ZRNKA KÁVY

ZRNKA KÁVY

 

Labuť,

uchycena v prosekané mantře

plaše snímá z krku

věnec z peřejí

jako Dalího kopretina

roste z pohanské špíny

 

zakrývá křídlem propuštěné

hvozdy plné kávy

podemleté touhou

z lítosti máčené

ve strachu z probuzení

 

zrnka se v prach

odvrátí

zasejí dávky záclon z oken

A

nikdo nevěří

 

ale já

jsem se už naučil

proděravět kámen

 

sledovat otvorem srdce

krev co koluje komorou bez sklenic

 

a pak ho nechat padat

do tůní

bez listí

 

křik,

 

ta odbarvená tanečnice

směřuje prstem k nebi

ale nechce se dotknout … možná se už doktkla?

 

Posouvá svítání,

vlasy má mokré od deště,

a v očích stopy zimních návratů

 

z křiku ticho uděláš

jen

polknutím pootevřené

hrudky z cukru

té

kalné průrvy u podbříšku

roztoužené slečny

ve vypůjčeném pokoji

 

když ti pak ráno

zelené jablko

zakrývá tvář

 

a před oknem

stojí v rámu osud

není třeba více

vědět

 

na ulici kamínky,

paličaté lampy

a žebrající ptáci s plnovousem

diktují vůni z plodů

co se válejí pod korunou

..unaveného čela

 

takhle jsme chtěli přežít?

Opravdu si to tak chtěla?

Pro dnešní den?

 

Není nic co by

slinilo stopové krovky

ve tvých líčkách

 

zasklené do hledí mého kaleidoskopu

 

mizíš mi

v odrazech jako hladina pro-míle daleko

upuštěna

v krajkových vstupech mimo sebe

 

Labuť,

jako Dalího kopretina

se už nebojí vzlétnout

 

poznala smrt

tím zvláštním způsobem

 

tak krásně marnila život

jako Fontána v Ambiose

 

pobodala se o ostré

hrany poutačů u cest

 

a Já se na ní

díval

v Kolegiu učitelů pro zabijáky
dírou v kamenech

 

***

 

bylo nám tak nejlépe

spolu bez sebe

 

v záchvatech dadaistických koláží

vyšší reality

 

negativních pozitiv

a portrétů co dělal Man Ray

na truc ...

 

 

 

---