1

Potkávala jsem ho čím dál častěji, cestou do školy, na procházce se psem, ve vlacích a na nádražích, jako by mě následoval na jakékoliv místo na světě, jen proto, aby mě děsil a zároveň přitahoval svojí přítomností. Někdy jsem se v noci budila a přiskočila z náhlého popudu k oknu v domnění, že ho zahlédnu. Nikdy se mi to nezdařilo, ale pocit jeho přítomnosti ve mně přetrvával. Začínala jsem mít pocity nějaké zvláštní nutnosti, nutnosti osudu, kterému nelze vzdorovat. Rozhodla jsem se ho následovat.

Uprostřed jedné noci jsem vyšla z domu. Právě sněžilo a v oranžovém světle pouličních lamp poletovaly sněhové vločky v rytmu svého podivného tance. Hledala jsem ho, v duchu jsem si říkala, že už jsem připravena obětovat svou duši za možnost vyššího vědění a moci, kterou on má. Volala jsem ho, ale on nepřicházel.

Zmocnil se mě smutek a nenacházela jsem příčiny, proč mi byla odepřena ta možnost. Tak jsem vycházela každou noc, ve snaze ho najít a vše ostatní přestalo být důležité, má touha po něčem „jiném“ sílila ze dne na den. Ale stále jsem ho nemohla nalézt. Zmizel, nejspíš jsem nebyla hodna něčeho takového. Má naděje byla ztracena.

Jednoho dne, snad ze zvyku jsem opět bloudila nocí. Zima byla již pryč, ale jaro ještě nepřevzalo vládu nad zemí. Zabloudila jsem do ovocného sadu, obehnaného zdí, vychutnávaje si pocit naprosté samoty. Jediným rušivým zvukem bylo vytí tažných psů, kteří pěli svou smutnou píseň nad ztrátou svobody a snad i důstojnosti, závidějíce vlkům.