to skvělé. Samuel Gordon trčí ve vězení ve Skotském Aberdeenu a bude tam přesně tak dlouho, jak budeš potřebovat.“
„To zní opravdu skvěle. Víš, přemýšlela jsem nad těmi portály a vím, že půjde do tuhého. Ta noha mě pořád ještě trochu bolí a nemám v ní takový cit. Taky jsem pod Houskou přišla o katanu a…“
„O katanu?!“
„Jo je to velká škoda, ale co se dá dělat. Takovouhle nádhernou věc ale nikde jinde než v Japonsku neseženu a to je místo, kam nemůžu ani vkročit.“
„Šlo by tam poslat Ivana. Pověz mi, kde ji sežene a půjde to.“
„Bohužel ne, protože bych ji musela mít v ruce. Výběr takové zbraně, aby mi perfektně seděla, to prostě nejde udělat jinak než osobně. Krom toho jsem zvyklá na její dokonalé provedení a trvalo by mi dost dlouho se sžít s jinou. Podívej, asi takhle – žádný velký problém to není, protože toho tady mám pořád spoustu, ale potřebuji se s tím vším procvičit, protože jsem to už dlouho nedělala a nemůžu si dovolit nic podcenit.“
„Chápu, takže na jak dlouho to vidíš?“
„Desátého května, souhlasíš?“
„Jenom měsíc?“
„Cyi, já ty zbraně nedržím poprvé v ruce. V Thajsku jsem s nimi cvičila takřka neustále.“ „Trochu mě mrzí, že jsem u toho nebyl. Možná bych pak nebyl tak nervózní, když se proti tobě v Tibetu postavila ta žena. Rozhodně to pro mě byl zážitek, protože to, co jste tam obě předváděly, bylo neuvěřitelné, ale měl jsem o tebe šílený strach.“
„Chmm, Akira Watanabe... Netušila jsem, že mi půjde po krku přes tři roky, ale nebyla tak dobrá.“
„Ještě že tak. Ale abychom to dořešili. Pojedu hned zase zpátky a připravím propuštění Samuela přesně na desátého května. Přibližně koncem dubna se sem vrátím a spolu poté vyrazíme na Black Mirror. Zřídíme si základnu v tamním opuštěném bunkru. Bude to ideální skrýš.“
„To by měla být.“
„Sejdeme se s Pietrem právě tam a Samuela vyslechneme.“
„Fajn. Zdržíš se tu alespoň přes noc?“
„Promiň, ale rád bych byl co nejdříve zpátky. Ale mohli bychom si dát alespoň kafe, co ty na to?“
„No, proč ne.“

Hned druhý den vyrazila Kasumi ven. Tentokrát měla v plánu prozkoušet si několik technik s Naginatou - zbraní podobnou šavli. Její čepel byla asi tak dlouhá jako násada – necelý metr. Mohla sloužit poměrně jednoduše k sekání i bodání, ale díky těžišti, které bylo zhruba uprostřed zbraně, s ní bylo možné velice rychle točit a pokrývat tak zhruba metrovou vzdálenost od jejího uživatele. Předpokládala, že případní útočníci si pořádně rozmyslí něco provézt, když má v rukou něco tak dlouhého. Nechtěla zbytečně vyvolávat konflikty, takže poodešla od sídliště o značný kus dál než posledně. Na okraji parku byl dostatek prostoru bez překážek a tak se mohla pustit do provádění přesně nacvičených póz, výpadu, krytů a podobně. Pochopitelně se to nemohlo vyrovnat tréninku s jiným člověkem, ale byla přesvědčená, že by dost možná ani v celé zemi nenašla nikoho, kdo by to s Naginatou uměl, alespoň z poloviny tak dobře, jako ona. Zhruba po půl hodině k ní přiběhly tři malé děti, které nepochybně patřily k lidem, kterým předevčírem zmrzačila