Posel smrti V: Kapitola XII - Dokud nás smrt nerozdělí

Nejkrásnější a nejšťastnější den jeho života nastal. Cítil se úplně uvolněný, jakoby se včera nestalo to, co se stalo. Hodil to všechno za hlavu, aby si mohl tento den užít naplno. Nemyslel na to, jak vesničané odvedli otce, ani na to, jak Collier zastřelil Boba a jak z toho byl Ralph smutný. Věděl, že Ralph nebude chtít po tom, co se stalo jít na svatbu, ale byl za to nakonec rád. Byl si jist, že na zámku bude ve větším bezpečí a pohodě, a že si alespoň trochu bude moct spravit náladu napečenými koláčky, na které by jinak musel čekat, až se začne slavit v kavárně. Adrian sice sám sebe považoval spíše za ateistu, ale ani po událostech s Valentinou neměl k církvi vyloženě odpor. Navíc, Rachel, jak zjistil, věřící byla, i když asi taky ne nijak silně, ale svatbu v kostele si moc přála, takže proč se trochu neobětovat, obzvláště když jí tím udělá radost.

Konečně se dveře kostela otevřely a svatební průvod začal vcházet dovnitř. Oba budoucí novomanželé vcházeli společně za doprovodu varhan, hrajících Wagnerův Svatební pochod. Adrian měl černý frak. Sako ukončené kousek pod pasem s dlouhými šosy. Pod ním měl bílou košili s tmavým motýlkem. Kalhoty s lampasy a na hlavě vysoký černý cylindr. Hůlka, kterou používal k opoře výborně doplňovala celý komplet. Vypadal opravdu důstojně a sálala z něj velká moc. Rachel jdoucí po jeho pravici měla sněhově bílé šaty. Korzet upevněný pod rameny s výstřihem do tvaru srdce jí nechával nekryté paže. Sukni měla krajkovou, ukončenou jen pár centimetrů nad zemí. Kolem okraje na přední části bylo jemně zlatavé zdobení ve tvaru rozpínajících se větví stromu. Pas byl zvýrazněn stříbrnou broží se zasazeným tmavě červeným rubínem. Jemný závoj, spadající do úrovně pasu měl krajkový lem, do kterého bylo zasazeno několik malinkých křišťálů. Byl upnutý na blyštivé čelence, která zdobila její sepnuté rudé vlasy. Za nimi šli jakožto svědci Edward s Markem. Průvod ukončovala družička Denise a za ní už přicházeli hosté. Bylo jich dobře přes dvě desítky, tedy mnohem víc, než Adrian očekával vzhledem ke včerejšku. Na přání Rachel pozval kde koho, aby se tak alespoň všichni přesvědčili, že je zcela normální, na rozdíl od jeho otce. Věřila, že taková událost významně pozvedne už takhle dost chladné vztahy mezi Gordony a ostatními. Hosté usedli do lavic a síň se uzavřela. Oba mladí lidé stáli u oltáře před otcem Furasem, který nedokázal skrýt nadšení. Vždyť je to první svatební obřad, který se zde za jeho přítomnosti uskuteční a navíc jde o svatbu takového významu!

„Adriane a Rachel, rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“
„Ano,“ odpověděli bez zaváhání jeden po druhém.
Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost? Ptám se vás před církví a před Bohem. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“
„Ano.“
„Chcete založit rodinu? Ptám se vás před církví a před Bohem. Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona?“
„Ano.“
„Nyní svá rozhodnutí potvrďte slavnostním slibem a podáním ruky.“
Adrian se otočil ke své nastávající a pronesl předem připravenou řeč.
„Já, Adrian Gordon,
odevzdávám se tobě Rachel Blakeová
a přijímám tě za manželku.
Slibuji, že ti zachovám věrnost,
že tě nikdy neopustím
a že s tebou ponesu
všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh.
Amen.“
Poté svůj slib složila i Rachel.
„Já, Rachel Blakeová,
odevzdávám se tobě Adriane Gordone
a přijímám tě za manžela.
Slibuji, že ti zachovám věrnost,
že tě nikdy neopustím
a že s tebou ponesu
všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh.
Amen.“
„Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje!“

Furas vzal schránku s připravenými prsteny z bílého zlata, do kterých byly vsazeny malé třpytící se diamanty, se slovy:
„Ať Bůh požehná tyto prsteny, které si vzájemně chcete předat jako znamení své věrnosti a lásky. Amen.“
Adrian uchopil jeden prsten a jemně jej nasadil na ručku své nastávající.
„Rachel, přijmi tento prsten na znamení mé věrnosti a lásky.“
Druhý prsten nasadila Rachel Adrianovi. „Adriane, přijmi tento prsten
na znamení mé věrnosti a lásky.“

Oba přistoupili blíže k oltáři a Furas zvednul ruce směrem k nim.
