Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta ke smrti

24. 04. 2013
5
14
2253

1.01_ 25.04. 2013

          Pohřeb Maurice Fitzgeralda se konal na hřbitově Pleasant Hill a zúčastnila se ho zhruba stovka truchlících přátel. Odešel milován i obdivován; především mojí matkou Kate, jež v něm našla životní lásku, a také mnou, nevýznamným nositelem Mauricova odkazu. Událo se osmnáct let před koncem tohoto příběhu, v němž však konec samotný hraje pouze vedlejší roli.

          Jeho počátek; ten sahá mnohem dále do minulosti…

       Nacistické Německo definitivně kapitulovalo, Československo bylo osvobozeno, pohříchu opět zotročeno, tentokráte režimem socialistickým. Z otrávené šedi se vyvalila první vlna emigrantů, pětadvacet tisíc Čechoslováků. Mezi nimi nechyběl můj děda Zdeněk ani tehdy desetiletý táta Jan. Už v té hanebnostmi zmítané končině prostě nechtěli žít, ostatně nic je v ní nedrželo. Nacisté zavraždili babičku, komunisté zase prastrýce. Nádavkem znárodnili rodinnou pekárnu. Hamižné zrůdy.

          Pokud na jedné straně stojí zrůdy, na té druhé zákonitě musí být dobře. Předpokládám, že tak nějak Zdeněk přemýšlel. Sbalil tedy nejnutnější oblečení, zlato po prababičce, a společně s Janem, přes zpustošené Německo a Francii, zamířili do Brestu. Dva lodní lístky zaplatili zlatem, načež zaoceánským parníkem, s jakýmsi vzletným nápisem na boku, vypluli snít svůj americký sen.

          Stát New Hampshire je skutečně přijal, navíc dědeček prakticky ihned získal práci. V concordské tiskárně nosil, zvedal a na nekonečný pás pokládal čtyřicetilibrové balíky papíru. Dvanáctihodinové směny, v prachu a stereotypním ubíjejícím hluku. Znamenaly pravidelný příjem, jenže také devastovaly zdraví. Zdeněk zemřel, prý na infarkt nebo vyčerpání; a Jan zůstal sám. Bez prostředků, bez střechy nad hlavou. Přespával na městských skládkách, lesních posedech;pojídal krysy, tlející zbytky, hmyz. Sem tam vyprosil i kousek ztvrdlého chleba. Putoval od domu k domu, od vesnice k vesnici, ze státu do státu. Na kost vyhublý, v potrhaných šatech. A když chladný podzim přecházel v mrazivou zimu, americký sen se změnil v noční můru.

          Patrně by se jara nedožil, kdyby jistý osamělý starý sedlák John, nebo Jack, neotevřel masivní dubové dveře a místo kousku žvance nenabídl roztřesenou pomocnou ruku. Tisíc kilometrů západně od Concordu, v North Manchesteru, státě Indiana.

          Stařec vlastnil malý, nepříliš výnosný statek, který čítal všehovšudy čtyři krávy, pár slepic, vypelichaného vlčáka a políčko s bramborami. Pomocníka, jemuž by vyplácel alespoň minimální mzdu, si dovolit nemohl;ovšem pomocníka, kterému stačila strava, skromné ošacení a teplá postel, zaměstnal rád a bez zbytečných otázek.

          Otec tedy dospíval v poctivé celodenní dřině. Pozvolna vstřebával životní lekci, zvedal se ze dna a toužil po dosažení Zdeňkovy vysněné mety. Ať už byla jakákoliv. Sloužil pilně a svědomitě, zároveň se ale rozhlížel kolem sebe. Uvažoval, plánoval, zdokonaloval angličtinu; sílil, čerpal zkušenosti a přemítal o nedostatcích farmářovy obchodní strategie. Rozklíčoval místa, kde tratí, a kde by měl jednat s větší bezohledností. Nakonec hospodářství převzal a Jack, nebo John, zmizel. Prý se utopil v říčce Pony Creek. Kdo ví, možná mu do ní trochu pomohly i Janovy ruce.