chlapce. Nenechala se jejich udivenými výrazy znervóznit, ale neustálé pokřikování, které přišlo vzápětí, již otravné bylo. Když ji jeden hlasitý výkřik tak vyvedl z míry, že si dala ratištěm přímo do zubů, rozzuřilo ji to. Zlostně se podívala na děti, které se mohly potrhat smíchy, ale dobře věděla, že to byla především její chyba. Nemůžu se přeci nechat vyvádět z míry takovými parchanty, říkala si v duchu, a dále se už soustředila jen na sebe a zbraň, kterou svírala v rukou. Dětem se rozhodně nedala upřít velká snaha o to, aby Kasumi opět vyvedli z míry. Pobíhali okolo, stále na ni pokřikovali a doufali, že se zase praští nebo si rovnou udělá něco vážného. Kasumi už se ale moc nepletla a když už chybu udělala, tak pouze v tom, že zkazila posloupnost a přesnost jednotlivých výpadů. Jeden z chlapců však dostal nový nápad, jak Kasumi přinutit udělat chybu a to tak, že ze země sebral malý kámen a hodil ho přímo na ni. Kasumi kámen zasáhl přímo do pravé tváře a ačkoli to nezanechalo víc než malou odřeninu, byl to pro ni důvod zasáhnout. Moc dobře věděla, které z prchajících dětí se jí pokusilo ublížit a klidně byla ochotná i zabíjet, protože stačilo málo a kámen ji zasáhl do oka. Rozzuřila se, okamžitě upustila Naginatu a v dlaních se jí takřka instinktivně objevil nůž. Záda prchajících dětí byla snadným cílem, ale uvědomila si, že není vhodné je zabíjet. Místo toho rychle sebrala jeden z kamenů, napřáhla se a vrhla ho po onom chlapci. Zasáhla ho do hlavy, přesně jak chtěla, a on se skácel na zem. Z rány mu vytékala krev a hlasitě brečel. Po chvilce se zvedl a utíkal, co mu síly stačily domů. Kasumi se vrátila pro Naginatu a vracela se domů. Přemýšlela, jestli jsou zde všichni děti tak zlí a nenávistní.

Krátce po poledni přišel do bytu Ivan. Na oběd většinou chodíval do nedaleké jídelny a vždy nosil jídlo i Kasumi.
„Čau, krásko, dneska máme vepřový řízek.“
„Díky, Ivane.“ Kasumi si od Ivana vzala ešus s jídlem a položila ho na jídelní stůl.
„Jo, nevíš náhodou, proč venku před domem čeká nějaký tlustý prase a dožaduje se toho, abys vyšla ven?“
„Asi tuším proč. Bude si ale muset počkat, protože mám docela hlad.“
Zatímco Kasumi obědvala, Ivan se posadil proti ní a snažil se zjistit, co se stalo. „Má to něco společného s tím klukem, cos mu zlámala ruku?“
„Dnes jsem dalšímu z nich roztrhla kůži na hlavě.“
„Ehm, neplánuješ zmrzačit celou rodinu, že ne?“
„Když to bude nutné… Podívej, já nedovolím, aby mi někdo ubližoval, a nerozlišuji, jestli jde o dítě nebo dospělého. Stejně tam mi je jedno, jestli je dotyčný, černý, bílý nebo žlutý. Vidíš tuhle ránu na tváři? Tak to je od jednoho z těch jejich parchantů.“
„No dobře, ale zase tak moc se nestalo.“
„No jasně a co bys řekl, kdyby mi vyrazil oko? Taky by se nic nestalo?“
„Na tom něco je, to máš pravdu. Já toho pořeza pošlu do hajzlu.“ Ivan vyšel na balkon a shlédl dolů, kde stál obtloustlý, špinavý čtyřicátník v obnošeném tílku. Mezi dveřmi v domu naproti byla většina jeho rodiny a zdálo se, že je zajímá, jak celá věc skončí.