„Bože všemohoucí,
ty jsi všechno stvořil a všemu dal svůj řád
a k svému obrazu jsi učinil člověka jako muže a ženu;
v ženě jsi dal muži nerozlučnou pomocnici,
takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše,
a učíš nás, že co jsi spojil,
člověk nemá právo rozloučit.
Bože svatý,
ty jsi spojení muže a ženy posvětil
a učinil z něho veliké tajemství,
neboť manželství je obrazem
jednoty tvého Krista a církve.
Bože, z tvé vůle se žena od počátku stvoření spojuje s mužem
a ty jejich společenství naplňuješ svým požehnáním,
o něž je nepřipravil ani prvotní hřích,
ani vody potopy.
Shlédni milostivě na své služebníky Adriana a Rachel,
kteří své životy spojují v manželství
a prosí o tvou ochranu a požehnání.
Vlij do jejich duše milost svého Svatého Ducha
a naplň jejich srdce svou láskou,
aby navždy zůstali věrni svému vzájemnému slibu.
Své služebnici Rachel dej lásku a mírnost;
ať žije podle příkladu svatých žen,
o kterých čteme v knihách Písma.
Svému služebníku Adrianovi dej,
ať má ke své ženě důvěru a úctu,
ať ji vždycky miluje,
jako Kristus miluje svou církev.
A oba ať nikdy nezapomenou,
žes je společně povolal do svého království.
Dej, ať spolu žijí šťastně;
dopřej jim dlouhá léta
a nakonec život věčný.
Skrze Krista, našeho Pána.“
Poté se oba dlouze políbili. První novomanželský polibek jim přišel i tak velice krátký ale zato nesmírně krásný. Rachel stékaly po tváři slzy štěstí. Byli svoji a to až napořád, dokud je smrt nerozdělí. Pomalým krokem se odebírali z prostor kostela ven. Rachel cestou odhazovala lístky ze své kytice, kterou jí předala Denise. Když se dveře kostela rozevřely, aby mohli projít, bylo to, jakoby vstupovali do nové éry života. Už nikdy nebudou strádat, protože mají jeden druhého. Jsou spolu a jsou šťastní...

Jakmile oba vyšli ven a chystali se nasednout do kočáru, překvapili je dva lidé – vysoký statný muž a menší žena. Přicházeli k nim a muž už v chůzi vytasil zbraň a namířil ji na Adriana, který naprosto nechápal, o co se jedná a považoval to vše nejprve za nějaký nejapný žert, protože nedokázal pochopit, že nejšťastnější den života se mění v noční můru.
„Adrian Gordon? Jdete s námi.“ řekl Ivan. Rachel zkoprněla a z rukou jí vypadla kytice. Stála jako opařená a nezmohla se na jediné slovo.
„Co? Kdo sakra jste?!“ zeptal se Adrian.
„Je mi líto, ale novomanželské radovánky musíte odložit. Půjdete s námi nebo…“ Ivan pootočil svoji zbraň na Rachel, která vyjíkla hrůzou. Hosté v kostele už také pochopili, že se něco děje a mezi mnohými se začala stupňovat panika.
„To ne, to snad ne. Já… Kdo vlastně jste?!“
„Adriane? Co…co to je za lidi?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Poslední slovo a pak začnu střílet. Když budete spolupracovat, tak se nejspíše vrátíte živý, takže dobře zvažte, jestli vám to za to stojí.“ Adrian stále nic nechápal, ale přeci jen se rozhodl spolupracovat a nedělat problémy.
„Adriane, Adriane. Nechoď pryč prosím tě, nechoď s nimi pryč. Já…, my tě potřebujeme.“
Adrian se nejistě otočil na Rachel: „Kdo my? Jak… co?“ Ivan Adriana popadnul a odtáhl stranou. Rachel se zhroutila na zem.
„Adriane! Adriane!, Já… čekám tvoje dítě, nechoď prosím tě s nimi. Zůstaň tu se mnou, s námi, prosím. Neopouštěj mě!“
„Počkejte, pusťte mě!“ Ivan ale odtáhnul Adriana pryč a pak postrčil kupředu, aby šel dál sám. Ještě se ohlédl a sledoval, jak Edward pomáhá Rachel zpátky na nohy. Co že to řekla? On bude otcem?

Brzy zmizeli v lesích, kde se následně stočili velkou oklikou k bunkru a dávali si pozor, aby se nikdo nevydal za nimi. Přivedli zděšeného Adriana dovnitř a zavedli ho až do zadní místnosti, kde byli po levé straně veliké nádrže na vodu. Byla tu i roura vedoucí dál ke kanalizaci, ale těžko těm lidem nějak snadno uteče. Nikdy by si ale nepomyslel, že v koutě té místnosti uvidí, to co skutečně uviděl – svého otce.
