Beznadejny pribeh

Nasleduje kratka povidka, kterou jsem dala dohromady na jare 1994. Omlouvam se za chybejici hacky a carky, casem se na to da zvyknout :-))

Prselo a byla zima. Prodavac u stanku stal na svem miste za pultem – jako ostatne kazdy den – ackoliv nic nenasvedcovalo tomu, ze se mu ten den neco podari prodat. Stal a chvel se zimou a proklinal sve zamestnani, ke kteremu ho privedly nepriznive okolnosti. Kabat mel zapnuty az ke krku a ruce mel hluboko v kapsach. Pripadal si hloupe, ze zacatku ho jeho postaveni dokonce ponizovalo, ale zvykl si snaset neprizen s jakousi fatalistickou odevzdanosti. Jiz nekolik mesicu staval den co den na tom samem miste u vychodu ze stanice metra. Najednou zpozornel a obratil svou pozornost jednim smerem: spatril zenu, kterou vidaval skoro kazdy den – rano pred osmou, kdyz vchazela do stanice metra kolem jeho pultu a odpoledne po pate, kdyz se tou samou cestou vracela. Vzdy ji potaji sledoval, nemohl od ni odtrhnout oci. Ona si ho nikdy nevsimla, pokazde chvatala s ocima uprenyma pred sebe a nejaky prodavac u pultu s novinama ji mohl byt ukradeny. Prodavac novin ji vsak kazdy den vyhlizel a kdyz prochazela kolem, na par okamziku se pro neho zastavil cas. Pripadala mu nadpozemsky krasna, bohyne prevlecena za urednici. Na tech par okamziku cekal cely den, predstavoval si, ze se na neho jednou podiva – nemel tuseni, co by v tom pripade delal, nejspis nic – a kdyz nesla, nebo se dokonce par dnu neukazala, byval trpce zklaman a svet pro neho ztracel barvy. Nekdy se mu o ni dokonce zdalo a stejne jako ve skutecnosti, i v jeho snech pro neho byla nedosazitelna; lesni vila ktera se rozplyne do nenavratna jen co se k ni priblizi. Prselo a byla zima. Prodavac novin necitil chlad a doterne vlhko, dychtivym zrakem sledoval zenu, do ktere byl zamilovany. Stal nepohnute, jen jeho oci neurcite barvy uprostred smutneho a vecne zamraceneho obliceje ozivly a ruce v kapsach se mu roztrasly. Zena nahle zamirila k jeho pultu s novinami. Byla zachmurena a mela semknute rty, byla unavena po dlouhe a nudne pracovni dobe. Prodavace si sotva vsimla, chtela jen koupit neco na cteni. Ten sklopil oci, najednou se lekal toho ze je tak blizko. Tep citil az krku a ruce mu uplne zmalatnely. Vytusil jeji spatnou naladu a byl tim nervoznejsi; bez hnuti cekal az si vybere nejaky casopis. Byl tak zmateny, ze misto do dvou stovek ji vratil pouze do stovky, coz tu zenu – 'jeho' zenu – popudilo tak, ze mu vynadala; dokonce se k ni pridala jedna prihlizejici duchodkyne. V prodavacovi by se byl krve nedorezal, nevzmohl se nez na trapnou omluvu. Miloval ji i v tom okamziku a kdyz ji vracel i tu zbyvajici stokorunu, jejich pohledy se konecne na okamzik stretly. Zena vzala penize a casopis a odesla. Prodavac se dival na jeji vzdalujici se zada a ten pohled mu pusobil tryznivou bolest, znasobenou litosti, ze se pred ni ztrapnil a ze na neho byla neprijemna. V prubehu vecera zenu opustila mracna nalada, ale neco po ni zustalo, neco rusiveho k cemu se porad musela vracet. Neco ji trapilo a ona nevedela co, nekolikrat se pristihla, ze je duchem nepritomna. Dokonce ji to nedalo ani spat. Divila se, co se s ni deje, nikdy nemivala problemy se spanim. Az k ranu, kdyz ponekolikate usinala, v duchu videla neci oci, ktere na ni hledely se zvlastnim vyrazem. Od te chvile ty oci pred sebou videla porad, ten znepokojujici pohled ji pronasledoval. V tom pohledu byla bolest a laska, byla si jista, ze to byl pohled nekoho, kdo je do ni zamilovany. Ale kdo? Uminila si, ze to za kazdou cenu zjisti. Nasledujiciho dne si vzpomela na sve predsevzeti a hledala puvodce sveho nepokoje. Kazdemu koho v praci potkala se nenapadne divala do oci, ale k nikomu ten pohled ktery ji v duchu pronasledoval nemohla zaradit. Ke konci pracovni doby uz si na toho neznameho nevzpomela, jako obvykle se musela snazit, aby jeji prace na ten den byla hotova a ona mohla jit domu. Cestou ze stanice metra sla jako vzdycky kolem prodavace novin, jeji pohled k nemu zabloudil uplnou nahodou. Prodavac ji samozrejme sledoval: jejich pohledy se setkaly. Byl to on! Nemohla se mylit, vzpomela si na udalost predesleho dne. To poznani ji ohromilo jako blesk z jasneho nebe. Prodavac novin a bohyne prevlecena za urednici na okamzik zkameneli, pak sklopil zrak. Odvratila se od neho a pokracovala na ceste domu. Sve trapeni pokladala za vyresenou vec – zahada prestala byt zahadou a ona na vse brzy zapomela. Ale ne nakratko: oci prodavace novin ji opet nedaly spat. Ani si nevsimla jak vypadal, videla jen ty jeho oci. Musela na neho myslet. Znovu si vzpomela, jak mu den predtim vynadala. Proto se spletl pri vraceni penez, byl do ni zamilovany - a ona se na neho tak utrhla! Stydela se za sve chovani, mela vycitky svedomi a zase celou noc poradne neusnula. Rano si rekla, ze se mu aspon omluvi. Rano sla svoji obvyklou cestou na metro, uz z dalky vyhlizela pult s novinama. Byla pevne rozhodnuta se mu omluvit a odcinit tak svou vinu. Zbavi se toho nemeho pohledu a konecne se poradne vyspi. Prodavace novin vsak na svem miste nezahledla, zustal po nem jen prazdny pult. Proste zmizel. Zena se zklamane rozhlizela, byla rozcarovana, ale zaroven byla rada, ze je zbavena neprijemne povinnosti. Pres den se ji opet podarilo na celou zalezitost zapomenout. Tentokrat videla jeho oci ve snu. Bylo v nich neco, cemu nemohla odolat, byly nalehave, trpici a milujici. Nasledujici den se porad v myslenkach vracela ke svemu snu. Vedela, ze se ji ho nepodari vypudit z mysle, navzdy se u ni zabydlel. Kazdy den se rozhlizela, jestli se zase neobjevi na svem obvyklem miste nebo kdekoliv jinde, ale marne. Stejne dobre se mohl propadnout pod zem. Chtela se mu omluvit, aby ji prestaly pronasledovat jeho oci, ale po nejake dobe uz nevedela, co by mu rekla, proste ho chtela najit. Napadlo ji, ze se do neho zamilovala. Jen kdyby ho tak nasla… Prodavac novin se na svem obvyklem miste uz nikdy neobjevil. Zena chodi po stanicich metra a hleda sveho prodavace novin. Najde ho nekdy?

---