Vašek

Holky nachystaly v jídelně příbory, roznesly umělohmotné hrnky s puntíky a čajem. Jitka nalévala polévku, část do porcelánových talířů, část do plastových misek. Na několik míst ještě přišly bryndáky, když se ozval křik a dupot. Ostatní dorazili na oběd a nastal každodenní zmatek. Posadit, ohrnout rukávy, zastrkat bryndák. Okřiknout, vyndat prsty z pusy, naaranžovat do ruky lžíci. Nakrmit, rozředit, okřiknout, rozmělnit, dát napít. Poslat pro druhé jídlo, okřiknout, setřít vylitou polévku z podlahy.

„Jéé! Máme škabety!“ Obecné nadšení nesdíleli zdaleka všichni přítomní, kvůli nepraktičnosti dlouhých těstovin, které lítají od pusy, při jejich vcucávání cáká omáčka kolem, pokrájené padají ze lžic. No, zase lepší než rýže.

„Pudu do dílny?“ Tuhle otázku čekala hned, jak blížícího se Vaška zahlédla. Malá postavička podobná zakrslému pařízku vyskočila od oběda a pusu zapatlanou od boloňské omáčky otřela o Jitčiny pondělní kalhoty.

„Vašku! Dneska čistý kalhoty, podívej se, co děláš!“ roztrpčeně okomentovala malého divocha. Z koutku úst mu ještě visel kus špagety. Zajímavé, takové věci nevnímají snad jen batolata, extra fousy od jídla. Podala mu zelený papírový ubrousek ze zásobníku visícího na zdi. 

„Napřed si sedni, utři si pusu a dojez oběd.“

„Pudu do dílny?“ nenechal se odbýt. A překvapeně zajásal, když Jitka kývla: „Jo, každej den ti řikam, že chodíš v pondělí po obědě, tak se furt neptej.“

„Já pudu do dílny!“ pokřikoval na ostatní nadšeně, načež se obrátil k Jitce: „Pudu do dílny?“ ´Děláš si prdel?´ naskočil jí v hlavě obří rudý nápis. Udržela se na uzdě, zakroutila nevěřícně hlavou a šla vytáhnout Karlovi padající tepláky, aby mu holý zadek nečuměl do prostoru.

„Vaší, dneska budeme malovat barvama. Přineseš kelímek s vodou?“ připravila na pracovní místo kelímky barev, čtvrtku papíru a štětce. Následovala čtvrthodina strastiplných pokusů o namalování velké, prostřední a malé koule, tak aby stvořily tělo sněhuláka, o usazení hrnce černé barvy co nejblíže k hlavě. 

„Výborně, vidíš, jak se ti poved,“ natáhla ruku s obrázkem, aby si ho společně prohlédli. Vaškův pohled ale zase kmital všude jinde, jen se ne a ne usadit na vlastním výtvoru. Jitce znovu vytanula na mysli potřeba bílého pokoje. Jak moc by se hodila naprosto holá místnost, kde by nic nerozptylovalo pozornost, kde by se mohly terapie odehrávat s výsledkem o pár stupínků lepším. Ne však v dílně plné pomůcek, výtvorů, materiálu, barev. Tvůrčí nepořádek tu sice dýchal činorodostí a dával na odiv aktivity, pro něž byla určena, ale zároveň fungoval jako prémiový lapač pozornosti. Chlapcovy oči klouzaly po korálcích, papírech, balónku, krabici s hračkami, počítači, balónku, nástěnce, balónku…“

„Tak si ho na chvilku vem, necháme zatím sněhuláka uschnout.“

„Můžu si ho vzít nahoru?“ optal se jako každé pondělí, kdy chodil na terapeutické aktivity. I zamítavá odpověď byla stejná, tu už ale Vašek nevnímal, nečekal na ni, plácal do balónku. Mačkal ho mezi prsty, kousal do něj a všemožně se snažil ho zničit. Destruktor v něm sídlil odnepaměti, jen jako u malého dítěte nebyl tak nápadný. Čím víc však Vašek rostl, tím víc se v něm cosi zlého vzdouvalo a kypělo, lezlo ven skrz póry kůže, ničilo vše co dostal do ruky. Plyšák během pár minut pozbyl oči a uši, samozřejmě veškerá auta přišla o kola, časopisy přinejmenším rozpůlil, stavebnici rozdupal. Navrch tomu všecko všecičko prošlo jeho ústy. Ustrnutí v orální fázi zřejmě. V kontrastu se zdánlivou šikovností je palec nebo plyšový ocas v puse poměrně nápadný, stejně jako všudypřítomné umolousané předměty, z nichž kapou sliny.

„Sněhulák už uschnul, tak ho půjdeme dodělat. Vašku?! - Pojď si, prosím tě, sednout.- Vašku, polož balónek a pojď si sednout. Pak si s nim zase pohraješ.- Vašku!“ Nakonec přiběhl, sedl si na židli a strčil štětec do pusy. 

„Vyndej to z pusy a řekni mi, co tomu našemu sněhulákovi ještě chybí?“ Nevěděl.

„Poradim ti, že to je něco na hlavě.“

„Čepice!“ zavýskl.

„Máš tam hrnec, čepici sněhulák nenosí. Něco na obličeji nám chybí.“

„Hlava!“

„Tak jinak- čím koukáme?“ ukazovala si na oči. Chvilka soustředění.

„Oči! Nemá oči!“ rozzářil tvář a dmul se pýchou na svůj pozorovací talent.

„Výborně, oči, správně! Domalujeme mu je,“ upravila mu štětec v nemotorné ručce a na nejmenší kouli vznikly dvě šišky. „Paráda. Co namalujeme teď? Co má sněhulák místo nosu?“ Tentokrát šel na jistou a zpod dvou šišek vyšvihl oranžový pruh až na desku stolu: „Mrkev.“

„No skvěle, vidíš to!“ potěšena samostatností ho pohladila po vlasech. Přikrčil se v očekávání pohlavku. „Ježiš, neboj se, jako bych tě řezala nebo co…“

„Můžu balónek?“

„Ještě nám chybí poslední kousek a pak si ho můžeš vzít.“

„Nahoru?“

„Nemyslim vzít do pokoje,  myslim půjčit, tady. Teď se podívej na toho sněhuldu, chybí mu ještě…?“

„Oči?“

„Vašíku, oči jsme namalovali před chvíli, tady. Nos máme taky, takže co schází? Máme oči, nos a- ?“

„???“

„Když jíš, kam si strkáš lžíci?“

„Škabety!“

„No, kam sis dneska dával špagety, kam strkáš jídlo, když jíš? Nebo jak mluvíš, kde máš jazyk, čím dáváš pusinku?“ vyčerpala veškerý arzenál nápověd. Odpovědí byl skotačivý pohled. Rezignovala na verbální složku a ukázala na ústa: „Co sněhulákovi chybí? Koukej, oči, nos a- ,“ blikající prst významně směřující ke rtům.

„Mrkev…?“ 

„Vem si ten balónek!“