„Ty?! Cože?! Co to má znamenat?!“ řekl nevěřícně.
„Adriane, proboha, co to máš na sobě?“ ptal se Samuel, ale stačil jediný pohled na Adrianův prsten, aby pochopil, co se stalo.
„Ty tví zasraní kumpáni mě odchytli přímo před kostelem. Ty grázle! Rachel se sesypala, a jestli se jí něco stane, tak tě vlastnoručně zabiju, slyšíš zabiju! Tentokrát ale doopravdy. Copak nikdy nechcípneš definitivně?!“
„Adriane! Uklidni se, to není moje vina. Já ty lidi také neznám, jako ty.“
„Drž hubu, drž hubu a už mi konečně zmiz ze života!“
„Tak tohle je ten tvůj povedený synáček, pro kterého žiješ, Samueli?“ ptala se nevěřícně Kasumi.
„Je to můj syn a já ho mám rád ať je ke mně jaký je.“
„Já o tebe nestojím, ty šmejde!“
„Jsi zvláštní člověk, Samueli. No nic, přivažte ho.“
Ivan s Cyem, Adriana, který se sice bránil a vzpouzel, ovšem ne dostatečně, připoutali s roztaženými pažemi ke stěně. Bylo tu několik úchytů na provazy a řetězy, takže nebyl problém k nim Adriana přivázat tak pevně, aby se nemohl pořádně hýbat.
„Půjdeme hned k věci, ne?“ řekla Kasumi. „Potřebujeme vědět, kde je na panství pět portálů, které vedou do Rituální komnaty. Tvůj otec nám to nechce říct, takže doufám, že budeš sdílnější.“
„Trhni si, mrcho. Neřeknu ti ani hovno!“
„No… co se dá dělat. Možná někdo z vás dvou časem změní názor.“
„Nechte ho být,“ řekl Samuel, „a ty Adriane jí nijak neubližuj, má své zásady, které neporuší, takže buď zticha a nic ti neudělá.“
„Drž hubu!“ zařval Adrian.
„Nevypadá, že by si tvé rady bral k srdci, Samueli, a navíc mě tak docela neznáš. Kromě toho tady nejsem jediná, kdo mu může pořádně znepříjemnit život, viď Ivane.“
„Nedělám to rád, ale když není na výběr… V armádě jsme také občas vyslýchali a nepamatuji si na jediný případ, kdy stačil ten člověk umřít dříve, než nám vyklopil alespoň část z toho, co jsme chtěli vědět.“
„Já ti neřeknu ani hovno!“ řval vzteklý Adrian. Ivan si vzal nůž a přistoupil k Adrianovi. Ten to s hrůzou sledoval, ale nenávist za neuvěřitelně zpackaný den a možná celý život přetrvávala. „Hej, ty šikmooká mrcho! To nemáš na víc? Jsi ubožačka a nic víc.“ Kasumi dala Adrianovi ránu pěstí, až mu začala z úst téct krev.
„Kasumi,“ řekl překvapený Samuel, „vždyť ti nic neudělal. Proč ho biješ?“ Kasumi se na Samuela ohlédla, a mírně pokynula rukou, jakoby mu chtěla předvést, co se bude dít dál.
„Na férovku si netroufneš, ty svině?!“ zařval Adrian
„Přestaň s tím, Adriane!“ okřikl ho Samuel.
„Copak se jí taky bojíš? Jste ty největší svině, jaký jsem v životě kdy potkal! Starej plesnivej děděk, nabušenej sráč, co se umí jen ohánět tou svou pistolkou a namyšlená čubka odněkud z Číny, hej no na tebe mluvím, tady jsme v Anglii, tak táhni odkud si vylezla. A co se tebe týče ty špinavá kreaturo, copak nevíš, kdy máš už konečně umřít?! Jak dlouho mi ještě budeš překážet v cestě za štěstím?!“ Kasumi se otočila zpět na Adriana a na tváři se jí opět objevil ten děsivý úsměv. Samuel to dobře viděl a věděl, že Adrian v té její „zkoušce“ neobstojí.
„Počkej, počkej. Já vám to řeknu. Řeknu vám to všechno, ale necháte ho jít. Neublížíte mu.“
„Za takovéhle urážky bych mu nejradši rozbil hubu na kaši,“ řekl Ivan, „ale… nechám to všechno na vás Cyi. Rozhodněte vy.“
„Nemyslím, že je nutné tady Adrianovi nějak ubližovat. Neměli jsme to v plánu, pokud se dozvíme, co chceme vědět, takže když nám to všechno popravdě vysvětlíte, tak ho necháme jít. Upozorňuji vás, Samueli, že pokud nám něco zatajíte nebo budete dokonce lhát, tak si vás najdeme a věřte mi, že pak už tak hodní nebudeme.“
„Jasně. Chci ale, aby mi to Kasumi slíbila. Chci aby slíbila, že už Adrianovi neublíží.“
„Začínám si tě vážit Samueli. Vážně nejsi takový hlupák, za jakého jsem tě původně považovala. Promiň mi to. Slibuji, že Adrianovi neublížím, ne pokud mě nezradí a neohrozí mě, ale za ostatní mluvit nemůžu.“
„Chcípni, mrcho!“ zařval Adrian.