„Tak podívej, ty pitomče,“ řekl Ivan, „zalez do svý špinavý díry, než se ti něco stane. Pamatuj si, že jestli tví spratci ještě jednou ublíží mý holce, tak s tebou vytřu podlahu.“
„Cože?! Ty bílá tlamo, já ti zuby vytluču z huby!“
„Jen do něj, Laco!“ ječela starší žena zpoza dveří.
„Ty se do toho neser, mámo,“ obořil se Laco na svou ženu, „tohle je chlapská záležitost!“
„A to myslíš, že budem čekat, až nám ta kurva děti pobije? Vem s sebou kluky a vlítni dovnitř, ne?“
„Drž hubu a neřikej mi, co mám dělat. Beztak seš furt ožralá jak prase.“
Kasumi vyšla na balkon také a když ji muž zpozoroval, pohrozil pěstí a okamžitě spustil. „Co?! Ty žlutá píčo jedna! Si myslíš, že mý děti mlátit budeš, ty rasistko zasraná?! Polez dolů a já ti ukážu, že na mou rodinu si vyskakovat nebudeš!“
Řvaní muže přilákalo pozornost dalších obyvatel sídliště, kteří vylézali na balkony nebo rovnou před domy a snažili se zjistit, co se děje. Po více než měsíci už všichni věděli, že Kasumi s Ivanem jsou sice zvláštní lidé, ale nevyhledávají žádné konflikty a chovají se nadmíru slušně. Kasumi, která uřvanému muži vůbec nerozuměla se tázavě obrátila na Ivana a očekávala, že jí to přetlumočí. Mezitím muž poodstoupil dál a opět začal křičet. „Všichni ste to viděli! Vraždí tady moji rodinu, svině cizácká! Já jsem slušnej člověk a mý děti jakbysmet a nikdo nám nebude srát na hlavu! Smrt té rasistické svini! Smrt té rasistické svini!“ Zatímco muž dole skandoval neustále dokola to samé a to společně s početnou rodinou, která vyšla před svůj dům, Ivan se mlčky otočil a byl připraven sejít dolů a bránit Kasuminu čest.
„Počkej, Ivane, co se to děje? Kam jdeš?“
„Jdu tomu tlustému prasákovi ucpat tlamu pěstí.“
„Tohle je moje věc a vyřídím si to sama. Pověz mi, o co mu jde?“
„Myslím, že to bys nechtěla slyšet.“
„Jen mluv.“
„Prý máš v plánu mu vyzabíjet děti a tvrdí o tobě, že jsi rasistická svině.“ Kasumi si k pasu okamžitě připnula dlouhý nůž. Neměla v plánu ho použít, pokud bude muž ochoten bít se čestně, ale o tom dost pochybovala. „Neblázni, Kasumi, vždyť jsi viděla kolik jich tam je. Půjdu s tebou.“
„Tak dobře, ale drž se ode mne dál a nezapomeň na pistoli. Pro jistotu.“
„Bez obav. Yarigin je na sedmnáct nábojů, takže i když se na tebe vrhne celá rodina, tak je zvládnu postřílet všechny.“
„Pokud jich v tom domě není ještě víc.“
„To snad ne, ačkoli… ruku do ohně bych za to nedal.“
Když Kasumi s Ivanem vyšli ven, Laco zbrunátněl a okamžitě vytáhl kapesní nožík. Kasumi na to reagovala vytažením téměř třikrát tak velkého armádního nože, který měla už řadu let. „Dej si pozor,“ řekl Ivan a poodstoupil kousek dál. K místu se blížili dva policisté, kteří zřejmě procházeli poblíž a zjistili, že se zde něco děje. Jakmile je zahlédla Lacova rodina, vrátili se ve spěchu do domu.
„Co se tu děje?“ ptal se jeden ze strážníků.
„Ta rasistická svině mi zmrzačila děti!“ řval Laco a ukazoval nožíkem na Kasumi.