           Nastaly časy plné úspěchů. Jan se totiž ukázal jako velmi dobrý zemědělec a zejména prvotřídní byznysmen. Nedával na dluh, zoptimalizoval náklady na provoz, zrušil nevýnosné roznášení vajíček a mléka. Zaměřil se více na prodej kvalitního hovězího masa. Hospodářství rostlo geometrickou řadou, stejně tak počet zaměstnanců. Táta ke svému cíli kráčel nejpřímější možnou cestou. Vyjednával neústupně, nestrpěl flákače a lenochy, sám šel příkladem. Pracoval v podstatě dvacet čtyři hodin denně, a asi i proto se zanedlouho stal nejbohatším občanem North Manchesteru. Jeho maso kupovaly restaurace napříč celou Indianou.

          Avšak to nestačilo. Mladý úspěšný podnikatel hodlal expandovat i do vepřového a tím pádem musel přijmout další obchodní zástupce, dělníky i sekretářky. Vypsal výběrové řízení, a potom co do přijímací kanceláře vstoupila první osoba, vzplanul, převážně chtíčem. Slečna Kate překypovala ženskostí, měla silná pevná stehna a bezelstné bázlivé kolouší oči. Otec ji nepřijal, nicméně pomiloval, a výsledkem jsem já.

          Jan se na usedlý venkovský život necítil. Pořád snil ten svůj americký sen uznávaného magnáta, a nutno dodat, že jej vlastně i přetvářel ve skutečnost. Bohatl, stoupal po žebříčku, ale ne s námi. Kate mu nepřišla dost reprezentativní, aby se mohla postavit po boku zámožného velkostatkáře, a já se ukázal jako otravná uřvaná přítěž. Proto své podnikání raději přesunul o pár států západněji. Už se neukázal, a nebýt pravidelných tučných šeků, o jeho existenci bych se pravděpodobně nedozvěděl. Máma o tátovi nemluvila zrovna hezky a slovo „byznys“ pokládala na roveň nejhorším nadávkám.

          Avšak na mně si zlost nikdy nevybíjela. Vlastně byla úžasná, dokonalá, a na její měkkou voňavou náruč vzpomínám i dnes, na konci příběhu. Prožíval jsem šťastné dětství plné her a úsměvů. Louka, Kate, domácí sýr a její palec, co ho roztírá na chleba. Chutnal lépe než nejvybranější pokrmy nejdražších restaurací.

          Jenže i Kate potřebovala náruč…

          Po převzetí každého z otcových šeků plakala a po každém pláči se dlouhé hodiny dívala z okna. Sledovala dlážděnou cestu, plaňkový plot, možná jenom kopeček Saint Lumberjack a jeho obzor. Ale když soused McKinley přistavoval stodolu a dělníci mlátili palicemi jako o život, náhle se usmála, vyběhla ven a práskla dveřmi. O dvě hodiny později se vrátila, zaklesnutá v rámě Maurice Fitzgeralda. Sedm stop vysoký kulhavý Afroameričan se sehnul, aby vůbec prošel futry.

          Samo sebou, zprvu jsem se k němu choval coby sobecký spratek. Nechápal jsem, že Kate a Maurice patří k sobě, že nemajetný dělník bez ambicí může být matčiným vysněným partnerem. Nicméně postupem času jsem i já Mauricovi začal přicházet na chuť. Ten muž neznal slovo byznys, nesnil žádné sny. Prostě proplouval životem, nevynikal intelektem, fyzickou krásou, a rovněž tesař byl pouze průměrný. Chlap, který nedosáhl čehokoliv významného, obdivuhodného, udělal Kate šťastnou. A stačilo k tomu málo. Odpoledne co odpoledne se přibelhal z práce, objal nás; a naslouchal. Proto i já jsem ho přijal a udělal jsem dobře.

          Právě Maurice mi ukázal, jak správně držet sekeru, naštípat dříví na zimu, pokosit trávu. Při něm jsem léhal na louce a mraky přirovnával k zvířatům, to v útlém věku, k ženskému poprsí později. Ve třinácti mne poprvé vzal na stavbu, podržel hřebík, a já minul hlavičku a trefil jeho mozolnatou ruku. Zamračil se, na moment, poté se dobrosrdečně usmál. Podruhé už jsem udeřil přesně; hřebík se zanořil do prkna. Zbožňoval jsem vůni dřeva. Právě sbitý krov, nebo hobliny z opracované desky stolu, čerstvě položenou parketovou podlahu.

          Žel, čas tyhle krásné roky odnesl, přičemž šeky naplnily můj spořicí účet. Při výběru školy jsem se tedy nemusel ohlížet na finance a zvolil prestižní katolickou Universitu Notre Dame. Vybral jsem ji tak trochu i kvůli mámě, neboť na rozdíl od otce byla katoličkou.  