„Buď už zticha, zatraceně! Právě ti tady zachraňuji život, tak zkus alespoň protentokrát projevit nějaký vděk a hlavně rozum.“
„Co čekáš, ty hajzle? Kvůli vám všem je moje svatba v háji, a jestli se něco Rachel stane, tak vás všechny do jednoho zlikviduju a s tebou, můj drahý otče, to bude hodně dlouhé a hodně bolestivé.“
„Můžeme jít vedle, aby nás neslyšel a hlavně, aby nám do toho nemohl mluvit?“ řekl Samuel.
„Vidím, že sympatie poněkud ochabují i z tvé strany, Samueli,“ řekla Kasumi. „Jistěže můžeme jít, ale pro jistotu tady zůstaň, Ivane.“
„Neboj se, ale nemám rád, když mě někdo takhle uráží. Zkuste to vyřídit co možná nejrychleji, aby ještě byl schopen odejít po svých.“ Odešli a nechali Ivana se stále rozrušeným a naštvaným Adrianem. Ivan zevnitř uzavřel dveře tlačítkem, aby nebyli rušeni Adrianovými nadávkami.
„Proč jsi ho udeřila? Myslel jsem, že neubližuješ lidem, kteří nechtějí ublížit tobě,“ ptal se Samuel.
„Potíž je v tom, že něco nutně potřebuji, a když něco nutně potřebuji, jsem ochotná překročit tu svoji hranici a přistoupit k násilí, ale nikdy ne k nějakému velkému. Nikdy bych mu nijak vážně neublížila.“
„Ale kdybys byla na jeho místě, stačilo by to jako důvod k zabíjení, nemám pravdu?“
„Máš, jenže já nejsem na jeho místě. Potřebovala jsem ho dostat tam, kam jsem chtěla a povedlo se to.“
„Vyprovokovat ho.“
„Ano, počítala jsem, že to bude stačit, abys spolupracoval.“
„Jenže už jsi slíbila, že mu neublížíš, tak co když vám neřeknu nic. Porušíš slib?“
„Ne. Slib neporuším nikdy. Má čest by byla najednou pryč a to nedopustím. Nezapomeň ale, že máme Ivana. Tenhle můj trik je ve výsledku daleko stravitelnější než Ivanovo mučení, které může Adriana poznamenat na celý život.“
„Takže bych ti měl být nakonec vděčný?“
„No, to už je na tobě.“
„Myslím, že je načase začít s tím opravdu důležitým,“ zapojil se do rozhovoru Cy. „Povězte nám, Samueli, kde jsou portály?“
„Takže... je to takhle - portálů je tu hned šest.“
„Šest?“ podivil se Cy.
„Ano. První je přímo pod naším hradem, ale k tomu se jen těžko budete dostávat, takže ten rovnou vylučte. Druhý je pod Warmhillským kostelem, ale ten je, podle toho co mi Adrian řekl, uzavřený. Třetí portál je někde v bažinách na východě panství, ale i ten je nedostupný. Čtvrtý by měl být někde v řece poblíž hotelu, což taky není zrovna snadno dosažitelné místo. Pátý portál je v Akademii, která stojí nedaleko pobřeží, ale ten je zavalený. Jediný portál, kterým se můžete dostat dovnitř bez problémů, je v lesích na západě, poblíž místa zvané Stonering. Můžu vás tam zavést.“
„Výborně, to budeme rádi,“ řekl Cy, „a myslím, že s námi půjdete rovnou dovnitř.“
„Dovnitř?“
„Můžete se nám ještě hodit, obzvláště když to tu tak dobře znáte. Dokonce se zdá, že to tu znáte líp než církev, to je zvláštní. Víte také, proč je těch portálů právě tady na Black Mirror tolik?“
„Nemám zdání. Ty portály jsou tajemstvím i pro nás. Myslel jsem, že vy o nich víte víc.“
„Víme, že se nacházejí i jinde po světě, ale ne v takové koncentraci na jednom jediném místě. Našli jsme portál na Filipínách u kláštera svatého Isidora, v Zambii v bažinách Džiundu, zřejmě i v Rusku v Kolském hlubinném vrtu a také v České republice pod středověkým hradem Houska. Teď ale k druhé věci – povídejte, jaké to bylo po smrti.“
„Má smrt nebyla klasickou smrtí, jak už víte, ale bylo to nějak takhle. V roce 1981 jsem spáchal sebevraždu skokem z věže našeho hradu. Důvod je podružný, ostatně říkáte, že kletba vás nezajímá. Hned poté jsem se ocitl zpátky v našem hradu, ale už jsem neměl tělo. Stále jsem před sebou viděl těch pět lidí, které jsem zabil. Proboha, opravdu vám to musím vykládat?!“