„Máte na mysli tu zlomenou ruku? Máme osm svědků, kteří svorně tvrdí, že k tomu došlo mimo oblast dětského hřiště a že s tím tahle žena nemohla nic dělat, protože jí váš syn vběhl přímo pod ránu. Za své dítě jste zodpovědný vy, takže byste měl být té slečně nakonec vděčný, že stihla zareagovat a skončilo to jen zlomenou rukou. A mezi námi, měl byste být rád, že nemáme zájem prošetřovat vaší rodinu. Myslím, že by se toho našlo dost.“
Kasumi se obrátila připravena vrátit se do bytu, jenže v tu chvíli se na ni s nožem vrhl Laco. Byla na to připravená, takže se v mžiku otočila, vyhnula se noži a zabodla Lacovi svůj nůž ze strany do krku. V tu samou chvíli se ozvala rána z Ivanovy pistole a Laco se s dírou v hlavě a nožem v krku zhroutil k zemi. Oba policisté byli překvapeni tím, co viděli, a z několika okolních balkonů se ozval mohutný potlesk. Kasumi to docela překvapilo, protože její ani Ivanův výkon nebylo nic mimořádného, ale Ivan věděl, že lidé tleskají spíše tomu, jak to celé dopadlo.

Po incidentu s Lacem se situace na krátký čas uklidnila a několik lidí z okolních bytů dokonce přineslo Ivanovi a Kasumi pár lahví alkoholu a vyptávali se, jak dlouho tu budou bydlet. Když jim Ivan odpověděl, že jen pár týdnů bylo vidět, že je to mrzí a někteří se ho dokonce snažili přemluvit, aby zůstali déle. Po dvou týdnech se ovšem vše zhoršilo a Ivan moc dobře věděl, že by mohla vbrzku přijít msta. Těm lidem se nedalo upřít minimálně to, že drželi pohromadě jako lepidlo. Kasumi očekávala každým dnem nějaký konflikt a bez společnosti ozbrojeného Ivana už ani nevycházela z domu. Byla přesvědčená, že ti lidé nemají ani kouska cti a že by se na ni klidně vrhli s mnohonásobnou přesilou. Rostoucí napětí, čas od času vyprchávalo, když se v okolí objevily policejní hlídky ale ani ty neměli zájem situaci definitivně vyřešit. Celá záležitost byla o to podivnější, že policie neměla zájem ani důkladněji prošetřit okolnosti zranění obou chlapců ani smrt jejich otce, což ale Kasumi docela nahrávalo, protože problémy s policií by její pobyt zde mohly protáhnout. Přesvědčila se o tom, že trvalý život v blízké společnosti mnoha lidí pro ni není absolutně možný. Copak je pro ostatní tak těžké držet se od ní dál a nestarat se o ni? Kasumi bylo úplně jedno, jak se chovají druzí, dokud ji nezačali ohrožovat. Bylo to vůbec zvláštní, že lidé mají takovou snahu si dokazovat určitou nadřazenost nad ostatními. Občas se zamýšlela nad tím jak je možné, že její život je neustále protkán zabíjením, ale odpověď byla snadná – stále se jí někdo snažil ublížit, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu a ať už to bylo jakkoliv vážné, a zatímco mnoho jiných by takové záležitosti řešili mírumilovně, tak ona je řešila obvykle definitivně. Spoléhat se na to, že útočníka zmlátí a on ji poté nechá být, bylo v jejích očích velmi naivní. Určitě by se dříve nebo později našel někdo, kdo by se s porážkou nevyrovnal a vymyslel by účinný způsob, jak ji zabít a přitom neohrozit sám sebe. Je pravda, že lidé jsou často drženi v určitých mezích díky zákonům, jenže takováto hranice je snadno překročitelná. Zákony pro Kasumi neznamenali takřka vůbec nic. Neřídila se přikázáním druhých ale sama sebou.
Počátkem května přijel Cy, což byla pro Kasumi vítaná událost. K jinému než slovnímu útoku ze strany oné rodiny nakonec nedošlo a nic tedy nebránilo se sbalit a připravit na cestu do Británie.