          Matematika, ekonomie, normy, zákony - příliš mnoho informací, o kterých můj mozek odmítal přemýšlet. Studium mi velmi rychle přerostlo přes hlavu. Většinu termínů, dokonce i matematických postupů, jsem se učil nazpaměť a jen s odřenými zády dokončil první ročník. V tom druhém mne zachránil až otcův sponzorský dar. Nebyl poslední, a tak jsem se stal právníkem a nastoupil do firmy Beck and Beatrix, jež se zabývala poradenstvím, převážně v oblasti krytí daňových deliktů.

          Můj účet dále bobtnal, ovšem já se cítil jako loutka. Jako dřevěná loutka. Tehdy se mi také ozval Jan a nabídl spolupráci, neboť prý v Česku vyhnali komunisty a nás tam čeká budoucnost, restituce, byznys. Vlastně jsem vážně uvažoval, že do toho půjdu. Ne že bych chtěl tátu potkat osobně, telefonický rozhovor a chladný monotónní hlas bohatě stačil, ale dva roky u Beck and Beatrix vykonaly své. Potřeboval jsem změnu.

          Bylo mi jasné, že matku tím nepotěším, stejně tak jsem věděl, že nebude souhlasit a pravděpodobně mne ani nevyslechne. Ovšem já toužil právě po vyslechnutí a nejlépe od někoho, kdo je v tom hodně dobrý…

          Pracoval jsem v Indianapolis, dvě hodiny jízdy autem od North Manchesteru. Celé tyto dvě hodiny jsem si připravoval, cože to vlastně Mauricovi chci říct. Zastavil jsem v dostatečné vzdálenosti od matčina domu, připlížil se k brance a posadil do trávy. Byla vyšší než obvykle, nátěr plotových plaňek zase oprýskanější. Přitom o tyhle záležitosti se Maurice obvykle staral s téměř strojovou přesností. Kosil zahradu i okolí hradby, pravidelně mazal a natíral branku, stříhal jabloně. Vskutku; nepořádek na pozemku, vykotlaná příjezdová cesta i zarostlý příkop mne trochu zaskočily, nicméně vzápětí se na horizontu kopečku Saint Lumberjack vynořila vysoká belhavá postava. Na okamžik se mi ulevilo, jenže Mauricův nejistý krok, nejistější než obvykle, předjímal cosi špatného; a sípavý dech to stvrzoval. Strýc se opíral o masivní hůl, asi větev, třásl se.

          Pochopil jsem, že je mu zle, a vyběhl naproti. Hluboké vrásky v jeho tváři se leskly a kapky potu prokreslovaly mapy na širokém hrudníku, přestože chladný větřík česal stébla a protřepával nohavice.

          „Strejdo!“ vykřikl jsem a podepřel ho.

          „Tam…“ hlesl jen a ukázal k osamocenému jasanu.

           Maurice se sesunul k zemi, schoulil na bok. Zrychleně funěl, víčka sotva držel otevřená, ale když jsem sáhl po mobilním telefonu, abych zavolal lékaře, přetočil se na záda a spokojeně vydechl. Sledoval korunu stromu, usmíval se.

          „Nikoho nevolej, chlapče,“ zachraptěl. „Jsem starej, na to není žádnej lék. Jenom si trochu odpočinu…“

          Táhlo mu teprve na šedesát a já nevěřil, že by mohl odejít; na pořád. Sedl jsem si k němu, chvíli si pohrával s kravatou a pak sobecky spustil. Mluvil jsem samozřejmě o sobě, o práci, otci, přítelkyni Dorris, již nedokážu rozesmát ani rozplakat, a nakonec jsem zmínil moje dilema.

          Čekal jsem leccos. Radu ve smyslu „jdi za svým srdcem“, neurčité pokývání hlavou, opovržení, ale to co přišlo, se ničemu z toho nepodobalo. Maurice se pouze poškrábal ve strništi a pronesl větu:

          „Ty nejsi právník, chlapče.“

          Leželi jsme pod tím jasanem ještě hodinu, nebo dvě, a mlčky pozorovali nažloutlé lístky, co statečně odolávaly větru, držely se větviček. Marně. Nakonec se pouštěly, odfouknuty kamsi kde shnijí a rozpadnou se. A tehdy se pustil i Maurice. Matka otevřela okenice, zavolala jeho jméno, avšak on už odletěl.