„Chápeme, že to asi nebylo příjemné, ale my to potřebujeme vědět. Mluvte prosím dál.“
„Dobrá, ale nechte mě si na to alespoň sednout. Ty vzpomínky na to jsou… děsivé.“ Samuel se posadil na lavici a chvíli jen tak zíral a snažil se uklidnit. „Cítil jsem, že nejsem sám. Najednou ve mně bylo pět dalších osobností a každá se domáhala pozornosti a hlavně slova. Vyčítali mi, že jsem to udělal a popisovali si navzájem své zážitky, když umírali. Stále mě pronásledovali, stále dokola.“
„Zkusil jste jim uniknout?“
„Samozřejmě, ale nemohl jsem se dostat dál než ze zámku. Jakoby mě tam něco drželo. Možná já sám. Nevím. Pořád chtěli vysvětlení, pořád se ptali proč? Proč jsem je zabil a proč právě je? Já… já to ale nevím, prostě se to stalo. Byl jsem pod vlivem kletby, nevybíral jsem si své oběti.“ Samuel zakryl dlaní obličej a sklopil zrak, jakoby nechtěl, aby ho někdo viděl. „Schoval jsem se. Vrátil jsem se do svého bývalého pokoje a zůstával tam několik dlouhých let. Nejhorší bylo, že jsem také sledoval dění mezi živými. Procházel jsem zdmi a jinými předměty, jakoby by byly vzduch a vnímal jsem hlasy druhých. Má žena… našel jsem na hradě i mou ženu Catherin a… myslel jsem, že je už po smrti, ale nebyla. Dlouhých dvanáct let jsem si to myslel a najednou byla přede mnou, živá. Chtěl jsem na ní promluvit, chtěl jsem ukázat, že tu jsem a že mě mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem jí tehdy ublížit. Ten požár před lety... já jsem to nechtěl udělat a už vůbec jsem nechtěl, aby v plamenech skončila moje Catherin. Bože... viděl jsem na zámku i své děti. Vyrůstaly tam a já jim nemohl dát najevo, že je mám rád a že…. já už nemůžu!“
„Viděl jste tam nějaké… netvory? Něco, co do tohohle světa nepatří?“
„Ne… byl jsem pořád tady. Později jsem konečně nalezl způsob, jak se zviditelnit. Zkoušel jsem to dlouho. Několik let, než se to povedlo, ale vždycky jen na chvíli… na malou chvíli. Stálo mě to spoustu soustředění, ale nakonec to šlo. Dokázal jsem zviditelnit sám sebe i mé vzpomínky, i když mám pocit, že to na všechny lidi nepůsobilo, pouze na moji krev.“
„Dobrá. To už nám stačí. Škoda, myslel jsem, že se dozvíme něco podstatného. Každopádně ještě dnes večer jdeme do toho portálu, takže půjdete s námi a poté vás necháme jít, souhlasíte?“
„Co mám jiného dělat. Teď už ale prosím pusťte Adriana.“
Kasumi a zatáhla na páku na panelu poblíž. Dveře se otevřely a Samuel s potěšením sledoval už celkem zklidněného Adriana, který na sobě naštěstí neměl žádná zranění.
„Takže Adriane, víme, co jsme chtěli vědět a už vás nepotřebujeme. Sice jste mohl být zdvořilejší a vstřícnější, ale uznávám, že i my jsme to přehnali a omlouváme se za vaše vyrušení při svatbě. Doufám, že přijmete jako malou kompenzaci peněžitou sumu. Jakmile to bude možné, pošlu vám sem tři sta tisíc dolarů, souhlasíte?“
„Nacpi si ty prachy do prdele. Moji svatbu to už nevrátí.“
„Vidím, Adriane, že jsi stále ještě docela neovládl své emoce,“ řekla Kasumi
„Přestaň dělat další hlouposti a buď rád, že to takhle dopadlo,“ řekl Samuel. „Slib jim a hlavně tedy jí, že se o nic nepokusíš a že nikomu neublížíš a oni tě pustí a nechají jít, že ano?“
„Samozřejmě,“ řekl Cy.
Adrianovi se to sice příčilo, ale nakonec uznal, že to bude nejvhodnější.
„Dobře, dobře. Máte mé slovo. Přísahám, že vám nic neudělám, ale zmizíte mi ze života.“
„Pokusíme se,“ řekl Ivan a odříznul Adrianovi všechny provazy, co ho poutaly.
„Je mi jedno, co plánujete s portály nebo támhletím hajzlem, i když vím, že se mi to asi nebude líbit, ale moji prioritou je se teď postarat o Rachel. Řekněte mi ale jednu věc – kdo vám řekl, že se dnes žením. Vždyť otec to nevěděl. Sledovali jste nás?“
„Vlastně jsem si to zjistila sama. Ve stájích jsi svému, hmm, jednoduššímu přítelíčkovi nechal koláčky v dost slavnostním obalu a tak mě napadlo...“
„Ty jsi byla u nás?!“
„Ano a určitě bys měl taky vědět, že se mě tvůj kamarád pokusil zabít.“ S Adrianem to zacloumalo, prohlédl si zbytky provazů na rukou a pevně je stisknul. Samuel si toho nevšiml a ani nikdo další.
„C-co s ním je?“ Vykoktal ze sebe Adrian, jakoby se sám bál té odpovědi.
„Skončil na dně studny. A jestli čekáš, že je mi to líto, tak není.“ Adrian zrudnul a před očima měl jen pomstu. V rychlosti obmotal Kasumi provaz kolem krku. Pevně ho utáhl a to rychleji než zareagovala. Ivan byl připraven zasáhnout, ale Cy ho pokynem ruky zadržel. Samuel nevěděl, co dělat. Kasumi byla škrcená, ale stejně vypadala, jako že má vše pod kontrolou. Vyšvihla pravou nohu ohromnou rychlostí do výše, přitom ucukla hlavou a zasáhla tak předkloněného Adriana přímo do čela. Ruce mu povolily a on spadnul na zem. Kasumi dopadla na něj, ale okamžitě se zvedla a několikrát ho kopla do boku.
„Přivaž ho znovu, Ivane! Tentokrát odsud živý neodejde!“ Ivan poslechl a upřímně řečeno byl i docela rád, protože už jen návrat Adriana zpátky by mohl způsobit potíže. Nevypadal na to, že všechno hodí za hlavu a nechá je být. Adrian byl zatím docela mimo, ale začal se opět probírat, to už ale pevně držel na svém starém místě, přivázán novými provazy.
„Kasumi, prosím ne,“ řekl Samuel, „on to tak nemyslel, nech ho být.“
„Že nemyslel? Pokusil se mě zabít, nevšiml sis? Já se spoléhala na jeho slib! Dnes zemře!“
„Ne, to ne. Nezaslouží si to.“
„Člověk, který se pokusí někoho zrádně zabít, že si nezaslouží smrt? Uvědom si Samueli, že tady nejsme pod zákonem, pod zákonem který vymýšlí hrstka lidí, ale který má platit pro všechny bez výhrad. Přijde ti to správné? Mám riskovat, že člověk, který mě jednou podvedl a pokusil se mě zlikvidovat, se o to nepokusí znovu? Kdepak, Samueli, platí to, co jsem ti už řekla – nevědomost tě neomlouvá. Každý je odpovědný za své činy a nezáleží na tom, kdo to je nebo jaký je. Kdyby se o to samé pokusil třeba tady Cy, tak ho také zabiju a udělala bych to i v případě, že by šlo kupříkladu o mé vlastní dítě!“
„Copak nepřipouštíš chybu? Říká se, že chybovat je lidské.“
„Možná tomu tak je, ale i za své chyby odpovídáme my a ne někdo jiný. Nesnaž se házet vinu na někoho nebo na něco, co s tím nemá co dělat!“
„Já ti ale nemůžu dovolit to udělat. Vždyť je to můj syn!“ Ivan Samuela pro jistotu popadl a chystal se ho odvléci vedle. „Ne, počkej. Já… ho chci vidět.“
„Věřte mi, Samueli, že tohle byste vidět nechtěl. Řekl bych, že ani Ivan tohle vidět nechce, nemám pravdu?“ řekl Cy.
„Sice nevím přesně, co má Kasumi v plánu, ale mluvíte o tom tak, že se snad také radši vzdálím.“
„Já tu chci zůstat!“ řekl Samuel, který nedokázal svého syna opustit ani v této chvíli.
„Chceš mít noční můry až do konce života? Tak fajn, já ti v tom bránit nebudu, ale volně tě tady nenechám. Je mi jasné, že uděláš všechno proto, abys mě zastavil. Takže ho prosím Ivane přivaž k támhleté trubce,“ řekla Kasumi. Ivan, ač s nelibostí poslechl, ale už teď Samuela litoval. Svázal mu ruce a přivázal je k trubkám, které vedly vedle dveří k panelu, jenž je otevíral. S Cyem poté odešel. V chodbě vedle už čekal Pietro, který předtím hlídal v okolí bunkru, aby se ujistil, že se sem nikdo z vesničanů nechce dostat. Teď měl ale velkou chuť si s Adrianem promluvit.
„Jděte pryč Pietro,“ řekla Kasumi, když ho uviděla vcházet.
„Mám tady nějaké nevyřízené účty a dříve než ho pustíte, bych chtěl slyšet odpovědi.“
„My ho ale pouštět nebudeme. Tady končí.“
„Tím líp. Nemůžu se dočkat.“ Adrian už začal konečně zcela vnímat a dobře Pietra slyšel. Jeho situace byla teď už naprosto beznadějná až nechápal, jak je to všechno možné. Nejlepší den jeho života se v mžiku promění v něco neskutečně ohavného. Proboha proč? Co udělal tak špatného, že si zaslouží zemřít a zrovna dnes? Copak to je chyba, pomstít přítele, který si rozhodně nezasloužil skončit takhle? Pietro přistoupil k Adrianovi blíž a smál se jeho pomlácenému obličeji. „Už z tebe konečně dostanu, co jsi provedl mé sestřičce?!“
Adrian mu pohlédl do očí. „Znásilnil jsem ji a měl jsi vidět, jak u toho kvičela,“ zalhal, aby Pietra rozčílil. Pietro zbrunátněl a dal Adrianovi ránu pěstí do obličeje.
„Ty svině!“
„Ha, ha. Jdi se vysrat, Pietro. Dneska jsem se ženil, ještě před pár hodinami mi farář vyprávěl nějaké žvásty o Bohu a jeho milosrdenství a co teď? Co se se mnou stane sotva hodinu po obřadu? Až se s tím zasraným Bohem potkám, řeknu mu, ať mi políbí prdel.“ Pietro byl připraven Adriana klidně utlouct, ale Kasumi měla rozhodně jiné plány.
„Běžte vedle, Pietro. Tohle vidět nechcete.“
„Tamten se taky dívá a já se fakt nemůžu dočkat, až bude Adrian kňučet bolestí.“
„Vypadněte!“ řekl naprosto zoufalý Samuel. Pietro se ještě chvilku rozmýšlel, ale nakonec přeci jen šel k ostatním. Kasumi tlačítkem uzamkla dveře a předstoupila před Adriana.
„Ze všech lidí, kteří mě kdy zradili, a že jich nebylo málo, jsi byl ty ten nejrychlejší. Trvalo ti to sotva minutu, než ses mě pokusil zbaběle zabít, přestože jsi slíbil, že to neuděláš. Věř mi, že toho budeš hodně dlouho litovat.“ Samuel až teď pochopil, o co Kasumi jde. Měl za to, že Adriana nějak popraví, možná ohavným způsobem, ale rychle. Tohle však nečekal.
„Co? Co tím chceš říct? Copak ho nezabiješ?“ ptal se se zděšením.
„Ale ano, Samueli, ovšem zdaleka ne tak rychle, jak by sis přál. Smrt nemusí nutně znamenat trest, ale tohle ano. Já jsem mu věřila, doopravdy jsem mu věřila a málem mě to stálo život. Rozumím tomu, že ucítil obrovskou zlost za zabitého přítele, ale to mou situaci nemění. To, že nedokázal ovládnout své emoce je jeho problém.“
„A co mi jako uděláš, ty svině? Ukecáš mě k smrti?“
„Znám mnoho způsobů, jak ti připravit ty nejstrašlivější muka, jaká si dokážeš představit, ale bohužel tu nemám zase tak moc prostředků. Mít trochu víc času, zřejmě bych se pokusila chytit nějakou tu krysu, které tu jsou a pak…“
„Pak co? Má mě zabít jedna malá pitomá krysa? To mě s ní chceš udusit?“ Samuel tušil, co by Kasumi s krysou dělala a děkoval bohu, že žádnou nemá. Stejně byl ale úplně mimo, zmítal a trhal sebou ve snaze se uvolnit, ale nešlo to.
„Kasumi, prosím, zapřísahám tě, nedělej to. Pokud musíš, pokud opravdu musíš, tak ho… zabij… ale nemuč, ho prosím tě. Dám ti svůj majetek, klidně celý Black Mirror, ale nedělej to.“
„Chceš vynahradit ohrožení na životě, které mi způsobil, zámkem? Je to směšné, Samueli, protože jak už jsem ti řekla, pro mě je důležitá moje čest a ta souvisí s mým životem, o který mě chtěl připravit. Nedám mu k tomu další příležitost, a protože už vím, že mu nemůžu věřit, není žádná šance, že ho nechám jít. Nesnaž se, Samueli, nemá to význam.“
Kasumi na další Samuelovy řeči nereagovala. Ostatně, kdyby se měla stále zabývat jeho prosbami, tak by se nakonec nikam nedopracovali. Zase tolik času nazbyt neměli.
„Mít krysu, Adriane, tak už mi stačí jen železná nádoba, třeba kbelík, kterých je tady dost. Poté bych ti jednoduše přivázala kbelík i s krysou kolem pasu a to by bylo skoro vše.“
„A to mě má jako zabít?“
„Když se té kryse trochu pomůže, když se jí přitopí… Co myslíš, Adriane, kudy bude krysa utíkat z rozžhaveného kbelíku?“ Adrian polknul, protože mu to bylo už jasné. Předtím si ještě nedokázal dost dobře uvědomit, čeho všeho je Kasumi schopná, ale teď už to věděl a bylo jasné, že ji nezastaví absolutně nic. Pocit agresivity vystřídal rychle strach a beznaděj.
„To… to neuděláš. Prosím, to ne.“
„Říkala jsem už, že krysu tady nemám, takže vybereme něco jiného. Znáš ling-čchi?“
„To má být nějaký tradiční čínský pokrm?“ zkusil situaci zlehčit Adrian, protože byl natolik zoufalý, že podobný vtip viděl jako šanci, jak se nezbláznit.
„Věř mi, že při ling-čchi bys jíst nechtěl. Tohle je starý způsob mučení používající se v Číně. Někteří lidé tvrdí, že nic strašlivějšího už ani nemůže být. Já na to tady sice nemám potřebné nástroje, ale vystačím si i s obyčejným nožem.“ Adrian sice nechápal, co přesně čekat, ale už když mu Kasumi začala strhávat oděv, byl celý bez sebe. Zmítal se v poutech a marně se je snažil přetrhnout. Dovolával se nějaké pomoci, ale nebylo to nic platné. Veškeré jeho naděje byly pryč. V hlavě mu krátce probleskl celý život a především pak ten necelý rok, který strávil na Black Mirror. Ani v těch nejčernějších myšlenkách by ho však nenapadlo, že jeho krátký život skončí právě takto. Teď už věděl, že nezáleží na tom, jaký život lidé vedou, protože smrt si může přijít pro kohokoliv a kdykoliv.
Když byl již téměř nahý, Kasumi naprosto chladnokrevně začala divadlo neskutečné hrůzy a děsu. Jasně si uvědomovala, že tohle běsnění bude to nejhorší, co kdy na někom předvedla. Samuel neměl sílu to sledovat, zavřel oči, sklopil hlavu a snažil se nevnímat. Přesto však slyšel. Slyšel šílený jekot svého syna, když mu byly řezány kusy masa ze stehen. Slyšel nelidské vřeštění plné bolesti, když mu s plesknutím padaly na zem uřezané uši. Slyšel stále se stupňující řev plný zoufalých výkřiků, když mu byly řezány prsty na rukou a nohou. Slyšel kvílení nesmírného šílenství, když mu byly vypíchnuty obě oči a uříznut nos.
„Dost! Dost!“ řval Samuel na celou místnost s tvářemi plnými slz a stále se snažil udržet oči zavřené. „Jak dlouho ještě?! Jak dlouho?! Copak to vydržíš? Jak můžeš?! Slituj se a nech ho už konečně umřít! Udělám to klidně sám, jen… jen mi prosím dej tu možnost, protože tohle … tohle nejde vydržet!“
Kasumi, která byla celá špinavá od Adrianovy krve, přistoupila k Samuelovi, přeřezala mu pouta a podala nůž se slovy: „Dokonči to tedy sám, Samueli. Pokud pro svého syna opravdu chceš něco vykonat, udělej to. Já ti v tom bránit nebudu.“ Samuel vzal nůž. Ani ho nenapadlo zkusit s ním na Kasumi zaútočit, protože se bál, strašlivě se bál její pomsty. Nabízený nůž byl jasným symbolem důvěry a on ji nechtěl zklamat a skončit podobně jako Adrian. Vstal a nyní konečně pohlédl na svého syna. Stačil mu zlomek vteřiny a pozvracel se z té hrůzy. Krev a kusy masa byly všude kolem. Adrian vypadal jako naporcovaná hmota masa, ale stále živá. Když se Samuel uklidnil, vykročil k němu. Dýchal tak hluboce, jak jen mohl a dělal vše proto, aby se z toho pohledu dočista nepomátl. Přesto se třásl, bylo mu špatně a stěží vůbec vnímal. Byl už u něj a v tu chvíli Adrian zvedl zohavenou hlavu. Prázdné oční důlky, ze kterých stékala krev, jakoby marně tápaly okolo, snažíc se něco najít. Pevně stisknul nůž, uchopil Adriana za vlasy a hlavu mu zvrátil dozadu. Tehdy jediným řezem ukončil svému synovi život. Hned poté mu vypadl nůž z rukou a on se zhroutil k zemi.