          „Já nejsem právník,“ odmítl jsem ještě ten den Janovu nabídku a později rovněž podal výpověď v Beck and Beatrix. Městečko North Manchester získalo nového truhláře a já rozesmál Dorris. Od chvíle, kdy se posadila na mnou vyrobenou židli, už ve mně neviděla neschopného parazita. Nádherný pocit.

           Pohřeb Maurice Fitzgeralda se konal na hřbitově Pleasant Hill a zúčastnila se ho zhruba stovka truchlících přátel. O týden později zemřel i můj otec Jan, když jej jakýsi český podnikatel nechal popravit. Skonal bohatý, spokojený a snad i bezbolestně. Hned tři z dvanácti kulek prý prošly srdcem. Muž, který vraždu provedl, byl zatčen, odsouzen, poté se stal celebritou a místní druhořadý režisér o něm natočil celovečerní film. Absurdní země.

          Janův příběh skončil, Mauricův taktéž a ten můj; ten trval už jen dalších osmnáct let. Naslouchal jsem, objímal, miloval, a moc rád sledoval korunu osamělého jasanu. Nyní však Dorris drží mou dlaň, a mé dvě dcery pláčou u nohou. Byl jsem nevýznamný nositel Mauricova odkazu.


14 názorů

Pavel Wilk
04. 05. 2017
Dát tip
Je to čtivé, má to atmosféru... Tip!

ANNA TEE
18. 07. 2013
Dát tip

JE TO MOC PEKNY ,, HEZKY SE TO ČTE ,,


Děkuju za přečtení.


StvN
28. 04. 2013
Dát tip

Souhlasím s Janinou. Nepíšeš, špatně, tak uvidíme příště.


hm, hm.  Chápu, ale obávám se, že ve smyslu soustředění se na určitou část děje, nebo nafouknutí příběhu do něčeho delšího, je to mrtvá záležitost. Chtěl jsem napsat o tom, jak lidi přicházej a odcházejn,   aniž by čehokoliv dokázali a jiný zase něco dokážou, ale ve výsledku to je jedno.  ne o těch lidech. Ale samozřejmě nudit nebylo mým cílem, tak asi nepovedené dílko. Příští měsíc dám do arény povídku s dějem, budu rád, jestlise zastavíš. Dík.


Janina6
26. 04. 2013
Dát tip

Po svižné miniaturce o panu Šlajsovi je tohle něco úplně jiného. V kladném, ale i záporném smyslu. Je samozřejmě dobré, že si troufáš i na náročnější téma. Obávám se ale, že vylíčit příběh vlastně tří generací na ploše cca dvoustránkové povídky je nesplnitelný úkol. V tom textu je látky možná na román. Ale takhle jsi to jen velmi „zhuštěně“ odvyprávěl. Není to  povídka, do které by měl čtenář šanci se opravdu „začíst“, poznat charaktery postav, nechat se strhnout rozvíjením děje, popisy, dialogy... To všechno se ale samozřejmě do krátké povídky nedá směstnat. Takže jsem při čtení zůstala jaksi na povrchu, nezasáhlo mě. Taková reportáž. Koloběh „od pohřbu k pohřbu“ je sice zcela přirozený, ale taky na něm není nic nového či zajímavého. Když se k tomu přidá nenápaditý jazyk, plný notoricky užívaných frází (nazvala bych je možná přímo publicistickými frázemi) – najít životní lásku, americký sen se změnil v noční můru, nabídnout pomocnou ruku, vstřebávat životní lekci, zvednout se ze dna, kráčet ke svému cíli, přicházet na chuť, čas ty roky odnesl, s odřenými zády... – musím přiznat, že to pro mě bylo nezáživné čtení. Ale jak říkám v úvodu, myslím, že hlavní problém je ve snaze převyprávět celý život v krátké próze. Kdyby sis zvolil třeba jen některou z těch epizod, jeden odstavec , a ten rozvinul v „povídku se vším všudy“, věřím, že by byla dobrá.


Druhej odstavec opraven, když budeš chtít pokračovat :). 


Pravda, je tam až moc silných výrazů, díky za koment.


Díky moc. Za přeč, i TIPnutí.


Vampirelord
24. 04. 2013
Dát tip

Hezky se mi to četlo, takže za mne tipík....


Určitě všimne :). Konečně zase někdo trochu normální :-). Chichi. Díky za tip, budeme kámošky!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru